Pripjaťské orgasmy IV.

Evoluční biologové jsou prasata

Část čtvrtá, ve které Emil po letech okusí krásu těsné vagíny a profesor Bořivoj Flígr předvede, jaké je strašné prase.

Emil Chcapotka přes několik zdí slyšel, jak Marcela vyvádí, heká a upí, jak pod ní praští materiál chatrného dvojlůžka a skřípe drátěný rošt. Nechávalo ho to klidným. Manželčiny milostné avantýry, snesou-li ta zvěrstva páchaná Marcelou na tesařských učních onen eufemismus, ho naučily podobné věci neřešit. Přivedla-li si Marcela domů milence v čase Emilovy přítomnosti, manžel se sebral a šel si do kuchyně číst svého oblíbeného Murakamiho, případně luštit osmisměrky. Pustil si k tomu Radiožurnál, zvýšil hlasitost na maximum a nalhával si, že podobné věci se dějí v každé druhé rodině.

Teď byla ovšem situace podstatně jiná. Manželka se mu sice zrovna kurvila, on sám se ale nalézal v přítomnosti pripjaťské lehké děvy Saši, která si před ním pomalu vysvlékala svou černou saténovou košilku. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že ho po letech víceméně dobrovolného celibátu čeká koitus. Vzácná erekce, které dosáhl během sledování bizarní felace v hale zámečku, překvapivě stále přetrvávala. Topořivá tělesa podměrečného klacíku zůstávala nalitá krví, varlata se chtivě tlačila do tříselných kanálů, připravena poskytnout do mlýna případného milostného řádění něco málo mužských pohlavních buněk.

Saša si před Čechem chvilku provokativně mnula bradavky svých ukázkových pětek, pak si stáhla kalhotky, ulehla na postel a roztáhla stehna. Emil při pohled na kurví rozkrok posmutněl. Celou dobu tušil, že něco neklapne, a nyní se mu to potvrdilo. Sašina vagína mohla svou roztažeností směle konkurovat Marcelině. Připomínala kráter vyrytý dělostřeleckým granátem do krvavé ornice, zdálo se, že použitějších porodních cest na světě mnoho není.

„Z toho nic nekouká,“ řekl muž chlípné společnici. „Milovat bych se s vámi, slečno Sašo, mohl až do svítání a nevystříkl bych. S tím mým chcípáčkem bych se ve vás úplně ztratil. Jeden druhého bychom tady maximálně tak ztrapňovali, promiňte, půjdu raději zpátky dolů do baru.“

Saša na Emila spiklenecky mrkla. „Ale no tak, Emčo. Tady jsi v Pripjati, říši zázraků. Koukej.“

Po oněch slovech se ženino vytahané pohlaví se začalo smršťovat. Stydké pysky se zkrátily a přiblížily k sobě, vstup do pochvy zúžil, z přirození vysloužilé staré kurtizány byla náhle úzká chcapička nezkušené mladé dívky. „Adaptivní vagína,“ vysvětlila prostitutka. „Sexuální mutace K235. Kouknu na chlapa a moje kunda se automaticky přizpůsobí proporcím jeho ocasu. Líbí?“

„Úžasné!“ Hýknul Emil, padl na kolena a hleděl na orgán jako bohabojný křesťan na palec Svatého Bendikta ve zlatém relikviáři. „Máte teď škvírku dvanáctileté školačky.“ Podoben psovi, důkladně orgán očichal, párkrát olízl rozpraskaným, suchým jazykem a pak se začal překotně svlékat ze své šusťákové soupravy, pomyslné to uniformy českého burana na cestách. V maličkém penisu mu nedočkavě poškubávalo.

Když se zbavil svrchního obalu svého já, bleskurychle si stáhl seprané slipy a hned chtěl na Sašu nalehnout. Kurva ho ale zarazila. „Promiň, bez gumičky to nedělám.“

„Ne, ty promiň,“ funěl vzrušeně Emil. „Jsem vůl.“

Saša prohledala šuplík nočního stolku, v němž se ukrývala bohatá zásoba prezervativů nejrůznějších typů, barev a velikostí. Všechny však byly českému sexuálnímu turistovi velké. Zkušená mutantka si ale hned věděla rady. Odběhla do kumbálu, a když se vrátila, nesla starou gumovou rukavici. Z té nůžkami ustřihla malíček a tento improvizovaný minikondom navlékla pomocí rtů Emilovi na čůráčka. Padl jako ulitý. Pak se znovu natáhla do postele a zpřístupnila své smrštitelné genitálie.

Vzrušeně funící Emil, nyní vybavený náležitou ochranou, na lehkou děvu opět vylezl a konečně zasunul. Bylo to úžasné. Veškeré koity, kterých se od určité doby aktivně zúčastnil, provázely pocity nedostatečného mechanického dráždění. Se svými rozměry se víceméně ztrácel i v takových vagínách, které jiní souložníci běžně považovali za těsné. Když si před dlouhými lety naposledy zašukal s Marcelou, údem se výstelky její pochvy v podstatě vůbec nedotýkal. Čtyřmi porody dilatované rodidlo ho pohltilo jako žralok drobnou sardinku – ať dělal, co dělal, při přirážení nabýval dojmu, že pyjem pouze bezcílně máchá v teplém poševním močálu, aniž by se na moment dotkl jakékoliv překážky.

Se Sašou bylo vše naprosto jiné. Vnitřní topologie její kundičky vytvářela dojem negativu Emilova vlastního penisu, ze všech stran k údu přiléhala, každý příraz doprovodil pocit, jako kdyby muži z rozkroku až do spodiny lebeční přeskočil nemilosrdný elektrický výboj a uzemnil se v podvěsku mozkovém. Po letech sexuální pasivity a honění u počítače, se k vlastnímu překvapení přepnul do silně mrduchtivého módu. Zkroutil kurvě ruce za hlavou a začal ji zuřivě jebat svým sice titěrným, ale momentálně opravdu pevně stojícím výčnělkem lásky. Saša vzrušeně sténala. Emil pochopitelně věděl, že prostitutčino vzrušení je pouhá naučená teatrálie, která mu má masírovat ego a vyvolat dojem, že odvádí skvělou souložnickou práci, ale i tak ho stimulovalo k ještě agresivnějšímu mrdu. Šukal ukrajinskou sexuální zrůdu tak, jak před lety šoustával mladou Marcelu, když ještě zezadu v předklonu nepřipomínala hroší samici.

Ó, jaké časy. Tehdy byl plný sil, čůráček mu stál prakticky pořád, erekce byl problém se zbavit, ne jí dosáhnout. Častokrát promrdal celou noc. Milenky z jeho studentského pokojíčku k ránu prchaly s pičkami doslova rozjebanými do krve, on přitom obvykle ještě neměl dost a před odchodem na fakultu si ho musel dodatečně několikrát vyhonit, jinak by mu po celou dobu vyučování stál. Bylo až s podivem, co se svým malým pérkem tenkrát všechno dokázal. V kolektivu mladých, neopotřebovaných dívek nehrály rozměry pražádnou roli. Spolužáci Emilovi přezdívali Bodavec a často si k němu chodili pro cenné sexuální rady. Zájem o ně byl podobně veliký jako zájem mladých studentek o pohlavní iniciaci. Emil pochopitelně všem pomáhal velice rád. Tak rád, že se během svých studentských let dokázal celkem dvanáctkrát nakazit kapavkou.

Stáří je strašné, pomyslel si náhle muž. Co z toho, co jsem byl tenkrát, vlastně zůstalo? Moje vlastní já se mi vysmívá tím, že se mění v opak toho, čím bylo v mládí. Jsem jen odpudivá parodie sebe sama, kterou ze sexuální mizérie dokáže vytrhnout jenom nějaká zmutovaná ukrajinská příšera. Jak ubohé a nízké.

„Na co myslíš?“ Ozvala se Saša.

Emil sebou trhnul. „Jen tak, zamyslel jsem se.“

„Teď, když šukáme?“

„Promiň,“ hlesl omluvně a začal se znovu soustředit na soulož.

Saša sténala, kroutila se pod turistou podobna pijavici vržené na kus rozžhaveného plechu, jenže muž náhle pochopil, že se neudělá. Už to znal. Kdyby měl vyvrcholit, dávno by se to stalo. Anorgasmií trpěl zhruba posledního půl roku a nenáviděl ji. Když už se nějakému opravdu prasáckému audiovizuálnímu sajrajtu podařilo přivodit mu erekci, následná masturbace ve většině případů končila rezignací, aniž by ejakuloval nebo prožil cokoliv podobného orgasmu. Vinil z toho sertralinové tablety, které mu jeho psychiatr předepsal na depresi, ale jestli za to skutečně mohly, těžko říct.

„Ty nemůžeš cákat, viď?“ Odhadla Saša správně situaci.

Emil zavrtěl hlavou. „Mívám s tím poslední dobou trochu problémy.“

Kurva se na něj chlípně zakřenila. „To nic, trochu ti pomůžu.“

Než stačil Emil cokoliv říct, ucítil, jak se mu něco prodírá pugetem hemoroidů směrem k análnímu otvoru. Zcepeněl a než se nadál, to neviditelné něco překonalo odpor sfinkterů a proniklo do rekta. Aniž by přerušil genitální propojení, ohlédl se přes rameno a z toho, co byl schopen zahlédnout, usoudil, že má nejspíš v konečníku zasunutou něčí ruku.

„Kdo to tady s námi je?“ Vyjekl poněkud afektovaně.

Saša se zachechtala. „Jsme tu úplně sami. Tohle je jenom moje druhá sexuální mutace, K17. Přídavná končetina. Strčila jsem ti ji do anclu. Líbí?“

Muž vnímal, že mu v anální ampuli rejdí několik útlých prstů. Bylo to zvrhlé a přitom vzrušující. Respektive, bylo to vzrušující právě proto, že to bylo zvrhlé. Zafuněl a kvapně se počal vracet do nálady, v níž byl teoreticky schopen završit styk výstřikem semene. „Odkud přesně vám ta ruka vyrůstá, slečno?“ Zeptal se v očekávání naturalistického líčení. Když ženy mluvily o své intimitě, pohlavních problémech nebo nezvyklých sexuálních libůstkách, byl z toho pokaždé na jehlách.

„Vyrůstá mi kousek pod kostrčí,“ řekla Saša. „Pak si ji sám pěkně prohlédneš. Je celkem malá a nenápadná, skvěle se hodí k tomu, když to chci nějakýmu kořenovi udělat pěkně takhle zezadu. Můžu se s ní vymastit ale i já sama. Víš, tajně, pod sukní. Taky to často dělám. Jestli chceš, tak ti ho s ní pak ještě vyhoním, abys viděl, jak je ta moje zmutovaná honilka šikovná.“

Přesně takovou zvrácenou sviňárnu potřeboval Emil Chcapotka od kurvy slyšet. Zapůsobila jako poslední kapka do poháru jeho vzrušení. Vyškubl pyj kurvě z vagíny, stáhl ustřižený gumový malíček a za doprovodu směšného extatického skučení pocákal ženě břicho chámem. Pak se ještě vteřinu dvě nad kurvou zmítal ve slastné agónii, načež pod náporem svého výkonu zkolaboval a v polomrákotném stavu se na Sašu sesul.

***

 Když se probral, s povděkem od prostitutky přijal ručně ubalenou cigaretu. Oba dva kouřili, leželi spolu na posteli, popel odklepávali jen tak na podlahu, Saša Emilovi svou třetí rukou jemně masírovala nyní beznadějně splasklého a tudíž neškodného famfulánka. Nadpočetná končetina byla poměrně krátká, nepřirozeně pokroucená, vytvářela dojem čehosi, co příroda uplácala z materiálu, jenž jí bylo líto vyhodit a jen horko těžko našla způsob, jak pro něj najít využití. Naprostá většina lidí by si něco takového zřejmě nechala amputovat, Saša však svou honilku, jak údu říkala, zcela jasně považovala na plnohodnotnou část svého těla. Nestyděla se za ni, neskrývala ji, naopak. Na jednom z krátkých prstů měla navlečený zlatý prstýnek a nehty zdobil sytě červený lak. Orgán byl zjevně hýčkán tak, jak jen to bylo v tamních podmínkách možné.

„Víš, mě v mém věku rozparádí už jenom ty největší prasárny,“ přiznal Emil. „Tohle bylo naprosto úžasný. Děkuju.“

„Dole jsem viděla tvou manželku,“ řekla Saša, popotáhla z retka a vyfoukla ke stropu obláček štiplavého kouře. „Přijde mi jako takový ztělesnění praseckosti. Ta tě nevzrušuje?“

„Dost jsme se sobě navzájem odcizili.“

„Mě ale zajímá, jestli tě nevzrušuje.“

„Je to ta nejoplzlejší ženská, jakou jsem v životě poznal, takže potenciál by tam byl,“ přiznal Emil. „Seznámil jsem se s ní v pětadvaceti na bramborové brigádě. Dělala kuchařku v JZD Příšovice. Bože, nedovedete si představit, jak tenkrát vypadala.“

„Asi pořádná sexbomba, co?“

Emil se zasmál. „To si myslí každý, kdo nás pozná, ale nic není pravdě tak vzdálené. Marcela byla skoro stejně šeredná jako teď, jen tolik nevážila. Hnus na ni pohledět už tehdy, to vám povím. Vůbec poprvé jsem ji spatřil u výdejního okénka v závodní jídelně. Když mi na talíř prskla naběračku omáčky uho a přihodila tři houskové knedlíky – bože, vidím to pořád jako teď – skoro jsem to do sebe ani nemohl nasoukat.  Pořád jsem měl před očima ten výjev, jak na nádobí sahá těma svýma špinavýma rukama a jak se na mě hnusně kouká. Jenže asi nějak zafungovala chemie, feromony, těžko říct, nerozumím tomu, jak mezi lidmi vzniká vzájemné zaujetí, ale začalo mě to k ní táhnout jako mouchu ke kusu lejna. Z prvopočátečního odporu vysublimovala posedlost. Ve zkratce – už za dva dny jsem s ní měl domluvené rande. Sešli jsme se u silážní jámy a hned na to šli. Bylo to hrozné a krásné zároveň.“

„Tak kde je problém?“

Emil pokrčil rameny. „Tenkrát ji měla uzounkou jako dnes vy, slečno Sašo. Šukat s ní bylo úžasné. Pak ale přišly děti, čtyři děti, konkrétně, z úzké pulinky se stal vjezd do velkoskladu kancelářského nábytku. Přestal jsem být schopen pořádně jí to udělat. No a co bylo dál? Klasika. Frustrace, výčitky, oddělená lůžka, vztek. Marcela bez chlapa nevydrží ani den, takže si okamžitě začala shánět adekvátně vybavené milence. Moje sexuální sebevědomí bylo až do dnešního večera na bodu mrazu.

„Příčinou devadesáti procent tragédií je malý chlapský péro,“ povzdechla si sounáležitě Saša. „Ale očividně se pořád máte rádi, viď? Bez toho byste tady spolu nebyli.“

„Myslím, že mě svým způsobem pořád miluje,“ připustil Emil. „I já ji miluji. Potřebujeme se. Ona je takový turbodieselový motor mého života. Sice blbá jako štoudev, v podstatě nikdy nad ničím nepřemýšlí a řídí se pouze instinkty, jenže to je na ní právě to skvělé. Nad ničím neváhá, hned jedná, ničeho se nebojí, kvůli ničemu se nekácí, téměř všemu se dokáže přizpůsobit a taky zbytečně nemluví. Já jsem její naprostý opak. Někdy myslím a mluvím až moc. Jen se na to podívejte, jak se vám tady vylévám. Nepřijdu vám trochu jako bábovka?“

Saša Emilovi několikrát přetáhla předkožku. „Trochu jo,“ řekla. „Ale na tom nesejde.“ Chvíli mlčela, pak z lůžka prudce vstala, dvě ruce si dala v bok a třetí se podrbala v chomáči chlupů na ohanbí. „Myslím si, že vím, jak bych ti mohla pomoct.“

Emil mávl rukou. „Mně už nepomůže nic.“

„Tohle je Pripjať, Emčo, království zázraků, to si zapamatuj. Zítra, hned po dopoledních orgiích, přijď dolů do suterénu ke kotelně. A teď už zmiz, musím se taky trochu vyspat.“

„Dobře. Je tu jen menší problém, nestačili nám přidělit žádný pokoj. Kam si mám jít lehnout?“

„Prostě si najdi nějakou prázdnou cimru, jsou jich tu desítky. Zapadni dovnitř a spi.“

Emil se oblékl a vypotácel na chodbu. Za okny byla temná noc. Zámkem rezonovalo čísi tlumené hekání, Marcele určitě nepatřilo. Bůh ví, co teď Marcela dělá, s kým skončila v posteli, pomyslel si muž. Sešel po schodech do haly, jež byla tou dobou už vylidněná a tichá. Mezi školními židličkami, nyní jako odpad nahrnutými do rohu prostoru, našel svou krosnu. Hodil si ji na ramena a vracel se zpět do patra, aby se zařídil dle prostitutčiny rady. Na odpočívadle potkal profesora Flígra. Vědec byl oblečený jenom v kostkovaných trenýrkách a oběma rukama pevně svíral veliký odměrný válec až po okraj naplněný nějakou tekutinou.

„Copak to máte, profesore,“ řekl Emil a páchl pohledem do laboratorního skla.

Evoluční biolog se zapýřil. „Představte si, tohle všechno mi poskytli zdejší mutantní gigolové. Jak jistě správně tušíte, jedná se o ejakulát.“

„Co s tím vším hodláte dělat?“

Flígr zvedl oči v sloup a na čele se mu objevila vráska opovržení. „Co asi,“ odsekl podrážděně. „Pochopitelně poslouží k výzkumu. Chci stanovit koncentraci jednotlivých radioaktivních izotopů.“

„Nerad bych se vám do toho vměšovat,“ řekl Emil, ačkoliv tušil, že tím profesora ještě víc popudí, „ale nemělo by větší smysl jednotlivé dávky analyzovat odděleně?“

„Nikdy jste neslyšel o směsném vzorku, příteli?“ Odsekl Flígr. „Neslyšel, že? Nepleťte se mi laskavě do práce!“ Vzápětí si ale nejspíš uvědomil, že Emil svou otázku nemyslel nijak útočně. „Víte, promiňte,“ zakoktal. „Jsem trochu podrážděný kvůli ženě. Zase jsme se pohádali. Dokolečka mi tvrdí, že si mám přiznat, že jsem buzerant. Já ale buzerant nejsem, tudíž přiznávat si není co. Jak už jsem uved, jsem zvídavý bisexuál, což je ohromný rozdíl!“

„Samozřejmě,“ řekl Emil a poplácal vědce po rameni. „Mně to říkat nemusíte.“

„Jste docela sympatický, příteli,“ odvětil Flígr a následně k odměrnému válci přivoněl tak, jako kofeinisté čichají k šálku dobré kávy vteřinu před tím, než se napijí. „Bohužel už budu muset běžet. Čeká mě teď spousta práce, ale nezoufejte, příležitostí k přátelským rozpravám tady budeme mít habaděj. Tak dobrou noc!“

Evoluční biolog chvatně seběhl zbytek schodiště, zmizel za rohem, načež se ozvalo táhlé hlasité srknutí. Emil znechuceně zavrtěl hlavou a pomyslel si, co všechno ho v Pripjati ještě čeká.

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat...
This entry was posted in četba na pokračování, Povídka and tagged , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.