Elektrické rozvody našeho domu zešílely. Lampa v předsíni divoce blikala, v plastových krabičkách zásuvek prskaly modré výboje vysokého napětí. Z kouře hořícího bakelitu mi slzely oči. Fritz stál přede dveřmi na schodiště, v rukou třímal těžký hřebíkový kanón. Podíval se na mě a popotáhl nudli, která se mu houpala pod nosem.
Jak tohle dopadne?!
Rozřinčel se zvonek. Nebyl to ten rychlý drnčivý zvuk, který jsem znal. Palička zpomaleně padala na kov, znovu se zvedala a opět padala, pokaždé to zaznělo skoro jako tenkrát, když jsme s Dantem stříleli z praku na starobylý zvon v jeho domě. Chvějivé hučení, pronikající až do morku kostí a přimrazující člověka na místě.
„Copak, kluci? Vy nepůjdete dolů otevřít?“ smála se nám v zádech Teta.
„Nepůjdeme, kurva!“ dupl Fritz botou a vysmrkal se do rukávu slátaniny. Zvonek znovu dlouze zadrnčel. To už jsem věděl, že se Fanatika nedočkáme ani dnes, v těchto vteřinách prosycených hrůzou a terorem. Kdyby chtěl přijít, už by tu dávno byl. Kdyby chtěl, stanul by po mém a Fritzově boku a hájil by naše životy. Jenže on očividně nechtěl.
Tomu, co na ulici postávalo před naším vchodem, došla trpělivost. Ozval se zvuk tříštícího se dřeva a schodiště následně oživilo těžkopádné dupání a chrčivý dech. Blížilo se to. Bylo to čím dál blíž.
Nenech se narvat do pytle!
Ze škvíry pod našimi vchodovými dveřmi začaly klíčit úponky ostnatých drátů. Trnitá vlákna se jako rostlinky břečťanu rozrostla po povrchu dveří, zatnula svoje bodliny do jejich hmoty a pak se stáhla jako jeden velký železný sval.
Dveře zaúpěly, vyvrátily se do temnoty chodby a za nimi…
Bratře!
…stál on.
„Mikuláš,“ polkl jsem.
Byl obrovský. Mnohem větší než náš Taťka, mnohem větší než kdokoliv, koho jsem kdy viděl. Skrčil se, aby se neudeřil do hlavy o futra, a vstoupil do předsíně. Záblesky zmatené lampy a modravý svit, linoucí se z přetížených zásuvek, ozářily jeho tvář. Byla to úděsná rudá propast, jáma věčného hlasu, lemovaná kruhem zubů.Ohromných zubů.
Jak může mít někdo tak velká ústa?
Okolo tohoto chřtánu, z masa, které vypadalo jako dávno mrtvé, rašily dráty. Vousy. Přízračně se vlnily, připomínaly chapadla mořské sasanky. Marně jsem přemýšlel, kolik nočních můr se muselo sjednotit, kolik beznadějných snů se muselo slít v jeden jediný, aby se mohlo zrodit něco takového.
Mikuláš se nad námi tyčil jako obrovská hora nenávisti.
„Žer, ty vypasená sviňo!“ zavřeštěl Fritz. Chtěl, aby to v tu chvíli zapůsobilo bojovně, hrdinně, ale vyšel z něj jen výkřik plný zoufalství, který způsobil, že se Mikulášův chřtán zdeformoval v hrůzně zubatou derivaci úsměvu.
Pak to zadunělo.
Z ústí zbraně, společně s oblakem dýmu, vyletěl roj hřebíků. Fritz zavrávoral pod náporem zpětného rázu. Mikuláš měl mít ve svém ohromném břiše díru, ale neměl tam nic. Ani škrábnutí. Žádný efekt.
Nic.
Říkal jsem, že to bude k ničemu.
„Ale, miláčku,“ řekla Teta. „Copak to mělo být? Takhle se chováme k hostům?“ Postávala nám v zádech a její hlas byl teď divně zkreslený, jako by by zněl odněkud z vodní hlubiny. Neviděl jsem, jak se pěstounka tváří, ale vsadil bych se, že měla na obličeji ohavně sladký výraz nezúčastněné pohody.
Fritz znovu propukl v pláč, odhodil zbraň na linoleum, padl na kolena a sepjal ruce, jako kdyby se chtěl začít modlit. Aniž bych si to byl uvědomil, udělal jsem to samé.
„To je ono,“ pochválila naše počínání žena. „A teď hezky tady panu Mikulášovi zarecitujte básničku.“
Obr vyplázl svůj dlouhý a slizký jazyk. Mlsně se olíznul. Všiml jsem si pytle. Monstrozita ho měla přehozený přes záda, kroutil se jí tam a svíjel jako mrtvola, jíž do těla vnesl pohyb masiv muších larev.
Básnička. Žádný kanón, střelný prach, hřebíky. Žádné násilí. Jen jedna krátká pitomá básnička. Pár směšných veršů, to je to, co z vás smyje tíhu všech vašich hříchů a ochrání před Mikulášem.
„Já začnu,“ špitla vedle mě Klára odevzdaně. Taky klečela, taky vzpínala ruce k modlitbě. Vůbec jsem nezaregistroval, kdy se k nám připojila, ale byla tu teď s námi a čelila děsu, který bůhví odkud zabloudil do našeho domova.
„Tak směle do toho, holčičko,“ pobídla Teta svou svěřenkyni. „Copak sis připravila?“
A Klára spustila:
„Mikuláši svatý, dej mi koníčka,
já na něm pak vyletím až do nebíčka.
Vyprosím tam dárky hodným dětem všem,
radost, lásku, štěstí, pro celou naši zem.“
Krátké, ale účinné říkadlo. Mikuláš znechuceně zachrochtal a zaťal zuby. Na Kláru ztratil nárok.
„Tak kdo další?“ řekla Teta. „Co ty, Kocourku?“
Co sis připravil, bratře?
Já…
Neříkej mi, že nemáš nic připraveného!
Myslel jsem…
Že zafunguje ten plán se zbraní? Hlupáku!
Tetina dlaň mě pohladila po vlasech. „No tak? Co bude, Kocourku? Do toho!“
Prameny mého vědomí svištěly krajinou vzpomínek, klouzaly po dávno zapomenutém a hledaly něco, čeho by se mohly chytit. To něco tam někde bylo, někde zasuté, zasypané všemožnými nesmyly, polozapomenuté, ale bylo to tam.Tyhle zatracené Mikulášské básničky! Vždyť je jich tolik! Tolikrát jsme je s Fanatikem procvičovali během hodin veršotepectví. Kde všechny jsou?
Mikuláš zamlaskal, shodil ze zad zmítající se pytel a začal ho rozvazovat.
Nedovolím, aby tě strčil dovnitř! zařval Ernest. V tom okamžiku se mi rozjasnilo, písmena přilnula k písmenům, vytvořila slova, ta dala vzniknout větám a já to měl najednou před očima. Zarecitoval jsem:
„Mikuláši, Mikuláši,
dnes večeříš prosnou kaši,
v jednom těle celý rok,
byli hodní oba braši.
Tak zastav a dál ni krok!“
Byla to čistá improvizace, verše, které můj mozek poskládal na rozbouřených vlnách adrenalinu. Ale stačily. Mikuláš zachrochtal o stupeň znepokojeněji. Rozvazující se pytel byl opět stažen a mne se na moment zmocnil téměř extatický pocit uvolnění.
Teď zrůdný obr zaměřil svou pozornost na našeho Fritze.
„No tak, drahoušku, začni, prosím!“ pronesla Teta.
Ale Fritz nemohl. Hleděl šokovaně do Mikulášova chřtánu, zornice hrůzou stažené do drobných tmavých teček.
„Tak dělej přece!“ pobídl jsem ho. Jedna ze sršících zásuvek se vzňala a vzplála rudým plamenem.
„Ty sis nepřipravil básničku?“ podivila se žena. Na okamžik jsem se otočil a pohlédl jí do obličeje. Působila klidně, vyrovnaně. Trochu otráveně.
Jak může být tak klidná! Vidí vůbec to, co vidíme my?
Vtom se Fritz zcela nečekaně zvedl na nohy a vystřelil pryč, směrem ke svému pokoji.
Mikuláš zařičel, až jsem myslel, že z toho ohluchnu, roztáhl tlamu, jeho jazyk prásknul jako bič a obmotal prchajícího hocha kolem pasu.
„Pusť mě ty hajzle, pusť mě, ty svině!“ zatínal Fritz neostříhané nehty do rudé svaloviny a snažil se z ní vymotat.
Doposud nás každý rok chránil Fanatik. Dovolil Mikulášovi vstoupit do našeho bytu, nás, Tetiny děti, nechal přednést pár těch kraťoučkých kouzelných veršů a dovolil, abychom se chvilku báli, protože ono je dobré, když se člověk občas trochu bojí. Když se člověk bojí, ví, že je naživu. Ale Fanatik by nikdy nenechal věci dojít až takhle daleko.
„Vidíš, měl jsi být hodný!“ smála se Teta. To už jsem ale tak nějak tušil, že to, co se děje, nemá s tím, jak byl kdo hodný, do činění vůbec nic.
Mikuláš rozvázal pytel, přitáhl si k sobě Fritze svázaného jazykem a neurvale ho nacpal mezi ty, které už dřív posbíral během své pochmurné cesty večerním městem. Nevím, jak se tolik lidí do toho pytle mohlo vejít, ale byli tam. Fritzův jekot splynul s jejich sborovým nářkem. Mikuláš zatáhl za zdrhovalo, udělal na pytli uzel, hodil si ho zpátky na hřbet a odcházel.
„Přeci ho nenecháme s Fritzem zmizet!“ zařval jsem zblízka Tetě do tváře.
„Jo, to přeci nemůžeme!“ připojila se ke mně Klára.
„Vy víte, že mám Fritze moc ráda. Mám ho z vás tří nejraději,“ zamračila se Teta a dala si ruce v bok. „Ale prostě zlobil.“
Mikuláš vplul do temnoty schodišťové šachty a zmizel. Lampa začala svítit opět normálně, jiskření v zásuvkách ustalo, čas zřídnul. Ucítil jsem, jak se do reality vlila zpět její dřívější geometrie. Vtrhl jsem na chodbu, ale tam na mne čekalo jen chladivé prázdno zapáchající myšinou.
„Pojď, Kocourku, nech to být,“ vzala mě Klára za ruku a táhla mě pryč od Tety.
Vlezli jsme do mého pokoje a sedli si vedle sebe k radiátoru ústředního topení. Srdce mi hlasitě bušilo, nechtělo se uklidnit.
Zůstali jsme tam takhle celou noc. Ani jeden z nás za tu dobu nic neřekl.
