O medvědovi Brutálovi a včelí královně Pipince

 

Za devětadevadesáti devíti  lesy a třemi mýtinami, v hustém lese Bukoskřelci, bylo v dutém buku včelí hnízdo plné šťavnatého strdí, spokojených larev a ještě spokojenějších včel. Hnízdu vládla moudrá a všemi oblíbená včelí královna Pipinka milovaná snad i tou nejposlednější trubčí kuklou. Včely spolu žily šťastně a spokojeně, ostatní zvířátka se od jejich domova držela v uctivé vzdálenosti, a zdálo se, že tento blažený stav potrvá věčně. To byl však veliký omyl…

Jednoho dne se k dutému buku přivalil starý medvěd Brutál. Zabouchal mozolnatou tlapou na kmen a zavolal: “Hola hej, hola hej, přišel na vás netvor zlej! Vyžere vám spíže medu, nemá strach z vašeho jedu!”

Včelí královna Pipinka se tuze ulekla a hned vyletěla z hnízda i se svou včelí gardou. “Kdo to křičí, kdo to hrozí?” Volala na chlupatou obludu, která už s funěním šplhala po stromě ke hnízdu. “Kdo po kůře to vzhůru lozí?” A chtěla říct něco velmi sprostého a vyslat na vetřelce rotu žihadlometčíků, ale tu si s hrůzou uvědomila, že to, co se k jejímu milovanému hnízdu dere, je medvěd! Strašlivý smrdutý brtník Brutál, postrach celého lesa Bukoskřelce, monstrum s kůží tvrdší než korund, schopné ustát i ránu z brokové kozlice. Včelí žihadla pro bestii představující samotný vrcholek místní potravní pyramidy, neznamenala sebemenší důvod k obavám.

Včelí královna Pipinka zoufale volala: “Zle je, zle je, milé včely, medvěd leze cizit med. I když instinkt bodat velí, prohraný je tento střet! Raděj rychle opustíme loď, která se potápí, hleďte na tu kůži hrubou, hleďte ty padrápy!”

Celé včelstvo se pohotově vyrojilo ze svého doposud nikdy nikým ani ničím netknutého hnízda, usedlo na nedalekou větev a s pláčem sledovalo počínání zlého medvěda.

 Brutál vytahoval z buku medové plásty, strkal si je do tlamy, žvýkal a sál med. Když sežral co mohl, zbytek pracně nastřádaného medu jen z čiré škodolibosti naházel do bláta pod stromem, slezl z buku, vykálel se do borůvčí a svou odpornou medvědí řiť vytřel plástem plným naříkajících včelích larviček, které, milé děti, ještě neuměly létat a dokonce ani běhat a nemohly tak té strašlivé pohromě uniknout.

“Mstít se chceme, mstít se chceme,” volaly včely rozzuřeně. “Krutou šelmu ubodeme! Vypustíme z těla krve, ať nestane se to co prve!”

Rozvážná včelí královna Pipinka však své včelstvo krotila. “Pomsta naše věc je jistá, však čas kvapí, a my z místa musíme se pohnout vpřed! Nejdřív práce a pak vřed vyřízneme lesu z těla, věřte mi, jsem moudrá včela!”

A včely si daly říct, rozletěly se uklízet spoušť, kterou po sobě medvěd Brutál zanechal, pracovaly, stavěly nové plástve a zpívaly: Pomstíme se, však ne nyní, máme práci a boj špiní. Na krku nám visí zima, myslet na mstu, to je prima!” Do několika neděl bylo hnízdo opravené, nově postavené plásty naplněny medem, trubci vymrskáni. A přišla zima.

Milé děti! Jestlipak víte, jaký je hlavní rozdíl mezi včeličkami a medvídky? Ne? Tak já vím to povím. Včely na rozdíl od medvědů nespí zimním spánkem. Jsou po celou dlouhou zimu vzhůru, pomaličku ujídají svůj pracně nastřádaný med, vrtí se, tím se navzájem zahřívají a v příšeří svého hnízda si vypravují všelijaké strašidelné historky. Potom se započne jaro, a jsou to právě ony, kdo je první venku a užívá si probouzející se přírody…

Když začal tát sníh, a lesní mýtiny pokryly bílé hlavičky sněženek, vybrala královna Pipinka čtyřicet starých včelích dělnic, jimž se už pomalu blížila jejich poslední hodinka, a vydala se s nimi na cestu k jeskyni, kterou medvěd Brutál pojal kdysi za svůj brloh.

Kolem jeskyně leželo velké množství medvědího trusu a také kostí různých nešťastných zvířátek, které zlý medvěd chytil, znásilnil a sežral (pořadí fází likvidace se někdy lišilo). Okolí jeskyně vypadalo opravdu nevábně a já věřím, že u vás doma je to, děti, mnohem hezčí, protože na rozdíl od medvěda máte maminku, co je tak hodná, že po vás váš svinčík hezky odklízí a vůbec nic za to nechce.

Kromě trusu a ostatků obyvatel, však u jeskyně bylo ještě něco:  Veliký dutý kmen s dírou po suku. A právě sem, do kmene, se včelí trestná výprava schovala.

„V tomto kmeni v časech mládí,“ zašeptala Pipinka, „chtěla jsem usadit roj. Leč pud občas i matku zradí, a místo klidu přišel boj.“

Staré včely vyzvídaly co přesně královna svými záhadnými slovy míní, byly zvědavé jako každý, kdo to má už takříkajíc za pár, ale královna Pipinka zatvrzele mlčela a dělala se tajemnou. Věděla totiž, že včely za okamžik všechno pochopí samy.

Ruplo to, ozvalo se nevrlé zabručení, načež se z brlohu  vyvalil rozespalý  medvěd Brutál. Byl po zimě špinavější než deset ježibab dohromady a páchl hůř než stoletá podešev. Po dlouhé hibernaci pociťoval coby každý medvěd nesmírnou sexuální potřebu. Protože to byl však starý medvědí mládenec, který si s medvědicí zažertoval naposledy před dvaceti lety, nezbývalo mu, než si od přetlaku pomoci sám.

Ti bystřejší, milé děti, jistě už vědí: Kmen s dírou po suku, do něhož se ukryla královna Pipinka se svými čtyřiceti statečnými starými včelami, byla Brutálova dřevěná medvědice. Primitivní erotická pomůcka sloužící bestii k ukojení primitivních sexuálních potřeb v časech, kdy se nedostávalo srnek, lišek, zajíců nebo alespoň veverek.

Medvěd se dovalil ke kmeni, nalehl na něj jako sedlák na selku a do otvoru po suku bezmyšlenkovitě vsunul svůj naběhlý pohlavní úd.

Na tu chvíli královna Pipinka čekala: „Přišel váš čas, bojovnice, bodejte jak šicí stroj! Položíte život sice, však už jste staré, tak ahoj!“

A staré bojovné včely poslušně zasalutovaly a všechny v jeden okamžik vrazily žihadlo do Brutálova krví nalitého žaludu, jediného zranitelného místa na houževnatém medvědím těle. Starý medvěd překvapen nepředstavitelnou a zcela nečekanou bolestí zařval tak hlasitě, až z nedalekého modřínu opadalo veškeré jehličí. Chtěl penis vytáhnout z díry ven, ale ouha! Nešlo to. Žalud, který vlivem jedu nabyl rozměrů grapefruitu se stal obdobou protihrotu na rybářském háčku.

Stará lesní šelma začala běsnit. Sekala drápy do kmene, až z něj odletovala shnilá kůra, a vykřikovala ty nejsprostší medvědí nadávky. Ale nebylo to nic platné. Penis se z díry v kmeni vyprostit nedařilo. Královna Pipinka vyletěla ze skrýše, vznesla se do výše medvědova čenichu a z uctivé vzdálenosti se mu začala smát: „Sežral med a zničil hrad a teď je rád že je rád, těžce funí s falem v díře, pokořené velké zvíře!“

Pak se vydala zpátky domů, oznámila svému včelstvu, co se stalo a přikázala, že jakmile nějaká včela ucítí, že se blíží její poslední vydechnutí, ať na nic nečeká, letí k medvědí jeskyni, vleze do vykotlaného kmene a štíp starého Brutála do žaludu!

A protože včel jsou v hnízdě desítky tisíc a každý den jich umře několik stovek, vytvořila se mezi hnízdem v buku a medvědem uvězněným v kmeni šňůra starých včel, které létaly spáchat sebevraždu uštědřením žihadla monstru, jež jim minulý rok tolik ublížilo.

Královně Pipince bylo té staré páchnoucí trosky, jejíž řev se dny a noci nesl nad korunami stromů, chvílemi skoro až líto. Jakmile si však vzpomněla na naříkající larvičky, s nimiž si Brutál vytřel pozadí, řekla si ne, má co chtěl. Ať trpí.

Brutálova muka tak ukončil až mladý lesnický adjunkt Lojzík, který zvíře našel po celých dvou týdnech agonie podle táhlého sténání. Poplácal smrdutého chlupáče po pleci, přiložil mu hlaveň pušky k čelu a vystřelil. Tím se, shodou okolností, stal skutečným mužem, neboť to byl jeho první pomyslný zářez do pažby.

A jaké z toho plyne poučení, děti? Jsou celkem dvě:

1) I když už jste staří a ležíte na smrtelné posteli, pořád ještě můžete mnohé udělat. Třeba se navléct do sebevražedné vesty a odpálit se na sjezdu politika, který je zrovna nejvíc v neoblibě. Stanete se lidovým hrdinou. Možná.

2) Nikdy nestrkejte něco někam, kde to nemá co dělat. Na druhé straně by mohla číhat včeličky nebo jiná štípavá zvířátka!

 

            Dobrou noc!

 

 

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat…

This entry was posted in Povídka and tagged , , , , . Bookmark the permalink.