Zhasínač

Muž měl asi pětašedesát let a byl hubený jako věchýtek. Kráčel pomalu o holi a každých deset kroků se musel na moment zastavit, aby nabral dech. Žena byla o takových pět až deset let mladší. Udržovaná městská panička, sice již v klimakterickém věku, nicméně ještě pořád ji šlo nazvat koketou. Se svým manželem se sice snažila udržovat rychlost, nicméně bylo znát, jak moc ji to obtěžuje.

Manželský pár došel k sídlu firmy Morrendo s r.o. Ona zazvonila na zvonek a netrpělivě přešlapovala z nohy na nohu. On jenom tak stál. Připomínal maličkého lidského havrana sedícího na neviditelném drátu vysokého napětí a ponořeného do myšlenek na jaro, které je tolik, tolik daleko.

Otevřela jim mladá, snad ani ne dvacetiletá dívka, v krátkém zeleném kostýmku. Mile se na manžele zaculila: „Pan a paní Kořínkovi?“

Muž takřka neznatelně pokýval hlavou.

„Pan Morrendo už vás očekává, pojďte dál,“ řekla dívka.

Manželka manžela uchopila za ramena a rázně ho strčila do dveří, jako kdyby nechtěla, aby si všechno na poslední chvíli rozmyslel, což by ale neudělal. Dívka manžele Kořínkovy vedla stinnými chodbami firmy Morrendo, jejichž zdi lemovaly drahé, ručně malované reprodukce renesančních umělců. On se táhl jako ovce na porážku dva kroky před ní. Ona za ním kráčela s razancí slavného rakouskouherského maršála Franze Homolky a div mu nešlapala, chudákovi, na paty.

Maxmilián Morrendo, ředitel firmy Morrendo s r.o. na manžele čekal před vchodem do své kanceláře. Byl to člověk zhruba ve věku pana Kořínka, muž vysoké postavy, hubený, sešlý věkem, přesto však obdivuhodně šarmantní a s jiskrou v oku, která starému panu Kořínkovi tolik chyběla. Stiskl manželům pravice, přátelsky je přivítal, načež jim pokynul, ať se uvelebí na gauč ušitý z kůží nenarozených tuleních mláďat. Sám si pak sedl na prostou dřevěnou židli za svým pracovním stolem a na tvář nasadil úsměv profesionálního eutanaziéra.

„To, že jste se nakonec rozhodli pro naši firmu, je mi opravdovou ctí,“ řekl. „Lépe jste pro sebe udělat nemohli. Jsme objektivně nejlepší eutanacentrum v republice s třicetiletou praxí a nadstandardní eutanazii se věnujeme prakticky od prvního roku, kdy ji naše legislativa začala umožňovat. Našim klientům dovedeme, na rozdíl od konkurence, zajistit smrt nejen bezbolestnou, ale zároveň takovou, která dokonale naplní jejich představu o důstojném odchodu ze života.“

„Jo, to jsem četl v tom vašem letáčku,“ zabručel pan Kořínek. „Co tam máte dál?“

Manželka manžela proklála chladným pohledem. Maxmilián Morrendo však jen přikývl, v ústech se mu zablesklo zlato umělého zubního můstku. „Jestli jste četl naši brožurku, pak jistě víte, že dokážeme podstatně víc. Samozřejmě. Chce-li někdo skonat staromódně ve skleněném válci pozvolna plněném oxidem uhelnatým nebo se odebrat na věčnost prostřednictvím injekce thiopentalu sodného, žádný problém, to je to nejmenší. Proti gustu žádný dišputát, zařídíme. Firma Morrendo ovšem kromě podobných prostých a lidské bytosti nehodných eutanazií nabízí zároveň prémiové skony zcela na míru, takové, který buď dokonale podtrhnou váš dosavadní život, nebo z vás udělají to, čím jste se vždy chtěli stát, ale nedostali jste příležitost.“

„Tvař se alespoň trochu nadšeně,“ sykla paní Kořínková manželovi do ucha. Pak se obrátila k panu Morrendovi. „Mohl byste být trochu konkrétnější, pane řediteli? Manžel by rád viděl nějaké ukázky vaší práce, ale stydí se to říct.“

„Ach, zrovna jsem to sám chtěl navrhnout,“ přitakal Maxmilián Morrendo a stiskl tlačítko na spodní straně desky stolu. Od stropu se spustil veliký displej, párkrát zablikal a pak se na něm objevilo bitevní pole. Bahnem se plazil kostnatý stařec v cárech uniformy Wehrmachtu. Kolem něj vybuchovaly granáty, vzduchem svištěly projektily z těžkého kulometu. Stařec se doplazil k drátům nepřátelské telefonní linky, vytáhl kleště, drát přeštípl a rozplakal se radostí. O moment později se zpoza nedalekého pahorku vyhoupl sovětský tank T-34 a zamířil směrem k chudákovi. Než mohl stařičký voják něco udělat, tank ho pod sebou rozmázl jako malinu a pak se pro jistotu ještě dvakrát zatočil na místě. Z uniformovaného zbyl doslova jen mastný flek.

„To byl pan H.,“ řekl Maxmilián Morrendo. „Historik a fanoušek military, terminální stadium rakoviny slinivky. Přál si zemřít coby příslušník německé armády během viselsko-oderské operace a my jsme mu to rádi umožnili.“

Pan Kořínek mírně ožil. „Vy jste kvůli němu zinscenovali vojenskou bitvu?“

„Samozřejmě,“ přitakal Morrendo. „Máme k dispozici veliký podzemní ateliér, který realizaci podobných specifických přání umožňuje. Zaměstnáváme pětašedesát skvělých kataktérů a dokážeme nacvičit i poměrně rozsáhlé válečné konflikty nezávisle na tom, do jaké dějinné etapy spadají.“

Paní Kořínková s nečekanou něhou pohladila muže po šedinách. „Ty sis přeci dřív lepil takový ty papírový tančíky a džípy, taky tě zajímala druhá světová. Nelíbilo by se ti něco podobnýho?“

Výraz zaujetí okamžitě zmizel, Kořínek zavrtěl hlavou a opět se pohroužil sám do sebe. Manželka si otráveně povzdechla. „Co tam máte dál, pane Morrendo?“

Na záznamu se objevil hustý hvozd. Mezi kmeny vzrostlých buků se procházela babička se šátkem na hlavě a s košíkem v ruce. Holí šťárala v mlází, hledala houby. „Paní K. Vášnivá amatérská mykoložka, neléčitelná forma leukemie. Zde na své poslední výpravě,“ komentoval záznam Maxmilián Morrendo.

Paní K. chvíli šmejdila mezi stromy, pak sáhla do trávy a vytáhla z ní statného křemenáče. Šťastně si plodnici přivinula k splihlému poprsí, zavřela oči. V tu chvíli z nedalekého roští vyskočil obrovský běsnící medvěd hnědý a jediným máchnutím drápů přeťal nemocné ženě krční tepny. Krev z hrdla stříkala jako ropa ze země v americkém snu, stařena padla na zem, chvilku se zmítala v agonii, ale po několika vteřinách bylo po ní.

„Samozřejmě nešlo o pravého medvěda,“ vysvětlil pan Morrendo. „Vycvičit skutečné zvíře tak, aby vás rychle a bezbolestně zbavilo žití, je mnohem větší problém, než se může zdát. Šelma na záznamu byl člověk v medvědím převleku, jeden z našich kataktorů. Rozmilé zvířátko, co říkáte?“

„A tohle? Taky ne?“ Začala paní Kořínková muže opět vískat v šedinách. „Houby přeci hrozně miluješ.“

Nemocný důchodce otráveně zavrtěl hlavou. „Jo, žrát. Ale sbírat je jsem přeci vždycky nesnášel, Děláš, že mě neznáš, nebo co?“

„Tak copak tu máme dál,“ probíral se starý Morrendo v záznamech posledních okamžiků svých bývalých klientů. „Á, tohle byla taky moc pěkná smrt, podívejte se.“

Na displeji se objevila postava v těžkopádném ochranném obleku. Probírala se v koženém kufříku plném kabelů, když tu zavazadlo explodovalo a osobu v obleku proměnilo na několik desítek kilogramů hmoty nápadně podobné masové směsi na guláš. „Tento klient byl celý život policejním pyrotechnikem a jako pyrotechnik si přál i zemřít. Během své poslední dovolené v Kalkatě bohužel onemocněl útrobní leishmaniózou, což smrt během výkonu povolání spolehlivě vyloučilo,“ vysvětloval Morrendo. „Jeho poslední bombu proto sestrojili naši technici a ke kýženému marnému pokusu o její zneškodnění došlo v ateliérech pod touto budovou.“

Tentokrát se příliš obdivně netvářila ani paní Kořínková, ředitel proto raději obratem vytáhl z rukávu další referenci. Zobrazovací zařízení divákům naservírovalo repliku Staroměstského náměstí a dřevěné pódium v obklopení šiků habsburských voják. Ve středu toho všeho stála osoba s těžkopádným obouručním mečem. K ní jako ovce na porážku přistupovaly osoby v historických kostýmech, klekaly na zem a dotyčný jednu po druhé zbavoval hlav. „Dobrodružství sedmadvaceti historiků na Blízkém východě skončilo mnohočetnou nákazou vztekliny,“ řekl Maxmilián Morrendo. „Časové okno, během kterého bylo možné podat vakcínu, se nestačilo využít a nebýt nás, vědci by zemřeli ve strašných mukách doslova jako… no… psi. Vzdělaní pánové se shodli na tom, že nejlepší pro ně bude společná eutanazie zabalená do kabátu Staroměstské exekuce. Každý z dotyčných sehrál roli jednoho z odsouzených. Poprava samozřejmě nebyla historicky zcela autentická. V červnu 1621 byli někteří z českých pánů před stětím připraveni o ruku, příslušníci Jednoty bratrské oběšeni a Janovi Jesseniovi tehdy Mydlář dokonce vyřízl jazyk. Toto všechno jsme samozřejmě vynechali, usmrcení proběhlo rychlým, bezbolestným stětím.“

„A co je tohle?“ Ukázal pan Kořínek na drobnou postavu klečící u šibenice v rohu pódia.

„Máte postřeh,“ vycenil na starce ředitel Morrendo zlatý můstek. „To je Mikuláš Diviš, přibitý jazykem k šibenici za trest, že v Praze vítal přijíždějícího Fridricha Falckého. Podobné malé detaily dodávají inscenacím punc autentičnosti.“

„Taky nějakej váš klient?“ Řekl Kořínek, který se tvářil čím dál otráveněji.

Morrendo mávl rukou. „Ale kdež. Naši klienti se před odchodem na věčnost musí cítit jako zlaté klenoty v krabičce vystlané sametem, to je hlavní zásada, kterou se řídíme. Mikuláš Diviš je jenom prachsprostý komparzista z ulice.“

„Aha,“ zabručel pan Kořínek. Nezdálo se, že by v něm prezentace zanechávala bůhvíjaký dojem. Působil, že by byl ze všeho nejraději u sebe doma, ležel na válendě, poslouchal odpolední relaci ze starého lakovaného rádia s bakelitovými knoflíky a u toho počítal mouchy lezoucí po stínítku lustru.

Paní Kořínková na muže hleděla napůl znechuceně, napůl popuzeně. „Tak co, táto, zatím se ti nic nelíbilo?“ Řekla, ovšem o otázku zdaleka nešlo. Bylo to konstatování víc než jejímu muži patřící starému Morrendovi.

„Toto byly pouze ukázky, čeho jsme schopni v našich podmínkách dosáhnout,“ nechal se slyšet ředitel. „Určitě je neberte jako něco, co se vám snad snažím vnutit, abych ušetřil na nákladech za projekt. Takového přístupu se lze dočkat u konkurence, například u Ramsese nebo Kajetána a synů, ne však od Morrendo s r.o. Pro pana Kořínka můžeme vymyslet něco naprosto odlišného a originálního. Takový závěr života, jaký ho před vstupem na onen svět naplní pocitem dokonalého štěstí. Tedy za předpokladu, že s něčím nepřijde on sám. Hm?“

Maxmilián Morrendo se tázavě zadíval na důchodce zadnicí vnořeného do gauče z drahocenné tulení kozinky. Kořínek se nenamáhal ani s opětováním pohledu, pouze zamítavě zavrtěl bradou, kterou si celou dobu podpíral držadlem vycházkové hole. „Vaše paní mi minulý týden poslala váš životopis,“ řekl Morrendo a poklepal propiskou na listy papíru v kožených deskách. „Celý jsem si ho důkladně pročetl a měl bych nejspíš několik návrhů.“

Manželka kopla manžela botou do nártu. „Posloucháš ho vůbec?“ Zašeptala popuzeně.

„Co mi zbývá, že jo,“ zabručel muž.

„Proboha, jsme tu kvůli tobě, uvědomuješ si to? Prokaž mi alespoň malou laskavost a tvař se, že máš radost.“

Důchodce se trpce usmál. „Jasně, určitě jsme tady kvůli mně…“

Ředitel ke konfliktu přistoupil naprosto profesionálně a dělal, že se nic neděje. „Pane Kořínku,“ listoval v dokumentech, „vy jste se do svých pětadvaceti let víkendově věnoval závodům sportovních vozů, tak mě napadlo, jestli by se vám nezamlouval třeba takový konec na závodním okruhu. Představte si pěkný nový vůz, Ferrari nebo Maserati, vy za volantem. Řítíte se závratnou rychlostí po vozovce, je nádherný slunečný den, krev připomíná koncentrovanou směs endorfinů a adrenalinu. Když to pak nejméně čekáte, hydraulika ze země vymrští těžký železobetonový blok a vy se s ním čelně střetnete. Křup. Okamžitý konec.“

Nikdo ho ovšem momentálně nevnímal.

„Kvůli komu jinýmu bychom tady asi byli?“ Skoncovala paní Kořínková s šepotem a začala regulérně ječet. „Kdo z nás dvou má z toho svýho věčnýho chlastání rakovinu jater? Kdo minulej tejden v noci bulel jako mimino a mlel něco o tom, jak se bojí osamělýho chcípání někde v el dé ence? Taky já?“

Pan Kořínek rudl v obličeji. „Ty jsi mě sem dokopala,“ zvedl na manželku hlas. „A laskavě mi přestaň do huby strkat tyhle kraviny. Takhle jsem to vůbec neřekl a rozhodně jsem nebulel!“

Manželka se cynicky zachechtala. „Brečel jsi jako mimino, ty bábovko.“

Pan Kořínek se z gauče energicky vymrštil na nohy. „Snažíš se mě před tady tímhle panákem zesměšnit, viď?“ Mávl holí směrem k Morrendovi. „To se ti ale nepodaří, holubičko, neboj se. Zesměšňuješ akorát tak sebe, jak v celý nádheře demonstruješ, co se pod tím tvým vystajlovaným ksichtíčkem skrejvá za kreaturu. Dědek má raka, tak hoplá, zabijem ho, dokud si ještě sám po svejch dokáže zajít do eutanacentra. Hlavně abychom ho nemuseli krmit, každou půlhodinu mu dávat injekci morfia a umejvat mu posranou prdel, protože to bychom pak nemohli každej den v pět s babama ke Günterovi na zasraný kafe s ještě zasranějším vanilkovým věnečkem!“

Starý Kořínek řval, až se v oknech chvěly okenní tabulky.

„Jo, jen nadávej! Nadávej pořádně, třeba tě klepne a bude od tebe pokoj už hned teď!“ Dala si Kořínková bojovně ruce v bok a oplácela manželovi se stejnou razancí. „A taky si vzpomeň, cos mi vykládal ještě včera! Nejde to? Sklerózka? Tak já ti oživím paměť. Vykládal jsi, že ze všeho nejmíň na světě chceš, abys byl někomu na obtíž. Nebo ne? Nelíčil jsi mi náhodou, jak mám udělat všechno pro to, abys neskončil jako nepohyblivá troska, co den tráví rozmazáváním vlastních sraček po gumovým prostěradle? Jo, ty dobytku, přesně tohle z tebe vylezlo a laskavě mi netvrď, že ne!“

„Vážení,“ řekl potichu Maxmilián Morrendo. „Měl bych tu ještě jeden moc krásný scénář. Hon na lišku a zbloudilá kulka, kterou…“ sevřelo se mu hrdlo a zbytek věty spolkl. Cítil, jak mu vysoko v krku buší srdce, před očima poskakovaly barevné mžitky. To by mi ještě tak scházelo, abych se tady před nimi rozplácl na podlaze, pomyslel si. Zkazilo by to úplně všechno.

Pan Kořínek vztekle tloukl holí o parketovou podlahu. „Jo, zvažoval jsem, že se kvůli tobě nechám zabít, abys neměla starosti. Ale když teď vidím, co jsi ve skutečnosti za zlou mrchu, jak ses toho nápadu hned chytila jako hovno košile, tak ti na nějakou eutanazii zvysoka seru. Budu schválně pomalu chcípat doma v našem mrňavým obýváku a než bude po mně, ty si projdeš pravým peklem!“

Morrendo se opřel o hranu stolu a s námahou vstal ze židle. Jeho tepová frekvence dosahovala závratných hodnot. „Pane Kořínku,“ zachrčel. „To přeci nemyslíte vážně. Žijeme v civilizovaném světě, kde nikdo nemusí umírat jako zvíře. Pojďme se raději všichni posadit a podívat se na další mož…“

„Drž hubu,“ otočil se pan Kořínek k Morrendovi. „Víš co si o tomhle tvým eutanacentru myslím? Že je to zkurvená zmrdanina. Svinstvo. Sajrajt. A chceš vědět, co si myslím o tobě?“

„Pane Kořínku, já…“

„Ty seš pro mě jenom čůráckej vrahoun. Psychopat, co se bez skrupulí přiživuje na lidským neštěstí.“

Morrendo zalapal po dechu a dopadl zpět na svou židli. Kořínek ve stejném okamžiku zvedl hůl, jejím koncem zamířil starému eutanaziérovi do středu čela a stiskl spoušť zamaskovanou v lakovaném držadle. Ozval se výstřel a na zadní stěně kanceláře rozkvetla ohromná rudá orchidej tvořená krví, mozkovou tkání a úlomky lebky. Pan Kořínek odhodil hůl na zem, sáhl pod kabát a vytáhl z něj stetoskop. Rozepnul zastřelenému košili a poslechl si srdce. Pořád ještě se snažilo tlouct a popírat tím fakt, že jeho majitel postrádá celou vrchní část lebky. Kořínek proto přidal ještě dvě rány jistoty z malého derringeru. Po nich byl již s výsledkem své práce naprosto spokojený.

Veliké zrcadlo u vchodu do kanceláře se odsunulo do strany, za ním se objevil kameraman, zvukař a zhruba třicetiletý muž v černém fraku. Ten z úkrytu vylezl ven, přistoupil ke Kořínkovi a sevřel mu v dlaních pravici. „Děkuju, pane Hagene, bylo to výborný, dokonalý!“ Pak se vrhl k paní Kořínkové, objal ji a políbil na tvář. „Líp to snad zahrát nešlo, mami.“

Kořínek, respektive legendární kataktor Jan Hagen, si zapálil cigaretu a usedl zpátky na gauč. V koutcích očí se mu třpytily slzy. „Celej se klepu,“ řekl. „Kdyby to byl kdokoliv jinej, ale starej Max. Takovou trému jsem snad ještě nikdy neměl, kluku. S tvým tátou jsme se znali od první třídy, věřil bys tomu?“

„Já vím, často mi o vás vyprávěl,“ řekl mladý Morrendo. Sledoval, jak kameraman a zvukař balí ostatky starého eutanaziéra do igelitové plachty a snažil se, aby nebylo vidět, že taky pláče. „Nebýt vás, tak se z něho stal chiropraktik a jméno Morrendo v Čechách dnes nikdo nezná. Ani nevíte, jak si vážím toho, že jste si pro nás udělal prostor v kalendáři.“

Jan Hagen odklepl za zem popel. „Doufám, že budeš stejně tak dobrej jako kdysi táta.“

„Kouříte celkem hodně, že?“ řekl Morrendo. Uchopil Hagenovu ruku a studoval mapu tmavých skvrn na pergamenové kůži zápěstí.

Hagen hleděl oknem do smutné podzimní zahrady a pobaveně se usmíval.

 

 

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat...
This entry was posted in Povídka and tagged , , , , , , . Bookmark the permalink.