V lese bez čepice

Seděl jsem v kotelně na židli. Byla to těžká železná židle z chirurgické oceli a studila mě do nahatého zadku. Ze všeho nejvíc na světě jsem si v tu chvíli přál, abych se mohl zvednout a utéct někam hrozně daleko od všeho, do čeho jsem se dostal. To ale samozřejmě nešlo. Do ramenou se mi opíraly dlaně Uršulčiných goril, tlačily mě proti perforovanému sedátku a já byl beznadějně zafixován na místě. Nebulel jsem, nevtipkoval, ani se nesnažil něco někomu vysvětlovat. Jakékoliv kličky, úskoky nebo snaha dělat ze sebe nevinného postrádaly smysl. Kája po mé levici, rovněž držený na židli z chirurgické oceli, byl ovšem odjakživa srágora a pochcánek. Kdykoliv ho někdo zahnal do rohu, jal se kňučet jako rozmazlený zhýčkaný předškolák, když ho rodiče chtějí poslat do sklepa pro dvě kila brambor. Jestliže ráno byla ta jeho divná pyskatá držka trčící jako kačeří zobák z hustého vousoví plná sebejistých keců, tak teď z ní šplouchal koncentrát předposranosti.

Kája pisklavým hlasem žadonil o slitování a dokola, do zblbnutí, vysvětloval, jak za nic nemůže, jak je všechno je jenom a jenom moje vina, že jsem ho do toho zatáhl a další podobné sračky. Člověk by se z něj poblil. Úplně nejstrašnější na celé situaci bylo, tedy hned po příšerně ledovém posezení, které se mému masu zatím nepodařilo ohřát snad ani o jeden stupeň, to gorilí mlčení.

Uršulka se zatím potloukala bůhvíkde, svalovci ve fracích měli volné ruce. Mohli nás zesměšňovat, ponižovat, mučit, nutit k vzájemné felaci, ale ne. Jenom tak stáli a mlčeli. Klub Silencio. Absolutní dno lipenské přehrady. Nehybné sochy z lidských svalů. Tohle chování jindy neurvalých svalovců nevěstilo nic dobrého. Znamenalo jediné: Uršulka nás chce až do poslední chvilky uchovat v co možná nejzachovalejším stavu. Hodlá si mě i Káju vychutnat osobně. A nejen to. Pro ostatní se staneme ukázkovým příkladem toho, jak to dopadá, když někdo zradí její důvěru. Vzhledem k míře našeho provinění jsme se mohli těšit na trest, jehož rafinovanost bude hraničit s rafinovaností japonské kulinářské techniky ikizukuri. To je způsob, jak usmažit rybu, aniž byste ji zabili, takže je možné jíst ji tepelně opracovanou a zároveň živou, bezmocně na talíři pohybující skřelemi a tlamou.

Kdysi jsem četl, že v Japonsku dokonce odnepaměti existují speciální ikizukuri školy, kde se žáci neučí nic jiného, než jak co nejrychleji zmasakrovat, usmažit a zároveň při životě zachovat nejrozmanitější druhy ryb. Velmi zvláštní je pak to, že vyučující z těchto škol až do konce éry Edo zastávali zároveň funkci profesionálních provinčních mučitelů, jejichž služeb s oblibou využívali nejrůznější lokální úředníci, když bylo třeba někomu buď otevřít, nebo definitivně zavřít ústa. Záleželo na okolnostech. Umění přivodit bližnímu svému co nejpříšernější muka a zároveň ho nezabít bylo v Japonsku odjakživa velice ceněno a mistři ikizukuri se proto těšili všeobecné úctě nejen milovníků rybích lahůdek ale i prostého lidu, jenž v nich viděl své hrdiny…

                Z betonové chodby, kterou se do kotelny navážel koks, se ozvaly kroky. Klapot Uršulčiných podpatků doprovázel divný smýkavý zvuk. Chvíli jsem dumal nad tím, co ten zvuk může být. Pak mi to došlo a v okamžiku pochopení se mi zvedl žaludek. Ten zvukový efekt jsem už několikrát měl tu čest slyšet. Poprvé, když se mi během zátahu na Vágnerovu buňku zasekla do lopatky střepina granátu. Podruhé tenkrát, když si Uršulčin nezbedný synáček Marek nedokázal na znamení oddanosti své matce odříznout malíček před nastoupeným gangem a bylo potřeba, aby mu s tím někdo píchl. To smýkání, to mrazivé chrrrrr fíz, chrrr fíz, dělala podrážka ortopedické boty doktora Egona Pišingera, Uršulčina osobního lékaře. Muže, co se odnepaměti staral o zdraví celé mafiánské rodiny a nezdraví našich nepřátel. Doktorovi se přezdívalo Piškoťák. Od narození měl chromou jednu nohu a kamkoliv kráčel, tam ji za sebou tahal jako kojot těžkou mršinu. Většinu času trávil v podkrovním bytě z věčně zataženými roletami a ven vycházel zásadně jenom na žádost šéfové.

                Klapot podpatků a šourání dospěly do kotelny, chcípající zářivka ozářila příchozí dvojce. Nasraná Uršulka a radostí se tetelící sadista Pišinger. Uršulka se postavila přímo před nás, ruce strčila do kapes koženého kabátu a mlčky studovala projevy našeho strachu. Pišinger, hrbatá zrůda vnitřkem i zevnějškem, se nás jal obcházet, vzrušeně funěl, připomínal nadrženého puberťáka, co se bůhvíjak dostal do stripklubu a teď ze všech stran obdivuje dvě holky u tyče. Zblízka pohlédl Kájovi do tváře, ten okamžitě propukl v beznadějný pláč. Piškoťák se začal chrčivě chechtat. Pak se došoural ke mně a i v mém obličeji hledal to, co v životě nejvíc miloval – hrůzu a beznaděj. Díval jsem se mu upřeně do očí krytými silnými jogurtovkami, snažil se být klidný a asi se mi to celkem dařilo. Doktor se totiž nespokojeně zakabonil, nespokojeně se od mé zafixované maličkosti odvrátil a dovlekl se zpět ke své ochranitelce.

„Máloco mě dokáže zklamat jako podraz ze strany někoho, komu jsem se přinutila důvěřovat,“ řekla konečně Uršulka. „Taková věc opravdu trhá srdce, pánové.“

„Já jsem nic neudělal!“ Zavřeštěl Kája a kotelna jeho výkřik několikrát zreprízovala svou sazovitou ozvěnou.

Šefová mu nevěnovala pozornost. „Napakovat se patnácti kily mýho Cétégéčka? Budiž. Ale vzít s ním roha zrovna do Somálska? To nechápu. Můžete mi vysvětlit, proč zrovna Somálsko? Proč ta zavšivená a zahovněná prdel světa? Mysleli jste si, že zrovna tam na nás nedosáhnu? Ale no tak. Mohli jste se odklidit třeba do Chile nebo někam do Karibiku a vyšlo by to úplně nastejno.“ Hovořila k nám, ale přitom zírala na zakouřenou zeď v našich zádech, její pohled námi pronikal. Už teď jsme pro ni byli mrtvá hmota.

„Já nic neudělal, fakt! Fakt!“ Vřískal Kája. „Všechno to zpunktoval tady ten sráč Frynta!“

Mlčel jsem. Nemělo smysl se unavovat zbytečnými slovy. Ať už by člověk řekl cokoliv, nic by tím nezměnil. O našem osudu bylo rozhodnuto už před několika hodinami. Mohli jsme doufat pouze v to, že před smrtí nebudeme trpět déle, než je opravdu nezbytně nutné. Tohle doufání nebylo úplně scestné. Uršulka mě i Káju ještě před pár dny opravdu zbožňovala, patřili jsme k jejím oblíbeným vrahounkům, jak nám někdy laškovně říkala. Trocha této nepředstírané náklonnosti mohla v šéfové přeci jenom přese všechno přežít a projevit se nečekaným milosrdenstvím. Ostatně Uršulka byla římská katolička, v neděli chodila se svými odrostlými caparty do kostela a v každém pokoji jí doma visel pozlacený krucifix vysvěcený samotným kardinálem Janem Bruncvíkem. Katolíci jsou přeci pácháním milosrdenství proslulí. Nebo ne?

 „Původně jsem vás chtěla jednoduše nechat zastřelit a pohodit v lese liškám,“ řekla Uršulka a můj sen o rychlém konci se otřásl v základech. Čekal jsem na hrůzostrašnou spojku ale a zbytek věty, která ho měla zničit. Ta spojka pochopitelně logicky přijít musela. „…ale Pišingr mě přesvědčil o tom, že by to nebylo výchovný.“

„Výchovný vůči komu?“ Ozval jsem se.

„Vůči zbytku naší rodinky, pochopitelně. To, co jste předvedli, je naprosto bezprecedentní a já bych nerada, aby si z vás někdy někdo zkusil vzít příklad. S doktorem jsme pro vás proto vymysleli opravdovou specialitu, nechte se překvapit. A víte, co je nejlepší? Zemře jenom jeden z vás. Ten druhý dostane ještě jednu šanci. No a i pro tohoto šťastlivce bude celá věc možná svým způsobem výchovná. Bude ovšem záležet na tom, nakolik po tom celém zůstane sám sebou.“

Tak přeci jenom ještě nějaké naděje, pomyslel jsem si. Ale naděje za jakou cenu?

Ucítil jsem bodnutí. Pišingr, ta svině, obešla mou židli, a zezadu do mě zákeřně vrazila injekci sedativ. Okamžitě se mě zmocnila únava, jíž se nedalo vzdorovat. Oči se mi zavřely a já se propadl do oceánu neurčitých snových hrůz…

***

K sobě mě přivedla kombinace nepříjemných vjemů. Ostré světlo, nepříjemné hvízdavé zvuky, zima a tupá bolest hlavy. Rozlepil jsem oční víčka a nad sebou spatřil zvláštní obrazovou kompozici, oslnivě bílou plochu tříštěnou temnými křivkami do ohromného množství nepravidelných faset. Celé se to pohybovalo, fasety se smršťovaly a znovu zvětšovaly a já dlouho nedokázal pochopit, na co se to dívám. Za nějakou dobu se mým očím navrátila schopnost zaostřovat. Ty zvláštní pohyblivé fasety nebyly nic obyčejnějšího než koruny stromů ve vzájemném zákrytu, skrz které jsem hleděl do bezoblačného nebe. Hvízdavé zvuky ničící moje přecitlivělé ušní bubínky, to byli pro změnu místní opeřenci nijak zvlášť nadšení mou přítomností.

Nacházel jsem se kdesi v lese. Pomalu ale jistě se vracelo všechno, co z mé mysli dočasně vyhnala narkóza. V hlavě se mi spustil krátký vzpomínkový sestřih z událostí posledních dnů. Kája a blbý nápad trhnout se od rodiny, krádež cétégéčka, letadlo, Somálsko, smradlavý hotel plný štěnic, nečekaná noční návštěva, svistot kulek, zastřelený somálský pikolík, neplánovaná cesta zpátky domů, hodiny strávené v kufru maličkého Volkswagenu, kotelna, Uršulka, Pišingr alias Piškoťák a…

Náš trest. Tělem mi projel záchvěv zděšení, srdce se rozbušilo a dech se stal přerývavým. Posadil jsem se na zadek a rozhlížel se kolem sebe. Les, ve kterém jsem se ocitl, byla hustá bučina. Pařezy, křoví, jáma pod nedalekým vývratem, svízel, ostružiník, tlející padlý kmen obrůstající dřevokaznými houbami.

Vzpomněl jsem si na Uršulčina slova. Zemřít má jenom jeden z nás, buď já, nebo Kája. Ale jak se to stane? Mě vyložili v nějakém ponurém háji, Káju s vysokou pravděpodobností stihl velmi podobný osud. Patrně se bude nacházet kdesi nedaleko. Chtějí na nás pořádat hon, jako gangsteři ve filmu Živý terč? Nesmysl. To by bylo jednak málo sofistikované, vůbec by to nekorespondovalo s Uršulčiným vkusem a navíc kvůli něčemu takovému přeci člověka nebudete uvádět do narkotického spánku. Ve hře bude něco mnohem škodolibějšího. Asi nejhorší na celé věci bylo to, že jsem nevěděl, jestli trest již proběhl nebo mě teprve čeká.

Zaměřil jsem svou pozornost sám na sebe. Byl jsem navlečený v jakémsi kusu bílého hadru, v němž jsem po chvíli rozpoznal nemocničního andělíčka. Třeštila mi hlava, byl jsem malátný, připomínalo mi to stav krátce poté, co jsem se před pěti lety probral na traumatologii po pádu z motorky, v důsledku  kterého si v levém lokti nosím pro štěstí šest titanových vrutů. Ta svině Piškoťák se mnou něco udělal. V očekávání objevu nějakého strašlivého tělesného defektu jsem se v panice pustil do ohmatávání a zkoumání vlastního těla. Nejdřív obličej. Uši, nos, rty, brada. Všechny části zůstaly na svém místě. Vrhl jsem se na nohy. Nechyběl mi jediný prst, holeně, stehna, nikde žádná stopa po jakémkoliv chirurgickém zásahu. Vyhrnul jsem si andělíčka a promnul šourek s varlaty i penis. I moje pohlaví zůstalo netknuté, což bylo s podivem, protože zrůda Piškoťák odjakživa trpěl komplexy ze svého mikropenisu a měl-li příležitost někoho mučit, začal zpravidla jeho vercajkem. Pak jsem si prohlédl břicho, hrudník a osahal bedra, ale ani zde jsem nenalezl nic nezvyklého. Tělesná prohlídka byla u konce. V tu chvíli jsem se měl uklidnit, ale nešlo to. Něco mi prostě nehrálo. Napadaly mě nejrůznější nesmysly. Endoskopicky do mě nacpali nějakou trhavinu a pak ji v nestřežený okamžik odpálí. Ozářili mě a zanedlouho se dostaví příznaky radiační nemoci. Do střev mi implantovali nějakého příšerného zubatého tvora a ten se co nevidět začne propracovávat jako vetřelec na boží světlo.

Jak účinek sedativ odezníval, prohlubovala se mi schopnost racionálně uvažovat. Podle polohy a pohybu slunce rýsujícího se za korunami stromů jsem usoudil, že se zhruba před hodinou mohlo rozednít. Do kotelny nás dotáhli včera kolem osmé hodiny večer a teď může být sedm ráno. Ve hře je tedy zhruba jedenáct hodin, ze kterých si vůbec nic nevybavuji. Bukový les je hustý, bez zásahů lesní správy, táhne se od obzoru k obzoru. Podobných lesů v Čechách už mnoho není. Možná jsem někde na Šumavě. To by se vlastně celkem nabízelo, Uršulka jednou říkala, že má na Šumavě nějakou chatu po prarodičích. Možná toho využila, v chatce si s rodinkou založila centrálu a z ní mě nyní pozoruje prostřednictvím svých oblíbených miniaturních kamer. Ovšem jedenáct hodin je doba dostatečně dlouhá na to, aby se člověk ocitl na odvráceném konci světa. Stoprocentně jistá byla pouze jediná věc: tam, kde se nacházím, zůstat nemůžu.

Musel jsem vypadnout. Kdo se nehejbá, ten ať zhebne, říkal vždycky můj táta, profesionální voják. Vlastně to bylo takového jeho životní motto, kterému dostál, když jednou na cvičení spadl z barikády a přerazil si páteř. Po prvních dvou dnech na vozíku uřízl šňůru od stolní lampy, odizoloval konec a za pomoci síťového napětí se odeslal do pekla.

Než jsem se odhodlal zvednout na nohy, uběhlo asi dvacet minut. Nohy mě nesly jen tak tak. Neměl jsem boty, lesní tráva mě studila do chodidel a nemocniční andělíček snad ani nešlo považovat za oblečení. Odhaloval mi zadek i celá záda. Potřeboval jsem si obstarat něco na sebe.

Prozkoumal jsem bezprostřední okolí místa svého procitnutí. Ani stopa po jakékoliv lidské činnosti. Veškeré lesy, které jsem zatím stačil poznat, byly lesy průmyslovými. Prosvětlené smrkové monokultury pečlivě zbavované podrostu, plné vyježděných kolejí od traktorů, cigaretových špačků a odhozených plastových láhví. Tenhle les byl úplně jiný. Příroda si v něm dělala, co chtěla a nenechávala se svazovat žádnými lidskými potřebami ani vkusem. Padlé stromy nikdo neodklízel, všechny ležely tak, jak je poskládaly bouřky a vichřice, za přispění dřevokazných hub a mravenců se měnily v trouch. Vše obrůstala popínavá vegetace a mech, lesní tráva byla podivuhodně vysoká, svěže zelená. Doslova každý kousek prostoru byl vyplněný nějakým druhem života, ať už šlo o malého lesního plzáka, kapradinu nebo pomalu lezoucího střevlíka. Má bosá chodidla se bořila do vlhké hrabanky nasáklé vlhkostí.

Přes kmeny padlých stromů jsem sešel do malé doliny, jejímž středem zurčel potůček. Opláchl jsem si obličej a napil se. Voda v žaludku způsobila, že jsem si uvědomil, jaký hrozný mám hlad. Nebylo divu, poslední jídlo jsem požil ještě na území Somálska. Dostal jsem skoro až trýznivou chuť na pořádný kus nějakého junkfoodu. Ano, takový cheeseburger, to by bylo něco. A ne jeden. Šest cheeseburgerů a k tomu půl litru ledové koly plné nezdravého, přesto však tak úžasného bílého cukru. Přesně tohle moje zhuntované tělo chtělo.

Jenže myšlenky na rychlé občerstvení byly vzhledem k situaci, v níž jsem byl, čiročiré sebemrskačství. Nejbližší pobočka McDonalds může být na stovky kilometrů daleko. Vyhnal jsem z hlavy obraz propečené žemle nadité lojovitým masem a začal se rozhlížet po něčem k snědku. Asi deset metrů od potůčku jsem nalezl pár jakýchsi hub, které nevypadaly příliš jedle, nicméně jen pár kroků od nich začínal lán borůvčí. Klekl jsem si na zem a začal si je ládovat do úst. Lesní plody byly sladké a šťavnaté, ale abych se jimi zasytil, musel jsem jich spořádat alespoň litr.

Jak jsem se tak pásl, ozvalo se z výšky nade mnou zakrákání. Na větvi starého buku seděl krkavec. Připomínal funebráka v černém pršiplášti, jehož někdo zavolal ke smrtelnému loži kohosi, kdo ve skutečnosti teprve umíral. Funebráka potichu čekajícího v předsíni na poslední výdech a na to, až se bude moct pustit do toho, od čeho funebráci jsou – vypořádávání se s následky lidské smrtelnosti.

Pták se na mě zaujatě díval, jeho drobná černá očka jiskřila jako kapky vroucího asfaltu. Ten pohled ovšem nebyl pohledem zvědavého obyvatele lesa, který si jen přišel prohlédnout nezvaného hosta. Vůbec ne. Byl to pohled mrchožravce čekajícího na to, až umírající tvor, s předpokladem stát se chutnou večeří, konečně dodělá a on na něm bude moct začít hodovat. Borůvky mi zhořkly na jazyku. „Jedeš, ty zmrde?“ Zařval jsem na ptáka.

Ani se nepohnul. Zvedl jsem ze země kus klacku a po ptákovi jím mrštil. Nacházel se ale příliš vysoko a dřevo k němu vůbec nedoletělo. To zvíře mě mělo dokonale přečteného. Bylo po čertech chytré. Moc dobře vědělo, že dokud je nahoře a já dole, jsem vůči němu naprosto bezbranný a tak zůstávalo neohroženě sedět na své větvi, odkud mě mělo jako na dlani. Malé ponuré ztělesnění sebejistoty a trpělivosti…

Krkavci na lidi přeci takhle hladově nezírají. Až nezdravě ho fascinuji, pomyslel jsem si. Říkají mu snad jeho ptačí instinkty, že má před sebou budoucí mrtvolu a tím pádem i snadnou kořist?

Vtom jsem učinil objev, který mě zbavil veškerých zbytků klidu. Na spodku levého rukávu andělíčka jsem měl několik zaschlých krvavých skvrn. Před očima se mi mihl obraz rozšklebené tváře doktora Pišingera. V uších zachrastila chirurgická ocel. Něco je špatně. Něco je naprosto špatně, cítím to, ale nedokážu příjít na to, co přesně. Uniká mi jakási naprosto stěžejní věc.

Najednou jsem nedokázal zůstat na místě. Hlad nehlad jsem vstal z borůvčí a vyrazil zpátky k potoku. Jestli mělo momentálně něco smysl, bylo to následování jeho proudu. Dřív nebo později tímhle takhle objevím nějaké známky civilizace.

***

                Podél toku jsem kráčel asi hodinu, aniž bych narazil na artefakt vytvořený lidskou rukou. Vzhledem k tomu, že jsem neměl boty, nemohl jsem postupovat tak rychle, jak bych chtěl a zároveň aniž bych si nerozdrásal chodidla o kamenitý břeh. Po nějakých čtyřech kilometrech jsem si dopřál pauzu. Sedl jsem si na veliký kámen a o několik řádů menším kamenem jsem coby improvizovaným pilníkem brousil konec klacku, který jsem sebral cestou. Vyráběl jsem si kopí.

Je to zvláštní. Když vysadíte v lese chlapa, první věc, kterou udělá, je to, že někde zvedne klacek a ten pak nedokáže dát z ruky. Pokud mu navíc umožníte na chvíli si někde nerušeně sednout, bezděčně to dřevo začne brousit a opracovávat ho do podoby bodné zbraně. Je úplně jedno, jestli je to Japonec z Okinawy nebo Maďar z Pešti. Nezáleží na inteligenci, vzdělání, etnické příslušnosti, na ničem. Je to taková automatika, zřejmě určitá atavistická tendence zakódovaná v chromozómu Y, jíž není možné vzdorovat. Geneticky podmíněný instinkt z dob, kdy kus tvrdé větve v mužské ruce představoval pro náš živočišný druh rozdíl mezi přežitím a záhubou. Osamělí muži jsou v lese ke klackům přitahováni jako železné piliny k neodymovému magnetu. Napůl je to fascinující, ale napůl se z toho jednomu chce zvracet, protože to vlastně dokazuje, jak nešťastně málo jsme se zatím vzdálili od našich primitivních předků.

Během broušení jsem si všiml, že mi kdosi dělá společnost. V koruně stromu na protějším břehu seděl černý havran. Nepochyboval jsem o tom, že je tentýž, kterého jsem potkal nahoře u borůvkového lánu. Trpělivý, tichý a pozorný, propaloval mě svým žhnoucím asfaltovým pohledem. Měl jsem chuť vrhnout po něm nedokončené kopí, ale pravděpodobnost úspěšného zásahu se limitně blížila nule. Pták mě znovu vrhl do reality.

Nejsem na žádném zasraném výletě. Tohle je nějaká Uršulčina psychopatická hra ve stylu filmové série Saw a žádné lovení bobříků zručnosti. Jde o život. Teď v tuhle chvíli, v tuhle minutu, v tuhle zasranou vteřinu. Sice to tak možná nevypadá, ale jsem v nějakém smrtelném ohrožení. Možná na mě zrovna teď z dálky někdo z dálky míří kulovnicí a čeká jen na rozkaz, aby mě skolil.

A třeba taky ne. Možná jsem naopak dokonale sám a nic strašnějšího než strádání v neznámé divočině mě už nečeká. Celá ta záležitost s Pišingerem, narkózou a záhadnou operací byla jenom jedna velká habaďůra. Uršulka podobné psychologické hry miluje. Vyvolat dojem bezprostředního ohrožení a pak člověka nechat, aby se donekonečna užíral v obavách, že ho za rohem potká nějaká katastrofa.

Svezl jsem se z balvanu na zem a pokračoval dál podél potoku, poháněn nesmyslnou představou, že čím dál dojdu, tím víc v bezpečí budu. Potok se o nějakých tři sta metrů níže vléval do lesní bystřiny. Ta se zakusovala do podloží a vytvářela nepravidelný kaňon. Byl sice poměrně mělký, ale jeho štěrkovité břehy bosou chůzi dokonale vylučovaly. V bezprostřední blízkosti vodního toku jsem jít nemohl, což ale nevadilo, v podstatě stačilo, když při sestupu do nížiny zůstanu na doslech šumící vody.

V korunách stromů se občas coby černý přízrak mihl můj ptačí souputník. Ignoroval jsem ho, jeho přítomnost přijal jako nepříjemný fakt a na to, že v případě mé smrti mu moje tělo na mnoho dní poslouží jako zdroj obživy, se pokoušel nemyslet. Čas od času jsem narazil na nějakou tu malinu nebo ostružinu. Les mi nedával mnoho, na druhou stranu tohle málo stačilo k tomu, abych se držel na nohou a žaludek mi neničil hlad.

O nějaké čtyři kilometry později se to stalo. Moucha. Poctivá tlustá masařka s kovově lesklou kutikulou, odporný dvoukřídlý hmyz známý tím, že si neodpustí jedinou příležitost naklást své larvy do čerstvého masa. Jala se kolem mě točit, dorážela mi na ruce, na obličej a zejména rty. Jestli něco na světě opravdu nesnáším, pak to jsou vlněné svetry, průrazná munice a mouchy. Tenhle létající hmyz je pro mě ztělesněním špinavosti a jen ho zahlédnu, už mi naskakuje husí kůže.

Pustil jsem se do ní. Odháněl jsem ji, jak jen jsem mohl, ale odmítala se vzdát. Podobně jako havran i ona mnou byla z nějakého důvodu dokonale fascinována. Jak jsem mával pažemi ve snaze ji rozdrtit nebo alespoň odmrštit, namátkou jsem si hřbetem ruky zavadil o spánek.

Ucítil jsem něco tvrdého.

Sevřely se mi útroby. Posledním mávnutím ruky jsem mouchu konečně poslal ke všem hmyzím čertům a pak si znovu opatrně sáhl na hlavu. Na úrovni spánku jsem k ní měl přichyceno cosi tvrdého. Se srdcem bijícím hrůzou jsem po věci začal opatrně přejíždět bříškem ukazováčku. Zdálo se to být vyrobené z jakéhosi tvrdého materiálu, pravděpodobně z kovu nebo odolného plastu, a jako nějaká obruč to těsně obepínalo celou mou hlavu. Na vrchní části jsem na tom nahmatal ostrou hranu, od ní směrem dolů se to zužovalo a těsně přiléhalo ke kůži.

Pokusil jsem se na to zatlačit, ale ani se to nepohnulo. Zdálo se, že je to pevně spojeno s mým tělem, patrně nějakými ortopedickými šrouby zapuštěnými přímo do lebky. Kdybych byl doma, řítil bych se okamžitě do koupelny k zrcadlu, abych viděl, co mi to ten hajzl Pišingr provedl, jenže doma jsem nebyl. Byl jsem v lese a vidět jsem mohl všechno až na dvě výjimky. Vlastní záda a hlavu.

Bylo to šílené. Potřeboval jsem vědět, co se mnou je, ale neexistoval způsob, jak toho dosáhnout.  Napadlo mě, že věc je možná nějaký druh výbušného zařízení, které má v nečekaný okamžik explodovat. Ani zdaleka nešlo o nic nepravděpodobného. Kolem Pišingera kolovaly v podsvětí nejrůznější fámy a jedna z nich se týkala jeho posedlosti bombami připevněnými k lidskému tělu nebo dokonce do lidského těla přímo vpravenými.

Loni v únoru se Uršulka nepohodla s člověkem, kterému se říkalo Černý Rolák. O týden později ho našli v parku nedaleko doktorova bydliště. Byl zmrzlý v komické poloze a v břiše měl ohromnou díru. Jeho játra byla rozptýlena v okruhu deseti metrů, tenké střevo jako vánoční řetěz zdobilo větve ojíněných smrků a do tučné slinivky s ohromným nadšením zobaly sýkorky. Podle policejních expertů nemohlo podobné šílené zranění udělat nic jiného, než malá nálož odpálená přímo v Rolákově břišní dutině. Jistému práskači, který na Uršulku donášel pražské kriminálce, pro změnu utrhla hlavu miniaturní bomba důmyslně ukrytá v límečku nově zakoupené sváteční košile. Nikdo s určitostí nevěděl, jestli má v těchto věcech prsty zrovna Pišinger, jenže kdo jiný by byl něčeho podobného schopen? Kdo jiný byl natolik zvrhlý a vynalézavý zároveň?

Snažit se z hlavy obruč odstranit představovalo smrtelné nebezpečí. Ačkoliv jsem toužil strhnout si ji a odhodit co nejdál od sebe, nemohl jsem riskovat, že bych uvedl do provozu případný odpalovací mechanismus. Přísně jsem si zakázal byť se jí třeba jenom dotknout.

V doprovodu krkavce jsem se vrátil zpět ke kaňonu a s mrazením v zádech hleděl dolů do peřejí. Ano. Vodní hladina by mi mohla poskytnout kýžený odraz. Jenže lézt dolů po strmé skále nepřipadalo úvahu, něco takového by riskoval jenom idiot bez pudu sebezáchovy. A hodiny se vracet proti proudu do míst, kde byla voda ještě na dosah rukou? Nesmyl. Bez ohledu na děsivě nekonkrétní věc přichycenou k hlavě jsem musel pokračovat opačným směrem, abych se dostal do civilizace a vyhledal nějakou formu pomoci. Podle polohy slunce mohly být dvě hodiny odpoledne, pomalu ale jistě se blížil večer a představa noci v divočině se mi nijak zvlášť nelíbila.

Navzdory trýznivým obavám o život jsem se vrátil k původnímu plánu a sestupoval lesem po proudu vodního toku. Abych trochu zkrotil rozbouřenou představivost, rozhodl jsem se, že zkusím nějak uzemnit nadbytek své mentální energie.

Co takhle zkusit si zpívat? Ano, to je ono. Chvíli jsem si jel píseň kostelní od Mňágy, pak Chci ti říct od Migu 21, Hlídače krav od Nohavici a podobné radio-hity, které vtiskly do imaginárního playlistu v mé paměti. Neuspokojovalo mě to. Textem písní přes všechnu mou snahu probleskovalo temné světlo smrtelné hrůzy. A co si prostě zkusit složit vlastní písničku? Existuj nějaký důvod, proč to neudělat?

Šoural jsem chodidly lesní hrabankou a u toho si nejdřív jen tak broukal beze slov. Na vymyšlenou jednoduchou melodii se s každým dalším krokem začala lepit slova.

 

Jdu lesem sám a sám

nad hlavou oko havrana

snad brzo dojdu domů k vám

a všechno bude za náma

 

Jdu lesem dnem a nocí

práší se mi na paty

hmyz, ten má mě ve své moci

jsem, prosím pěkně, nahatý

 

Jdu lesem s hlavou v obruči

kdo sejme mi ten kus plechu

kdo odpustí? Kdo poručí?

skončit tuhle neplechu?

 

I když jsem se snažil o pravý opak, totiž nesmyslet na to, v jakých sračkách jsem, něco ve mně si prostě říkalo o pravý opak. Tato moje sebemrskačská složka mi nedala jinou šanci než složit slint, do něhož se kanalizovaly všechny moje obavy i naivní touha po šťastném konci celého tohoto lesního martyria. Výluh mé vlastní sebelítosti.

Tehdy mi došlo, jak moc jsem v háji a to nejen doslova, tak v přeneseném slova smyslu. Sluneční kotouč oranžověl, brzy měl nastat večer. Odhadem jsem dnes dokázal ujít takových dvacet kilometrů, moje chodidla byla rozedraná do krve, jenže les vypadal pořád stejně, po civilizaci ani stopa. Sedl jsem si do trávy. Havran ve větvi nad mou hlavou si zobákem čistil peří, potok na dně kaňonu hučel, zpěvné ptactvo vesele trylkovalo, kolem mého chodidla couval bachratý chrobák a kutálel svou kuličku z kusu čerstvého lejna. Celému světu jsem byl úplně jedno. Měl jsem toho dost. Už mě to nebaví.

Rukama jsem prošátral vegetaci a našel kámen se zašpičatělým koncem. Sundám Tě, ty svině, řekl jsem nahlas. Uchopil jsem kámen, nástroj ještě o úroveň primitivnější než moje kopí, oběma rukama. Zapíchl jsem ho těsně pod okraj neviditelné obruče doktora Piškoťáka, kde jsem cítil, že přiléhá ke kůži, a zabral. Kámen se mi zanořil do masa, začala téct krev. Navzdory příšerné bolesti jsem ale vší silou dál tlačil kusem skály na obruč ve snaze ji uvolnit.

Držela jako přibitá a nehnula se ani o milimetr.

Vzpomněl jsem si na čínskou legendu o Opičím králi Sun Wu Kungovi, démonovi, kterého svatý muž Tripitaka zkrotil tak, že mu na hlavu nasadil kouzelný zlatý kroužek. Klenot trvale přilnul k Sunově hlavě a kdykoliv se mnich jal recitovat speciální mantru, zmenšoval svůj průměr a opičímu králi působil příšernou bolest.

Ne, tohle byla marná snaha. To bych si spíš prorazil lebku, než abych tu věc sundal. Mrštil jsem kamenem po havranovi – opět ho minul o celé metry – a rozbrečel se jako malý školáček.

Zabijte mě, vy svině, tak už mě zabijte, ječel jsem z plných plic. Přál jsem si, aby odněkud přiletěl projektil a zbavil mě veškerých starostí. Přestalo mi být jedno, jestli přežiju nebo ne. Zvedl jsem se na nohy a rozeběhl se ke kaňonu. Skočím dolů. Patrně přežiji, ale pádem se rozlámu natolik, že bude otázkou pouhých několika hodin, než mi dojdou síly a já konečně chcípnu. Uršulka to chce a já jí to dopřeju. Splatím svůj dluh za debilitu a tečka.

Když jsem doběhl ke kaňonu, ani jsem nestačil pohlédnout do stinné hlubiny a sebevražedným myšlenkám byl konec. Na druhé straně trhliny v matičce zemi stála malá dřevěná chatka, k níž přes kaňon vedl několikametrový provazový most…

Nejdřív jsem si myslel, že lesní bouda je jenom dílo mé imaginace. Několikrát jsem zavřel a znovu otevřel oči, abych se přesvědčil o tom, jestli jednoduše nehalucinuji, ale chatka zůstávala na svém místě. Došel jsem si pro svoje dřevěné kopí, které zůstalo ležet tam, kde jsem se pokusil o sejmutí obruče, a pak se vydal na druhou stranu kaňonu.

Chatka vypadala jako obydlí lesní čarodějnice. Malý vachrlatý srub s lepenkovou střechou, která byla téměř dokonale pokrytá mechem a lišejníky. Na přední straně se nacházelo jediné okno zakryté nahrubo sbitou okenicí. Dveře byly mírně pootevřené, nicméně vše nasvědčovalo tomu, že osamělé útočiště je zcela neobydlené. I tak jsem ale musel zůstat bdělý. Do chatky jsem vstoupil s kopím napřaženým před sebe a připraveným probodnout cokoliv by na mě chtělo zaútočit.

Ve srubu mě nepřekvapivě přivítalo jenom pár pavouků a škvorů. Otevřel jsem okenici a vpustil do domku trochu pozdně odpoledního slunce. Interiér byl velice prostý. V rohu stála jednoduchá postel připomínající vězeňský kavalec, žádná matrace ani přikrývka, jenom několik sbitých prken. Hned vedle postele se nacházela litinová kamna s prasklým plátem. Dále tu byl stolek s židlí rozvrzanou tak, že sednout si na ni by znamenalo okamžitě ji rozlámat na kusy. Poslední věc představovala plechová skříň na zbraně uzamčená silně zkorodovaným zámkem. Ta mě pochopitelně zaujala ze všeho nejvíc. Před chatkou jsem ze země zvedl těžký žumr a zámek několika údery urazil.

Ve skříni jsem objevil jen pár věcí. Několik plechovek bez jakékoliv viditelné etikety, klubko zpuchřelého provazu a konečně špinavou krabičku z plastu.

Ta krabička na sobě měla nápis. Førstehjelp.

Otevřel jsem ji. Z jejích útrob se vysypalo pár obvazů, náplastí, nůžky a lahvička s nějakou tekutinou.

Førstehjelp. Lékárnička. Tohle jediné slovo potvrdilo mou prvotní obavu. Nejsem na území České republiky. A nejsem ani v žádné ze sousedních zemí. Patrně jsem se ocitl někde ve Skandinávii, hluboko v jakési rezervaci a k nejbližšímu lidskému sídlu to mohou být klidně celé dny chůze.

Pak jsem se otočil čelem ke dveřím a zjistil, že hned vedle futer visí na zdi zrcadlo. Ačkoliv to jsou příliš silná slova. Spíš šlo jen o takový olezlý kus střepu s háčkem, v němž se odrážela moje ústa a brada.

Celého těla se mi zmocnilo divné nekontrolovatelné chvění, každý jednotlivý sval se křečovitě stahoval v agónii obav. Celou dobu jsem si ze všeho nejvíc přál moct pohlédnout do zrcadla, abych viděl, co se mnou Pišinger provedl. Najednou tu ta možnost byla a já se přistihl, jak se ve skutečnosti čelit pravdě živočišně bojím. Ovšemže jsem na strach měl právo. Předem bylo zřejmé, že ať mi lesklá plocha střepu naservíruje cokoliv, bude to zlé. Vlastně by bývalo bylo lepší nevědět, co mi je, protože hrozilo, že realita mi definitivně zlomí vaz. Ale z pohledu suché racionality je vždy lepší vědět než nevědět a já se nakonec rozhodl, že udělám, co musím.

Sejmul jsem střep ze zdi, pevně ho oběma rukama uchopil a pak se do něj na sebe podíval.

Už několikrát se mi v životě stalo, že jsem se ocitl v situaci, kdy jsem si říkal, že to, co momentálně reálně prožívám, je jenom dokonale detailní a věrohodná noční můra, protože něco tak strašného prostě skutečnost prožít neumožňuje. Poprvé se mi to stalo, když jsem v osmi letech lezl s kamarádem Martinem Jílkem u nás na zahradě po jabloních. Martin se vyšplhal na samý vrchol starého ovocného stromu, kde se pod ním zlomila trouchnivá větev, on z několikametrové výšky dopadl hlavou na zelinářskou přepravku a zlomil si vaz. Lomcoval jsem s ním, řval šílený hrůzou, snažil se kamaráda probudit, ale marně. Bylo po něm. Podruhé, když jsem jel se svou první přítelkyní na výlet do Braniborska. Na dálnici z nákladního auta před námi nečekaně spadl ocelový prut betonářské výztuže, odrazil se od asfaltu, jako harpuna proletěl čelním sklem našeho maličkého Fiatu Uno a přítelkyni probodl srdce. V takových strašlivých okamžicích si člověk se zavřenýma očima rve vlasy a marně si přikazuje procitnout z neexistujícího snu…

Tohle bylo úplně stejné, pouze s tím rozdílem, že roli oběti v příběhu jsem sehrával já.

To, co jsem považoval za obruč připevněnou k mé hlavě, nebyla žádná obruč. Byla to kost. Má vlastní kost. Celý vršek hlavy, kůže, maso a vrchní část lebky, to všechno mi bylo pečlivě odřezáno. Pod blánou měkké pleny mozkové, kterou se mi Pišinger blahosklonně uráčil ponechat, jsem viděl drobné žilky vlastního mozku. Zíral jsem nevěřícně na svůj exponovaný orgán nejvyšší, šedorůžovou hmotu viditelně pulzující v rytmu úderů srdce a nehty mé pravé ruky zcela instinktivně drásaly předloktí levé ruky v zoufalé snaze probudit mě z bdělé noční můry.

Groteskní, neuvěřitelné, omračující. Nohy mi opustila síla a já se z žuchnutím svalil na dřevěnou podlahu. Bomba přišroubované k hlavě mi ve srovnání s tímhle najednou přišla jako něco úplně neškodného. Nerozuměl jsem tomu, jakým zázrakem jsem s touhle extrémní tělesnou modifikací dokázal tak dlouho přežívat. Nechápal jsem ani to, jak se stalo, že mi absence něčeho tak klíčového, jako je část hlavy, dokázala uniknout. Snad bylo ve hře to, že když jsem těsně po procitnutí začal s prověrkou tělesné konzistence, v krvi mi ještě kolovalo sedativum a já jednoduše zapomněl udělat ten jeden pohyb navíc, nesáhl si na temeno.

Teď už na tom každopádně nezáleželo.

Chvíli jsem v sedě oddechoval, pak jsem se znovu odvážil do střepu pohlédnout. Doktor odvedl skvělou práci. Lebka byla odpreparována naprosto precizně, rána na kůži kauterizována a nekrvácela. Nějakým způsobem bylo docíleno i toho, že mi z hlavy nevytékal mozkomíšní mok. Nejzvláštnější bylo, že to ani trochu nebolelo. Naklonil jsem střep tak, abych si lépe viděl na mozek.

Ježišikriste, do prdele. Kdo něco takového sám nezakusil, nepochopí. K popisu emocí, které jsem zakoušel, jednoduše neexistují vhodná slova, nicméně kdybych se o něj měl i tak pokusit, zněl by asi takto: Zakoušel jsem pocity extrémní zranitelnosti, obnaženosti vlastní podstaty v kombinaci s hrůzným uvědomováním si faktu, že tenhle stav zjevně nikdy neskončí. Že moje hlava zůstane už navždy otevřená a přístupná veškerému zlu vnějšího světa. Vybavil se mi včerejšek, kotelna a japonští mistři ikizukuri připravující ryby k jídlu tak, aby byly sice tepelně upravené ale zároveň při vědomí. Mrtvý a živý zároveň, ležící na stříbřitém podnose obložený spoustou zeleniny. Zeleně. Lesa.

Přesně to jsem byl.

Jak jsem si v úlomku zrcadla prohlížel svůj mozek, učinil jsem zjištění, že na něm mám přilepené suché stéblo trávy. Se zatajeným dechem jsem k němu přiblížil prsty, abych ho odstranil, a vtom jsem spatřil, jak mi po spánkovém laloku přeběhl dobře živený hrobařík a zavrtal se někam, kde už jsem ho neviděl.

Tak.

Teprve tohle byla ta pravá chvíle všechno vzdát, skočit do kaňonu a zabít se, ale po prvním nedokonaném pokusu o sebevraždu jsem už dalšího nebyl schopen. Navzdory mému zuboženému stavu se mi ještě prostě nechtělo zemřít. S kopím v ruce jsem vyběhl před srub a začal neartikulovaně řvát. Lesní ozvěna mi můj řev vracela deformovaný a dělající dojem fanatického smíchu.

Můj havran, sedící tradičně v bezpečí koruny nedalekého stromu, jako kdyby pochopil, že nyní, když už vím, co je ve hře, přišel čas udeřit. Rozevřel křídla, vznesl se do vzduchu a bez okolků přešel rovnou do útoku. Jeho špičatý zoban mířil přímo do kostěného krmítka plného mého dozajista velice výživného mozku. Uhnul jsem doslova na poslední chvíli. Pták nabral výšku, moment jen tak neškodně kroužil, mapoval situaci a pak podnikl další nálet. Tentokrát mě ovšem zastihl připraveného. V okamžiku, kdy se ke mně pták řítící se rychlostí kulového blesku, s asfaltovýma očkama zaměřenýma na samou podstatu mého bytí, přiblížil na délku paže, vší silou jsem ho přetáhl kopím a odmrštil pryč. S teskným zaskřehotáním zapadl do nedalekého křoví a bylo po něm.

Náhle jsem neměl stání. Letecký útok mě přepnul do podivného sebespasitelského módu typického pro osoby v těžkém šoku. Toužil jsem udělat hrozně moc věcí, zaopatřit se, vybudovat mezi sebou a vším ostatním nějakou neproniknutelnou bariéru, ale bylo třeba utřídit si priority. Ze všeho nejdřív jsem potřeboval nějak zakrýt své děsivé zranění. Ve srubu jsem ze skříně vytáhl provaz, nůžkami z něj odseparoval jeden tenký konopný pramen a s ním se vydal za srub, kde rostly lopuchy. Natrhal jsem si několik listů, pečlivě je obral od veškeré bezobratlé fauny a pak je začal řapíky svazovat k sobě. Vyráběl jsem si čepec. Hlavu jsem si sice mohl ovázat nalezenými obvazy, ty ale vypadaly všelijak jen sterilně ne. Lopuchový list mi jednoduše přišel jako mnohem lepší alternativa.

Seděl jsem na prahu srubu, svazoval lopuchové listy a vymýšlel, jak se co nejlépe dostat do neoznačených plechovek, když vtom mi těsně kolem ucha proletěl kusu klacku. Bylo to kopí takřka nerozeznatelné od toho mého.

U houští na okraji kaňonu stál Kája. „Tak tady seš, ty chcípáku,“ zaječel. „Je fajn, že tady tak pěkně vejskáš, bez toho bych tě nenašel.“

V lese rozhodně nezahálel. Kromě toho, že si opatřil dvě pořádná kopí, dokázal si vyrobit i něco na způsob brnění afrických Masajů. Ke stehnům, holením, loktům a hrudi si pomocí ostružinových šlahounů připevnil nalámané klacky, nemocničního andělíčka si omotal kolem beder a proměnil ho v obdobu bojové suknice. U pasu se mu navíc houpal primitivní sekeromlat vyrobený z říčního valounu vsazeného do krátké dřevěné vidlice. Bylo zřejmé, že jeho kolekce kreativních atavismů je na opravdu prvotřídní úrovni a že lidem jako on dluží náš živočišný druh už několik desítek tisíc let dodatečné poděkování za své uchování do současnosti.

Kája na mě chvíli zíral, pak si z hlavy sundal čapku upletenou z listů orobince. I on měl odstraněnou vrchní část lebky. „Za tohle můžeš ty,“ oznámil mi. „Tys mi to udělal.“

„Sice to udělal Pišinger, ale vím, jak to myslíš,“ odpověděl jsem mu. „V přeneseném slova smyslu za to můžu a hluboce se ti omlouvám.“

„To zkurvený Somálsko byl tvůj nápad.“

„Prohlásil jsem někdy někde, že není?“ Řekl jsem. „A co s tím teď chceš udělat? Pomstít se mi? Zabít mě?“

„Ty sračko jedna,“ zakvílel z části plačtivě, z části zuřivě. „Vydlábnu ti ten tvůj mozeček z hlavy a dám si ho k večeři!“

Myslel to vážně. Byl ozbrojený a připravený k boji, který očividně plánoval od okamžiku, co v lese nabyl vědomí. Nemohl jsem čekat. Odhodil jsem nedokončený lopuchový čepec a jen s nůžkami v ruce vběhl do porostu nízkých břízek. Kája za mnou. Kličkoval mezi kmeny, nad svou otevřenou hlavou točil sekeromlatem a kopím, jeho klacková zbroj vyluzovala zvuk připomínající sešlapávání otepí klestí. „Co bude dneska k večeři, dámy a pánové?“ Vřískal. „ Fryntův mozek na hovniválech.  A k tomu jako příloha borová kůra se šťávou z rozmačkanejch berušek, ty chcípáku! Rozmrdám tě na hadry!“

Tenké březové větvoví mě šlehalo přes obnažené hemisféry. Každý úder jsem vnímal jako bolestný stah některého z mých svalů. Můj mozek dostával zabrat, ale jestli jsem chtěl přežít, musel jsem běžet. Zvláštní bylo, že přímo na hlavě jsem necítil absolutně nic.

Po několikaminutovém šíleném stíhání jsme se dostali na mýtinu zalitou světlem zapadajícího slunce. Docházely mi síly, popadal jsem dech, Kája byl ale pořád plný energie obstarávanou touhou mstít se.

V levém stehnu jsem ucítil ostrou bolest. Podíval jsem se na něj, bylo v něm zaseknuté kopí. Padl jsem na zem a napřáhl před sebe ruku s pevně sevřenými nůžkami připraven bránit se, jak jen to prostě půjde.

Kája ke mně vítězoslavně kráčel, pohrával si se sekeromlatem. „Chceš ten tvůj vepřovej mozeček rozmrdnout zleva nebo zprava, sračko?“ Zařval. Věděl, že mě má v hrsti, kterou v následující vteřině sevře a rozmáčkne mě jako kus čerstvého psího hovna.

Než jsem ale stačil otevřít ústa, stalo se cosi neuvěřitelného. Můj havran. Můj milovaný zlatý havran. Netuším, jak to dokázal, ale najednou seděl muži na hlavě, své spáry zatínal do jeho mozku a zobákem rejdil v krvavých mozkových lalocích. Kájovi se oči obrátily sloup. Padl na zem a svíjel se v křečích epileptického záchvatu vyvolaného hladovým opeřencem.

Vytrhl jsem paralyzovanému sekeromlat z ruky a rozmlátil mu s ním hlavu na kaši. Pak jsem od něj odstoupil, hlasitě oddechoval a jen se díval, jak se můj opeřený zachránce sytí směsí krve a nervové tkáně. Jaké štěstí, že jsem ho předtím nezabil.

Rudým západem slunce jsem se vracel k chatce, ze stehna mi prýštila krev, ale skoro jsem to nevnímal. Byl jsem úplně vysílený. Tak vysílený, že když jsem u malého domku spatřil Uršulku, Pišingera a dvě gorily, vůbec mě to neudivilo.

„Vítězem se stává pan Frynta,“ řekla Uršulka. „Vyhrává svůj ztracený život, novou šanci stát se znovu mým oblíbeným vrahounkem a samozřejmě ještě něco.“

Pišinger otevřel malou přenosnou ledničku drženou lopatovitými prackami jedné z goril. Uvnitř ležela vrchní část mé odříznuté lebky včetně na ježka ostříhaného skalpu. Uchopil ji do své pařátovité ruky a s nepříčetným smíchem ji na dně boxu roztočil jako malou káču.

Druhá gorila třímala úplně identickou ledničku. Aniž by jí Uršulka cokoliv řekla, došla s ní k okraji kaňonu a hodila ji dolů. O tom, co se nacházelo uvnitř, nebylo pochyb. Odvedli mě asi o dvě stě metrů dál od srubu, kde na malém travnatém pahorku stála osobní helikoptéra. Položili mě na lehátko, Pišinger mě připojil ke kapačce a pak už jsme se vznesli k nebi.

Letěli jsme bůhvíkam.

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat...
This entry was posted in Povídka and tagged , , , , , , . Bookmark the permalink.