Hádala se hlava s tělem

Hodně lidí v tyto dny nadšeně sdílí a diskutuje články o “úspěchu” italského neurochirurga Sergia Canavera s přišitím mrtvé lidské hlavy k mrtvému (jinému) lidskému tělu. Zákrok zřejmě skutečně proběhl. Trval sedmnáct hodin, a Canavero po jeho konci hrdě pronesl následující větu: “Všichni říkali, že něco takového není možné, ale operace byla úspěšná!” Fajn. Máme neurochirurga, který přišití hlavy jedné mrtvoly k tělu druhé mrtvoly označuje jako operaci. Co k tomu dodat? Něco asi ano…
 

 
Nejprve třeba to, že ačkoliv v médiích se ve spojitosti s Canaverem téměř vždy hovoří o transplantaci hlavy, ve skutečnosti jde o transplantaci těla. Příjemcem je v tomto případě totiž jednoznačně naše já ukryté v lebeční skořepině hlavy. Tělo z biologického hlediska představuje “pouhý” vyživovací aparát a transportní platforma.
 
Reálná transplantace těla však nebude možná ještě tak třicet až čtyřicet let. Nejde totiž ani tak o věc neurochirurgie jako  spíš neurofyziologie a molekulární biologie, kteréžto obory jsou doposud v plenkách. Přišít hlavu k tělu, napojit vazy, svaly a pér cév není problém. To dokázali už v padesátých letech sovětští vědci při svých experimentech se zaběhlými psy a posléze i opicemi. Nicméně jádro pudla (haha – vtip!) tkví ve scelení přerušených mích příjemce a dárce. S ním si ale současná věda zatím absolutně neví rady. Obecně se to ví, ale proč tomu tak je, to už se neříká.
 
Mícha je dutá nervová trubice, nejedná se tedy jen o prostý provazec nervů, jak si často lidi představují, ale o orgán, který je nemírně komplexní a u každého lidského jedince mající dost individuální a nenapodobitelnou mikroskopickou strukturu. Je naivní předpokládat, že když k sobě přiložíme konce přeťatých mích, dojde k bezproblémovému propojení ekvivalentních axonů a obnovení komunikace mezi neurony příjemce a dárce. Jednalo by se o snahu o propojení dvou zcela odlišných a nekompatibilních světů hovořících zcela odlišnými jazyky. Opak by vyžadoval velice pokročilou znalost řízení neurálních regeneračních pochodů ne na buněčné, ale vyloženě molekulární úrovni – na té se totiž pohybujeme, pokud si bereme do úst pojmy jako propojení přerušených nervových vláken.
 
Pokud se někdy Canavero skutečně pokusí o přenos živé lidské hlavy na živé tělo, vytvoří přinejlepším ochrnutého mrzáka zlostně koulícího očima, slintajícího na prostěradlo a nemajícího kontrolu ani nad vlastním vyměšováním. V místě kontaktu přerušených míšních trubic se vytvoří léze, funkční propojení nevznikne ani náhodou. Canavero však věc prohlásí za dílčí úspěch. Na svém ležákovi bude následně demonstrovat míšní reflexy a prohlašovat je za důkaz částečného propojení míšních trubic. Tím udělá silný dojem na laickou veřejnost. I tento scénář je ale značně nepravděpodobný. Mnohem spíš dojde k úmrtí pacienta už během oddělování nešťastné hlavy od původního těla.
 
 
Canavero se jakožto správný nebezpečný šarlatán odvolává na pomoc látky zvané propylenglykol, což není nic jiného než základní složka nemrznoucí směsi známé jako fridex. Ta má podle něj vyřešit veškeré problémy související s funkčním propojením mích. I když už se s touto organickou látkou v oblasti transplantací experimentuje, neexistuje zatím jediný důkaz, že by byla lidskému tělu v této oblasti jakkoliv prospěšná. Od propylenglykolu se zázraků nedočkáme, nicméně pro Canavera představuje kouzelnou formuli – argument, jímž je možné ohromit problematiky neznalé. Propylenglykol – nezní to příjemně tajemně? Takové kouzelné slůvko, že?
 
Před nějakými patnácti lety by se Canavero zřejmě odvolával na zázračné účinky lidských kmenových buněk. Od nich si svého času mnoho lidí, včetně vědců, slibovalo hotové zázraky. Kmenové buňky jsou buňky totipotentní, což znamená, že se mohou transformovat v jakýkoliv jiný typ buněk. Do jisté míry s nimi lze léčit některé typy chorob a obnovovat poškozené orgány. Dlouhou dobu se věřilo, že by mohly představovat lék na poškozenou míchu. To se však během experimentů na lidských dobrovolnících nepotvrdilo. Kmenové buňky vstříknuté do míšního kanálu za účelem “oprav” se chovají zmateně, vytvářejí zánětlivá ložiska a vůbec se nezdá, že by se jim chtělo cokoliv opravovat. Míšní terapie kmenovými  buňky je jen jednou z mnoha slepých uliček medicínského výzkumu.
 
Zajímavé je, že Sergio Canavero veškerou pozornost upírá pouze směrem k regeneraci míchy a vůbec se nezabývá jinou velmi důležitou věcí – hlavovými nervy. Konkrétně pak nervem bloudivým (nervus vagus). Ten musí být během transplantace nezbytně nutně přerušen a “přeroubován” na tělo dárce. Jde ovšem o důležitý hlavový nerv, jenž se stará o parasympatické funkce srdečních svalů (kontroluje srdeční rytmus), hladkého svalstva dýchacích cest a několika dalších struktur. I pouhý silnější tlak na bloudivý nerv může vyvolat okamžitou srdeční zástavu.
 
Co dodat závěrem? Pomatený italský vědec možná pokus o transplantaci realizuje, ale u tohoto pokusu zůstane. Šance na přežití pacienta jsou však opravdu malé a naděje, že dojde ke vzniku funkčního propojení mích je…. nulová zřejmě asi ne, ale tak tragikomicky malá, že bude lepší ji pro dobro všech za nulovou považovat.
 

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat…

This entry was posted in Článek and tagged , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.