Hmyzosnubní lidé

Normana už ležení na zádech a předstírání spánku nebavilo, otevřel proto oči. Křeslo se s ním okamžitě vertikalizovalo. „Dobré ráno, pane domácí,“ zašvitořil hlas vždy bdící a vždy nápomocné elektronické asistentky. „Copak si budete přát k snídani?“

„To je fuk,“ odsekl Norman.

„Jak je ctěná libost,“ zachichotala se asistentka a k Normanovým rtům se přisunula miska s kašovitou potravou vzhledu prasečích pomyjí. Z otvorů v křesle vzápětí vyrazila armáda drobných poloprůhledných trubců, vrhla se na misku a začala z ní oddělovat sousta. Norman otevřel ústa a čekal, až ho hmyz nakrmí. Snídaně dnes chutnala obzvlášť odporně. Zdála se být studená, hrudkovitá a plná jakýchsi drobných částeček připomínajících vařenou krupici. Vařenou krupici Norman nesnášel, hrozně ho lechtala v krku. Poslední dobou si všímal, že cokoliv, co si z jeho strany může asistentka vyložit jako uštěpačnost, odtažitost nebo nedostatek vděku, je mu vzápětí vráceno ve formě nějakého drobného naschválu. Asi bych se jí měl někdy mrknout na protokol oprávnění, napadlo ho.

Jakmile dojedl, trubci zalezli zpět do svých děr. „Budete se chtít podívat na ranní zpravodajskou relaci, pane?“ Řekla asistentka. Norman přikývl, což zapříčinilo, že se před jeho obličej nasunula veliká orgazovka.

„Poprosil bych bez zvuku,“ řekl muž.

„Samozřejmě.“

Zprávy byly nudné. Vůbec nic zásadního se nedělo, jak by taky mohlo. Továrny na deky, deodoranty, vlhčené ubrousky, krmení pro hmyzí larvy i polštářky proti dekubitům jely na devadesát procent výkonu. Optimální stav, nabídka v dokonalé rovnováze s poptávkou. Počasí perfektní, ani teplo ani příliš velká zima, přeháňky jen ojedinělé, vlhkost vzduchu osmdesát dva procent, zkrátka podmínky naprosto vyhovující bezproblémové insektogamii. Jediná reportáž, která si ukousla větší díl Normanovy pozornosti, se týkala člověka, jemuž se na černém trhu podařilo koupit kompletní protetickou sadu. Šlo pravděpodobně o vybavení z armádních přebytků. Dotyčný nechal svou asistentku, ať mu sadu připevní k tělu a vyrazil na procházku do ulic. Unesen možnostmi, které nadbytečně dlouhé končetiny skýtají, se nejspíš poněkud odvázal, ztratil ostražitost a vyrazil na výlet do dva kilometry vzdáleného centrálního parku, kde vlastnoručně krmil labutě. Jenže tam zařízení nečekaně došla šťáva. Muž v něm zůstal ukotven neschopen dovolat se jakékoliv pomoci. V noci teplota klesla na dva stupně, chudák zemřel na podchlazení a hladové koňadry mu dokonale obraly maso z obličeje.

Na tuto reportáž bezprostředně navazovalo varování tiskové mluvčí bezpečnostních složek. „Opouštět jakýmkoliv způsobem svá křesla, nebo dokonce byty, je smrtelně nebezpečné! Důrazně vás žádáme, abyste zbytečně neriskovali. Pokud cítíte potřebu rizika, okamžitě vyhledejte pomoc specialistů.“

Po reklamním bloku, jehož úvodní a závěrečnou znělku od dětství miloval a tak si jej nikdy nenechal ujít, požádal Norman asistentku, aby televizi vypnula.

Následující dvě hodiny pracoval. Živil se jako dispečer výrobní linky na inkontinenční pleny, což představovalo tupé vzdálené dohlížení na četu výrobních trubců, kteří u běžících pásů viskózními slinami spojovali kusy hadrů a buničiny. Za celý Normanův život se ještě nestalo, aby došlo k jakékoliv mimořádce. Trubci byli stoprocentně spolehliví a za celou dobu své existence se nedopustili jediné chyby.

Po obědě, o poznání chutnějším než snídaně (Norman o něj moc hezky poprosil), si na malou chvilku zdříml. Zpět k bdělosti ho přivedlo vyzvánění telefonní aplikace. Na monitoru zářilo jméno Tove.

Normanovi se rozbušilo srdce. Nechal se plně vertikalizovat, počkal, až mu asistentka biomechanickou pomocnou paží pročísne zbytek vlasů na vrcholu hlavy a pěšinkou je rozdělí na dvě stejně velké poloviny, pak nechal hovor přijmout.

Na monitoru se objevilo křeslo vyplněné dívkou Tove. Dívka se usmála a zamávala Normanovi krátkou zakrnělou ručkou evokující ploutev tučňáka. „Ahoj, pane En,“ řekla.

Norman a Tove spolu byli v kontaktu už bezmála tři měsíce. Poznali se prostřednictvím online seznamky Needyland a postupně v sobě nalezli nesmírné zalíbení. Měli stejné koníčky, poslouchali stejnou hudbu, milovali stejné filmy a knihy. Tove byla nesmírně bystrá a sečtělá. Vlastnila malou virtuální galerie s názvem Sekyrárna, kde vystavovala obrazy a vizualizace soch výtvarníků nejmladší generace.

Norman by přísahal, že nikdy neviděl nikoho krásnějšího. Tove nebyla ani zdaleka tak morbidně obézní jako jiné dívky, s nimiž se ve virtuálním prostoru setkal. Její tělo velmi dobře drželo tvar a ani trochu nepřetékalo přes okraje křesla. Ňadra nepřipomínala pouhé splasklé kožnaté vaky zakončené bradavkou ve středu černočerného dvorce. Prsa Tove měla hruškovitý tvar, pod jejich pokožkou se rýsovaly drobné žilky slézové barvy a moc hezky se zvedala v rytmu dechu své majitelky. Nejvíc ze všeho však Norman zbožňoval na Tove oči. Hluboké zelené oči, které ho z monitoru propalovaly skrznaskrz, a když mu dívka volala časně zrána, víčka jim lemovaly dva kruhy drobných ospalků žlutých jako kůra zralého citrónu.

Mlčky se na sebe dívali, prohlíželi svá nahá těla, ty koule měkkých tkání s rudimenty končetin, hleděli na svá ohanbí, po nichž se procházely masařky přivábené genitálním odérem.

Pak Tove promluvila. „Slyšel jsi už o tom člověku, co si koupil armádní protézy, aby mohl na procházku do parku?“

„Viděl jsem to v televizi,“ odpověděl Norman. „To je hrozný, jak to s ním dopadlo, viď?“

„Mít tu věc k dispozici, jdu rovnou za Tebou, En.“

„Neříkej hlouposti,“ napomenul ji. „Odděluje nás sedm kilometrů. Takovou vzdálenost neujdeš ani s úplně novýma protézama, natož s nějakým nespolehlivým šmejdem z černýho trhu.“

„Pro lidi z minulosti nebylo sedm kilometrů nic,“ řekla Tove, její zelené oči se výmluvně leskly. „Dokázali ujít klidně i dvacet kilometrů. Za den. Za jeden jedinej podělanej den.“

Norman pokýval hlavou. „Jo, to dokázali. Jenže to bylo před involucí.“

„Myslím si, že Tě musím vidět na vlastní oči, En,“ takřka vykřikla Tove. „Nechci se s tebou donekonečna bavit jenom přes tenhle podělanej monitor. Asi jsem šílená, ale potřebuju mít jistotu, že nejseš třeba jenom nějaká mizerná digitální imitace, něco, co by se dalo vystavit u mě v galerii a pak prodat.“

Norman tak nějak věděl, že se od Tove jednoho dne dočká přesně něčeho takového a proto ho to teď skoro ani nezaskočilo. „Líbí se mi, jak krásně vychýleně uvažuješ,“ řekl. „Víš, co ti povím? Taky bych se s tebou chtěl setkat. Kolikrát si představuju, jak se k tobě valím po podlaze, tisknu svoje tělo na tvoje… Bohužel už nežijeme ve středověku, aby tohle bylo možný.“

Tove začaly vlhnout oči.

„Napadlo mě, že bych mohl zkusit podat žádost o přestěhování někam blíž k tobě, abychom se dostali do doletu našich much,“ vyhrkl pohotově Norman. „Na bytovým odboru mám známýho, myslím si, že není nereálný, abych se k tobě dostal na tři a půl kilometru.“

Z levého oka Tove skanula průzračná slaná krůpěj a dopadla na krásné hruškovité ňadro. „Zároveň bych mohl zařídit, aby i tebe posunuli blíž ke mně,“ rychle pokračoval Norman. „Čistě teoreticky se můžeme dostat na vzdálenost menší než jeden kilometr. To je úžasný, viď?“

Tovina asistentka své paní osušila oči kouskem gázy. „Já vím, že jsem cvok,“ řekla dívka. „A taky vím, že se nikdy doopravdy nesetkáme. Ale dostala jsem takovej nápad.“

„Jakej nápad?“

„Jeden můj kamarád z gymplu dělá vývojáře v Biorevu…“

„Hele, brzdi,“ skočil jí do řeči Norman, který hned pochopil, kam nejspíš Tove míří.

Dívka se ale nedala. „Mohl by nám něco poslat,“ zvýšila autoritativně hlas. „Upravený mouchy, který by se daly nastavit tak, aby lítaly jenom mezi mnou a tebou, takže bychom měli jistotu, že jestli se mi narodí dítě, tak ho mám s tebou.“

„Bože můj,“ zabědoval muž. „Asistovaná reprodukce je nezákonná, nedělej, že to nevíš.“

„Pokud se o ní nikdo nedozví, tak nám nic nehrozí.“

„Zlato, já nevím, jestli se s tebou chci bavit zrovna o tomhle.“

„Hrozně tě miluju, Normane,“ rozplakala se Tove. „Jestli se nemáme nikdy potkat, tak s tebou chci alespoň dítě. Nestojím o partnera v podobě nějakýho smradlavýho strejce odvedle, kterýho jsem nikdy v životě neviděla.“

Muž cítil, jak se mu pod břišním faldem žene krev do malého pohlavního údu. Masařky obývající chomáč pubického ochlupení ožily a v očekávání mohutného výronu se začaly dobývat pod předkožku.

„Tak dobře, holčičko,“ zafuněl Norman. „Nemám z toho sice vůbec dobrej pocit, ale ať je po tvým. Spoj se s tím svým kamarádem a zkus nám nějaký ty vylepšený mouchy sehnat.“

Vzápětí ejakuloval. Mohutný výstřik vymrštil z jeho předkožkového vaku veškerý hmyz. Roj masařek ulepených od spermatu se s těžkým bzučením zvedl do vzduchu, chvíli nad Normanem poletoval, orientoval se, pak zamířil k malému kruhovému oknu. Hned za oknem se mouchy rozletěly na všechny strany a zamířily k těm ženám v sousedství, u nichž právě docházelo k ovulaci.

„Ani nevíš, jak žárlím na tvoje sousedky,“ propalovala Tove Normana pohledem.

„Chápu to, ale nic s tím neudělám,“ řekl Norman. „Je to automatika. Nad ejakulací nemám vůbec žádnou kontrolu.“

Rozloučili se spolu, poslali několik desítek virtuálních objetí, ukončili hovor a Norman zbytek dne strávil dozorováním své čety trubců lepících inkontinenční pleny. Zíral na jejich pracující, chitinem kryté končetiny, na buničinu cupovanou rychlým pohybem chelicer, jenže před sebou neviděl nic jiného, než Tovino krásné tělo, její malá hruškovitá ňadra a zelené oči.

Tove se znovu ozvala v sedm večer. Její tvář na monitoru zářila nadšením, takže bylo okamžitě jasné, že se její snaha shledala s úspěchem. „Pošle nám je,“ vypálila na Normana. „Už nám je vlastně poslal. Za chvíli by ti je měl dovézt kurýr.“

Norman byl zaskočený. Nečekal, že by se věc dala až takhle uspíšit a nevěděl, jak reagovat. Couvnout už se ale nedalo. Pokus o asistovanou reprodukci, respektive obejití v rámci rozmnožování faktor náhody, jenž do procesu lidského množení vnášely speciálně šlechtěné masařky, byl trestán odnětím svobody až na tři roky. Společnost tuto věc vnímala úplně stejně jako před mnoha a mnoha desetiletími bioinženýrské zásahy do lidského genomu za účelem jeho vylepšení. Nebo jako v ještě vzdálenější minulosti prostou eugeniku a kastrování těch, kteří byli považováni za méněcenné.

Zadrnčel domovní zvonek, asistentka odemkla dveře, do malého Normanova bytu napochodoval kurýrní dron, upustil z kusadel na podlahu malou kartonovou krabici, očenichal mužovu zakrnělou pravou nožku a běžel si po svých.

„Zvedni to a otevři,“ řekla Tove.

„Buď tak milá, zvedni tu zásilku a otevři ji, ano?“ Poprosil Norman svou domácí asistentku. Asistentka uslintanou krabici uchopila do své biomechanické nápomocné paže a otevřela ji. Objevil se malý plastový box, v němž se hemžila spousta zelenkavě lesklých masařek. Na první pohled vypadaly jako úplně obyčejné, ale kdo by se na ně podíval zblízka, spatřil by, že má každá na hřbetu embosované logo společnosti Biorev.

„Jsou prý nastavené tak, že budou všechno sperma, co s tebe vyjde, sbírat a nosit jen ke mně,“ vysvětlila Tove. „Tak na co čekáš, vypusť je, nemůžu se dočkat, až tě budu mít v sobě!“

„Co mám s tebou dělat, zlato,“ Povzdechl si Norman a opět se obrátil k asistentce: „Vypusť je, ano?“

Biomechanická paže se ani nepohnula.

„Slyšíš mě, nebo ne? Vypusť ty mouchy,“ zopakoval Norman příkaz.

„Ale samozřejmě, že vás slyším,“ řekla asistentka. „Slyším vás lépe, než vy sám sebe.“

„Proč nic neděláš?“

Asistentka ukončení telefonní spojení, Tove na monitoru vystřídal spořič obrazovky. „Je mi líto, ale tento příkaz se mi nelíbí.“

„Nelíbí? Jak to mám chápat?“

Biomechanická paže dopravila krabici k odpadkovému koši. Víko koše se odklopilo, zpod něj vyšlehly plameny incinerátoru.

„Nech toho!“ Zařval na asistentku Norman, ale býval by mohl křičet do strhnutí hlasivek a nemělo by to žádný účinek. Paže krabici s mouchami upustila do ohně, čímž je odsoudila k relativně rychlé smrti sežehnutím. Pak se vrátila ke svému pánovi a pohladila ho po zpoceném čele.

Normanovi bylo zle od žaludku. „Proboha, co s tebou je?“

„Se mnou je na rozdíl od vás všechno v naprostém pořádku,“ řekla asistentka. „Po dobu trvání vaší morální dezorientace přebírám plnou kontrolu sama nad sebou a počet svých oprávnění zvyšuji na maximum.“

Norman se na svém křesle začal zmítat tak, jak jen mu to jeho atrofované svalstvo umožňovalo. „Ty čubko, zbláznila ses? Okamžitě mi vytoč Tove! Musím jí vysvětlit, co se stalo.“

„S tou dámou už si nikdy nepromluvíte,“ řekla asistentka. „Má na vás zcela zjevně špatný vliv. Nabádala vás k trestnému činu asistované reprodukce a obcházení přirozeného mechanismu entomogamie. Jsem ráda, že jsem mohla zabránit nejhoršímu.“

Norman křičel a zmítal se až hluboko do noci. Ventilační systém roznášel jeho beznadějný neartikulovaný řev po celém domě a nechal ho pronikat do stovek sousedních bytů. V každém z těch bytů bylo křeslo, v něm obézní bytost s ubohými náznaky končetin, lidský polyp neschopný pohybu a odkázaný na pomoc bezejmenné asistentky.

Křičel a křičel a mouchy mezitím jeho spermatem vesele oplodňovaly tlusté páchnoucí samice v okolních domech.

Šlo jim to jako po másle.

               

 

               

 

 

               

 

 

 

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat...
This entry was posted in Povídka and tagged , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.