Paní Borovičková manželovi trpělivě přikyvovala. Cítila, že argumentační bitvu již nejspíš prohrála, nicméně nápadu pořídit letos k Vánocům moderní syntetickou náhražku se coby praktická strážkyně rodinného rozpočtu úplně vzdát nechtěla. Zkusila to proto ještě naposledy: „Umělej je sice dražší, ale zase nám vydrží spoustu sezón. Dlouhodobě se prostě vyplatí víc, takže si to, prosím tebe, zkus ještě rozmyslet.“
Pan Borovička zavrtěl hlavou. „Už jsem si všechno rozmyslel,“ řekl. „Koupíme prvotřídní živou klasiku a tečka, protože já našemu jedinýmu dítěti nehodlám dojem z Vánoc devastovat nějakou ubohou atrapou. Nesnáším atrapy, vždyť to přece víš. Svátky budou tradiční, vkusný, bez moderních zhovadilostí. A taky se vypne internet, to ber laskavě na vědomí, pustíme si maximálně rádio nebo desku Korka Gotta.
„Jak myslíš, táto,“ vzdala se paní Borovičková. Sledovala svého muže, jak se zvedá ze židle, nervózně přešlapuje na místě, třese větvemi pokrytými jehličím, naslouchala jeho přerývavému funění. Jako pokaždé si v takovou chvíli vzpomněla na matku a její dávná varovná slova – šmaria, neber si toho pruďase, když mu přepne, je schopnej druhýho odkornit! Ve prospěch pana Borovičky nutno podotknout, že v okolí sice platil za nervózu par excelence, větev by ovšem na člena své rodiny nikdy nevztáhl. Byl milujícím otcem, manželem a dokonce i zetěm, pro nějž rodina představovala to nejcennější na světě.
Když se Borovička dotřepal a tím snížil hladinu stresových fytohormonů, zašel do pokojíčku osmileté dcerušky Jehličky. Ta zrovna seděla na zemi a pomocí úponků na konci křehkých dětských větviček skládala ze stavebnice Talentos osmipatrovou vilu. Činnost, kterou jedním okem sledoval na židli podřimující dřevokocour Škub, se nesla v duchu dívčiny vcelku ambiciózní vize vlastní budoucnosti – předběžně o sobě Jehlička smýšlela jako o architektce, nicméně si nechávala prostor pro případnou změnu profesní orientace. Druhou možností byla dendroložka. Konkrétně praktická, protože těch není nikdy dost.
Dítě svou konstrukci bralo natolik vážně, že když mu otec ohlásil, že spolu zajdou do města pro něco moc speciálního, nijak zvlášť velkou radost mu to neudělalo. „Opravdu je to nutný, tati?“ řeklo. „Jak vidíš, tak mám právě strašně moc práce.“
„To něco se ti ale bude opravdu líbit,“ řekl pan Borovička. „Slibuju. A navíc ti dole u Habroně koupím kornout játrovýho cukrkandlu, to bude super, ne?“
Jehlička si povzdechla, protože játrový cukrkandl milovala a jeho vidině nedokázala dost dobře vzdorovat. „No tak teda jo, půjdu,“ řekla. Zvedla se ze země, podrbala dřevokocoura Škuba v listech na hřbetě, odběhla do předsíně a na kořínky si navlékla své oblíbené růžové sněhule. Pan Borovička učinil totéž, kořeny vstoupil do černých bagančat, které podle jeho manželky vypadaly sice otřesně, nicméně on na ně nenechal dopustit. Měl je po letech skvěle prošlápnuté a výborně ho hřály.
„Hlavně venku nenastydněte,“ pozorovala paní Borovičková manžela s dcerkou. „Nikde se necourejte a do hodiny ať jste zpátky!“
„Bez obav,“ odsekl Borovička. Dotáhl šněrovadla, vstal, k manželce se naklonil, políbil ji na kornatou tvář a potichu zašeptal do ucha: „Zatím tady, prosím tě, všechno připrav, ať pak můžeme začít rovnou zdobit, jo?“
Borovičková mlčky přikývla.
***
Venku chumelilo. Jehlička vyplázla z úst jazyk a snažila se na něj lapat sněhové vločky. „Nech toho,“ napomenul ji otec. „Jsou v tom saze.“
„Saze?“
„No jasně, z továrních komínů,“ řekl otec. „Až se vrátíme domů, uděláme si takovej pokus. Vezmeme trochu sněhu, dáme ho do skleničky, necháme rozpustit a uvidíš, co v tom bude špíny. Věř mi, že pak už sníh nikdy chtít jíst nebudeš.“
„Tak fajn,“ přikývla Jehlička, polapila mrštným jazykem poslední vločku a pak toho nechala, protože si vzpomněla na slíbený játrový cukrkandl. Chytila otce za větev a suverénně ho táhla k prodejnímu okýnku cukrárny pana Habroně.
„No jéje, Borovičkovi!“ zapitvořil se na ně cukrář žoviálně. Jehlička se pro změnu zapitvořila na cukráře, připadal jí dnes legračnější než obvykle. Mohl za to jeho nový nezvyklý zábrus – horní část dřevěné hlavy si Habroň nechal koncem minulého týdne seříznout do dokonale rovné plochy, a tu následně vlastnovětevně ozdobil vtlučením několika desítek pozlacených hřebíků. Vypadalo to dost extravagantně, trochu jako zábrus rockového zpěváka Zloma Plavuně.
„Bolelo to?“ zeptalo se dítko, oči připíchnuté k cukrářovu čelu.
„Spíš to jen tak šimralo,“ zaťukal si Habroň na zábrus. „Když se jeden nebojí, tak tyhle věci prostě jenom šimraj. Asi jako když se ti po kůře producírují lesní mravenci. Ale vy tady určitě nejste kvůli mojí makovici, že? Přivábila vás vůně mého proslulého játrového cukrkandlíčku, že mám pravdu?“
„Navaž nám dvacet deka,“ řekl Borovička a do misky v okýnku nasypal předem odpočítané mince.
„Dvacet deka, jasný, jasný, jasňoučkatý,“ prozpěvoval si Habroň, zatímco na digitální váhu sypal z velké průhledné dózy cosi, co připomínalo velké šedivé rozinky. „A kampak to máte namířeno, smím-li se zeptat?“
„Jdeme pro něco speciálního,“ řekla Jehlička.
Cukrář shrábl odvážený cukrkandl do papírového kornoutu a strčil Jehličce do větvičky. „No nepovídej. A pro co?“
„Nevím. Jen tuším.“
Poděkovali, rozloučili se a šli dál, směrem k lesnímu centru. Jehlička si vloček už ani nevšimla, spokojeně chroustala játrový cukrkandl. Křup, křup, křup. Borovička chvíli zadumaně mlčel, pak zabručel: „Netušíš. Nic netušíš.“
„Hohe?“ odpověděla otci dcera s ústy plnými rozžvýkané pochutiny.
„Netušíš, pro co jdeme. Nemáš sebemenší tušení,“ zopakoval Borovička, načež se na dceru ze své vyšší otcovské pozice napůl žertem zamračil.
Jehlička spolkla objemné sousto a obrátila oči v sloup. „Tatí! Myslíš, že jsem úplně vyklínovaná? Zejtra je Štědrej den. Kdybys doma vzal síťovku, tak bychom teď šli nejspíš pro kapra. Protože jsi ji tam ale nechal, tak dost pravděpodobně jdeme pro vánočního člověka.“
„Tys slyšela, o čem jsme se s mámou hádali, co?“
„Tak trochu,“ přisvědčila lehce provinile Jehlička. „Zlobíš se?“
„Ale ne,” řekl Borovička. “Jen mě mrzí, že nebudeš mít žádný překvápko.”
„Překvápka jsou pro malý semenáčky. Mně je osm, tati. Osm!“
„Promiň, zapomněl jsem.“
Pomalu došli k obchodu místního Větvenamce. Zastavili se před ním a zírali do výlohy na nevkusnou výzdobu, která v sobě spojovala vánoční estetiky Západních smíšených lesů a Východních džunglí. Vše se svítilo barevnými ledkovými pásy, houby štěstí odlité ze zlatého plastu kývaly rytmicky klobouky a zaplavovaly svět kolem sebe příslibem zbohatnutí. Na chodníku před obchodem stáli vyrovnaní umělohmotní vánoční lidé, řemeslně nepříliš kvalitně vyvedené figuríny s artikulovatelnými končetinami.
„Tak tenhle hnus by chtěla mít maminka na Vánoce v obýváku,“ zhodnotil panáky pan Borovička. „Dovedeš si to představit?“
„Ne,“ řekla Jehlička. Pak se zamyslela a dodala: „Výroba takovejch věcí asi není úplně ekologická, že jo?“
Pan Borovička mávl větví. „Hm, ekologická. Na ekologii se můžeme vytento. Tady jde o něco úplně jinýho. O tradice, chápeš?“ Uchopil větví ruku nejbližší z figurín a znechuceně s ní kroutil. „Vánoce rovná se tradice. Tenhle šerednej krám nerovná se tradice. Víš, když jsem byl malej, chodili jsme s mým tátou, tvým dědečkem, pro vánočního člověka do plání. Vzali jsme síť, autobusem vyjeli za kraj lesa a tam si prostě nějakýho tajně ulovili. A to ti byl člověk! Nádhernej, urostlej, zdravej, živej.“
„Tohle se tenkrát mohlo?“ divila se překvapená Jehlička.
„Nemohlo,“ pousmál se Borovička nostalgicky. „Ale když se tehdy někde nějakej ten člověk vypařil, nikdo se tím nezabejval. Všem to bylo jedno. Jenže dneska je skoro každej kus očipovanej a někomu patří, takže kdo chce zažít trochu vánoční lovecký romantiky a dobrodružství, má smůlu.“
Dvojice otce a dcery konečně upoutala pozornost majitele prodejny Větvenamce pana Suka. Ten uvnitř právě ošetřoval krabice se sladkostmi a štětečkem odstraňoval plíseň z prošlých cukrovinek, aby je mohl prodat nicnetušícím zákazníkům. Suk zavrčel, vyřítil ze dveří, chytil pana Borovičku za větev a zaječel: „Když sahala, tak koupila!“ Měl legračně pisklavý hlas.
Borovička se ze Sukova sevření snadno vykroutil a rázně od sebe Větvenamce odšťouchl. „Co na mě saháš, ty kreaturo jedna rákosová?“
Suk zakopl kořeny o bednu s prošlou silvestrovskou pyrotechnikou ve slevě, spadl na zadek, ale dál křičel: „Jestli sahat člověk, tak muset koupit člověk!“ Měl špatnou náladu, protože obchody dnes nešly ani zdaleka podle jeho představ. Potřeboval vydělat, aby měl na hypotéku.
Borovička pocítil chuť pořádně si protivného a v ulici neoblíbeného obchodníka podat, ale s ohledem na Jehličku od toho upustil. „Půjdeme, Jehli,“ odplivl si na zem, „abychom od toho výchoďnáře náhodou nechytili nějakou dřevomorku.“
***
V lesním centru se jako každý rok konal vánoční jarmark. Čím byli blíž, tím víc vzduch voněl Vánocemi. Purpurou, pečenými játry, perníkem, rašelinou a na naftovém sádle smaženými komposťáky. Když vstoupili mezi stánky, pan Borovička sobě i své dceři zakoupil horký hnojivový výluh a do toho svého poručil prodavači přidat panáka terpentýnu.
„Já chci taky terpentýn!“ spustila hned Jehlička. Oči jí žádostivě svítily.
„Zapomeň,“ řekl Borovička. „Na tohle máš fakt ještě čas, princezno.“
„Vždyť je mi už osm!“
„To je na terpentýn málo.“
„Ale Řapík Lípa od nás ze třídy občas hnojáka s terpentýnem pije,“ zamračila se na otce dceruška. „Jeho táta mu ho prej úplně běžná dává. Fakt!“
„Lípa, Lípa,“ vzpomínal Borovička, „není to náhodou ten stromáček, co už dvakrát propadl? Ten asociálek?“
„On je dyslektik.“
„Dneska se řekne dyslektik a myslí se tím blbec.”
Zaměstnáni diskuzí o terpentýnu a Řapíkovi Lípovi došli pomalu alejí stánků a obchůdků na malé Náměstí kapitána Vrby. Zde stála provizorní dřevěná ohrada, v jejímž nejodlehlejším koutě se tísnila skupina nahých, k smrti vyděšených lidí. Skutečných živých lidí z masa a kostí. U brány do této ohrady postával statný prodavač v zakrvácené gumové zástěře, levou větví se opíral o kotoučovou pilu. Byl to Borovičkův známý, starý mládenec pan Dubňovský, který si v adventním období vždy přilepšoval coby certifikovaný lovec a prodejce živých lidí. Sotva Dubňovský Borovičku spatřil, celý se rozzářil: „No ne, Klacek Borovička s mladou slečnou! Snad si taky nejdete pro člověka?“
„Nazdar Žaluďáku,“ řekl Borovička. „Máma letos celkem vehementně prosazovala umělotinu, ale poslal jsem ji s tím kamsi a tady nás máš.“
„Brý den,“ pozdravila Jehlička.
Pan Dubňovský na Jehličku, která proti němu byla svým vzrůstem sotva čtvrtinová, spiklenecky mrkl. „Vybereme mamce toho nejkrásnějšího a největšího, jo?“
„Jasně,“ přitakala nadšeně Jehlička. „Ať je úplně až ke stropu!“
Statný stromák vstoupil do ohrady a rázoval k chumlu lidí. Ti začali naříkat strachy a schovávat se jeden za druhého, už věděli, co bude následovat. Menší a slabší se okamžitě ocitli na okraji shluku, větší a silnější v jeho středu, ve zdánlivém bezpečí. Jeden člověk, svalnatý samec s dlouhým ryšavým plnovousem, využil situace, od skupiny se odtrhl a rozeběhl k bráně. Pan Dubňovský po něm okamžitě sáhl větví a paralyzoval stisknutím varlat. „Oni ty lidi musej bejt hrozně blbý,“ komentoval zákrok. „Vidí díru v plotě a hned by chtěli utíkat pryč. Nechápou, že tady u nás v lese je jim mnohem líp než v pláních, kde je může sežrat medvěd, vlk a tak. S náma maj všechno, co potřebujou. Vodu, jídlo, suchej pelech na spaní. Co by chtěli víc?“ Větvemi odstrčil stranou menší a hubené jedince vhodné spíš do garsonek nebo na hřbitov a ze středu skupiny vytáhl vysokou plavovlasou ženu atletické postavy. Nebožačce mohlo být takových pětadvacet let a byla nádherná. Kůži měla dokonalou, čistou, prostou modřin i jakýchkoliv šrámů, její chrup byl zcela kompletní a bělejší perleti.
Dubňovský chytil ženu za krk, zdvihl do vzduchu a tváří natočil k Jehličce. „Tak co říkáš, princezno, není nádherná?“ usmíval se. „Úplně jako kdyby tady na vás čekala.“
Jehlička skákala radostí. „Je úplně dokonalá, bereme ji, že jo, tati?“
„To se ví,“ přitakal pan Borovička. „Rovnou nám ji, Žaluďáku, seřízni, ať se s tím nemusíme crcat doma sami.“
Prodavač lidí si plavovlasou krásku, nyní hlasitě křičící hrůzou, přehodil přes rameno, vynesl z ohrady, položil na pracovní pult a pevně ovinul provazem, aby sebou nemohla házet. Jehlička proceduru zaujatě sledovala, ani nedutala. Spoutanou ženu poponesl Dubňovský k pile, nohy jí umístil pod kotouč, otočil vypínačem a šmik. Stroj lidské samici oddělil od těla obě chodidla. Z přerušených žil a tepen se ihned vyvalily spousty krve, nicméně obchodník na nic nečekal a ženu krvácejícími pahýly pohotově strčil do litinového kotle plného žhnoucího uhlí. Vzduchem zavanul pach spáleného masa, žár rány seškvařil a krvácení se zastavilo dřív, než se mohlo lidskou bytost ohrozit na životě. Odříznutá chodidla hodil prodejce na hromadu k ostatním. Už se jich tam vršilo takových padesát párů.
„Krásně omdlela,“ zatahal Borovička ženu za vlasy, „Takhle ji bez problémů doneseme domů. A je opravdu perfektní! První jakost! Moc díky.“ Opatrně si ji od Dubňovského převzal, rovněž přehodil přes rameno a větví poplácal po holých hýždích. Byl spokojený, že dobře pořídili.
Dubňovský se smutně usmíval. Zapálil cigaretu, popotáhl, vydechl kouř a povzdechl si: „No vidíte a já sám si letos doma ozdobím asi zase jen ruku nebo nohu. Není to smutný?“
***
Zaplatili, Žaluďák Dubňovský pozval Borovičku na silvestrovskou pijatyku v hostinci u Vývratu, rozloučili se a vydali s nákladem domů. Jehlička vesele poskakovala a občas do blondýny zkusila dloubnout úponkem, zkoušela, jestli náhodou nepřichází k sobě. Bezvědomí však bylo hluboké.
Když znovu procházeli kolem cukrárny, všiml si jich přátelský Habroň. Vyběhl na ulici, teatrálně spráskl větve a vykřikl: „Takže pro člověka jste šli? Teda ten ale je! To bude nádhera, až ho ozdobíte. Nechcete na něj nějakou pěknou kolekci? Ještě jich tady pár mám.“
„Jasně!“ poskočila Jehlička.
„Coby ne,“ řekl pan Borovička. Byl si jist, že manželka letos žádnou kolekci na vánočního člověka nepořídila.
Habroň se otočil ve skládku, přinesl velikou krabicí játrových figurek v barevném celofánu a podal ji nadšené Jehličce. „Co jsme dlužni?“ zeptal se Borovička, nicméně cukrář jen mávl větví, prohlásil, že jsou Vánoce, že by to stejně už nestačil prodat a ať se tím nezabývají. Borovička byl nadmíru potěšen, protože živý vánoční člověk přeci jen nebyl úplně nejlevnější, v důsledku čehož měl teď již povážlivě splasklou peněženku.
***
Paní Borovičková při pohledu na blondýnu vyvalila své velké, chloroplastově zelené oči. „Zbláznili jste se?“ vykřikla ztrápeně. „Proč jste nevzali něco menšího?“
„Větší rovná se lepší,“ odsekl manžel, sesmekl si z kořenů mokrá bagančata a zamířil s lidskou samicí do obýváku, kde už manželka mezitím stačila připravit všechno potřebné: stojánek v podobě těžkého žulového kvádru s párem hlubokých kruhových děr, železný fixační kříž, klubko vázacího drátu a samozřejmě spousty vánočních dekorací, tedy skleněné koule, staniolové třásně a světelný řetěz. Pan Borovička strčil sežehnuté pahýly ženy, která pořád ještě nepřišla k sobě, do otvorů ve stojánku. Pak nešťastnici chytil za vlasy a narovnal do výšky. „Když jí dáme na hlavu špičku, tak nebude moct stát rovně,“ konstatoval rozladěně. „Fakt je ten člověk letos nějakej větší.“
Borovičková si povzdechla. „A neříkala jsem to? Kouknu a vidím. Měli jste si ji změřit!“
„Tak ji prostě ještě trochu zkrátíme,“ věděla si hned rady Jehlička. Vysoukala se konečně ze svých růžových sněhulí, ze skříně v předsíni vytáhla ruční pilku a hnala se za otcem. „Tady máš,“ strkala mu iniciativně nástroj do větví. Už se viděla, jak spolu všichni tři vánočního člověka zdobí a na nedostavěnou vilu v dětském pokoji si ani nevzpomněla.
„Zkrátíme, ale musíme opatrně,“ řekl Borovička viditelně potěšený tím, jak moc začaly přípravy na Štědrý den jeho milovanou dcerušku bavit. „Na rozdíl od pana Dubňovskýho tady nemáme žádnej oheň, takže jí ty nohy musíme před řezáním pořádně zaškrtit, aby nevykrvácela. Ono se to nezdá, ale je to raz dva. Představ si, že člověk má v těle jen šest litrů krve.“
„Krve? Tak se říká tý jejich červený míze?“
„Jo,“ kývl Borovička. „To jste ještě ve škole neměli?
„Ne-e“
Otec si povzdechl. „To dnešní školství stojí za starej pařez. Podáš mi, prosím tě, ten drát?“
Jakmile byla improvizovaná škrtidla na místě, zhruba v první třetině lýtek, sáhl Borovička po pilce a pustil se do řezání. Šlo to celkem ztuha, neboť žena měla překvapivě pevně stavěné holenní kosti. Příšerná bolest, kterou jí nástroj při průchodu tkáněmi způsobil, ji konečně přivedla zpět k vědomí. Začala vřískat jako na lesy (ó, jak trefně činila) a zmítat sebou. Stromovci však svého člověka pevně drželi, aby si nějak zbytečně neublížil. Lidská samice tak dosáhla všehovšudy jen toho, že se malá Jehlička nadšeně rozesmála. Dítě bylo rádo, že je jejich člověk v pořádku a žije.
„Proboha, proč jste si pod to nedali noviny, vy dva blázni,“ zděsila se paní Borovičková při pohledu na cákající krev. „Přísahám, že po vás ten lepkavej sajrajt uklízet nebudu!
„Ale vždyť to po tobě nikdo ani nechce,“ ohradil se manžel. „V klidu si sedni, maminko naše, já to tady pak dám do pucu všechno sám.“
Po dodatečném redukčním zákroku a zasunutí pahýlů do děr v žulovém bloku měla žena již výšku přesně takovou, aby mohla plnit roli živé dekorace stromovčího obývacího pokoje. Borovičkovi ji společnými silami narovnali v zádech, opřeli o fixační kříž, rozpažili horní končetiny a ocelovým drátem připevnili k ráhnu takovým způsobem, aby ji bylo možné pohodlně zdobit. Lidská bytost vyla bolestí, střídavě upadala do mdlob, a vzápětí se z nich probouzela.
Hluk a pach krve probudil dřevokocoura Škuba. Rodinný mazlíček přikráčel pomalu a důstojně do obývacího pokoje, vyskočil na své lidskou kůží potažené škrabadlo, uvelebil se na horní plošině. O vánočního člověka přitom nezavadil pohledem. Stejně jako všichni dřevokocouři byl i Škub vychytralý a náramně proradný tvor.
„Zkus něco a uvidíš, co zažiješ!“ zamračila se na něj Jehlička. Jeho manýry znala lépe než rodiče.
Otec rodiny dodržel slovo. Setřel z podlahy mopem všechnu krev, morek i kostěné piliny, zprvu napjatá atmosféra se začala uklidňovat. Pan Borovička objal paní Borovičkovou, která se už nemračila, a políbil ji na líčko porostlé jemným jehličím. „Vidíš, jak nám to všem společně jde?“ řekl.
„Jen kdyby ses, tatínku, tolik nerozčiloval,“ odvětila mu stromovkyně tiše a polibek opětovala. Byl něžný a vcelku láskyplný. Borovičkovi se přeci jenom měli i po letech manželství rádi pořád stejně jako v den svatby. K opylování mezi nimi docházelo sice už jen sporadicky, v průměru jednou za rok, ale to na věci nic neměnilo.
Před další fází úprav nyní již zpacifikovaného a pohybu neschopného vánočního člověka uvařila paní Borovičková všem členům rodiny hrnek sladkého minerálního výluhu. Osvěžili se, snědli něco málo cukroví a pustili do díla. Pan Borovička opatrně vyjímal z bedýnek skleněné ozdoby, paní Borovičková jim do oček zasouvala silné nerezové háčky podobné řeznickým a podávala Jehličce. Ta věšela. Stála při tom na kamenné stoličce, aby dosáhla co nejvýš, stiskem úponků vytvářela ženě na těle kožní záhyby a do nich zapichovala háčky s ozdobami. Začala na stehnech, přes břicho a hrudník postupovala pomalu a systematicky vzhůru k hlavě. O něco déle se zdržela u klitorisu a bradavek. Probodnout háčkem tyto delikátní malé partie představovalo pro přeci jenom ještě celkem neohrabané Jehliččiny úponky problém, nicméně s maminčinou pomocí se nakonec podařilo. Žena sténala bolestí. Vzpínala se a vázací drát, který ji držel na kříži, se pokoušela přervat. Marně.
„Děláš to moc dobře, Jehli,“ chválila paní Borovičková Jehličku. „Jen ty háčky nedávej moc hluboko, abys nenabodla nějakou tu cévu. Hlavně pak musíš dát pozor u krku. Kdybys píchla špatně, míza by stříkala několik metrů daleko.“
„Krev, mami,“ poučila Jehlička matku. „Říká se tomu krev, že jo, tati?“
„Ten vánoční člověk tak krásně řve,“ nevnímal dcerku pan Borovička. Právě prožívané ho vracelo do dětství, do časů, kdy se svým otcem chodili lidi lovit do plání a ne je kupovat, do časů, kdy vše bylo tak nějak lepší než teď, sníh čistší, cukroví sladší a nikoho neotravovali protivní Větvenamci s obchody plnými škaredých plastových figurín. Nechal ozdoby ozdobami, poodešel ke stolku se starým slídovým gramofonem, z pořadače vytáhl desku s koledami Korka Gotta a vložil ji na talíř. Úponkem přisunul raménko s jehlou a otočil knoflíkem zhotoveným umně z hlavice lidské kyčelní kosti. Nejdřív to chvíli šumělo, pak se z přístroje ozval zpěvákův hlas:
Když vánoční člověk do tmy křičí,
mír semenáčkům chtěl bych přát.
Ať všem úsměvy v kůře
začnou náhle se otvírat.
Když vánoční člověk do tmy křičí,
já domů chvátám rád.
Tam stále, stále cítím vůni dob,
kdy býval jsem mlád…
***
Vánočního člověka dozdobili za poslechu zpěvu božského Korka. Stáli před svým dílem a tiše jej obdivovali. Žena vklíněná pahýly do žulového stojánku, probodaná desítkami nerezových háčků, omotaná barevně blikajícím světelným řetězem a pokrytá lesklými třásněmi už nekřičela. Pouze skučela a sípala, toužila znovu se pohroužit do mdlob a přestat vnímat, co se kolem ní děje. Věci, které její primitivní mozek nedokázal obsáhnout a zpracovat. Dosáhnutí kýženého sladkého bezvědomí jí však bylo upřeno. Bránil mu infuzní vak s roztokem antibiotik, kokainu, adrenalinu a glukózy, který pan Borovička pověsil na lustr a tenkou hadičkou zakončenou intravenózní jehlou spojil s ženinou zevní hrdelní žílou. Účelem chemikálie bylo udržet vánočního člověka naživu co možná nejdéle, aby kolem sebe mohl šířit tu správnou sváteční atmosféru minimálně do Tří králů.
„Ještěže tě máme, maminko,“ přivinul k sobě pan Borovička paní Borovičkovou a líbnul ji do pečlivě udržovaných výhonků na hlavě. „Věřila bys, že jsem si na člověčí infuzi venku vůbec nevzpomněl?“
„To nic, tatínku,“ zašeptala manželka, pevně svého muže objímala. Pak se usmála na Jehličku, ukázala na odřezky ženiných nohou, které se ještě povalovaly dole u stojánku, a řekla: „Miláčku náš, že budeš tak hodná a dojdeš s tím do popelnice? Víš, ať o to někdo nezakopne.“
„Jasně, mami,“ přitakala Jehlička. Popadla amputáty a pospíchala s nimi před dům, kde je hodila do nádoby na odpad. Ve vchodu se střetla se sousedkou paní Olšovou. Postarší stromovka se zrovna vracela z nákupů a větví táhla za ruku zhruba pětileté lidské dítě. Tvoreček vřeštěl strachy, tvář měl rudou od hysterického pláče a do paní Olšové usilovně tloukl pěstičkou. Ta jeho rány takřka necítila.
„Co to máte, paní Olšová?“ zajímala se hned zvídavá Jehlička.
„Ále, človíčka,“ usmála se sousedka na Jehličku. „Hezkej, viď?“
„Trochu malej.“ Odvětila Jehlička. „A jak to, že nemá uříznutý nožičky?“
„Přece aby vydržel. Bez nožiček ti člověk bez nohou i při nejlepší snaze vydrží ve stojánku nejdéle do půlky ledna. Nakonec dostane sepsi, umře a můžeš ho vyhodit. Celkem škoda peněz, nemyslíš?“
Jehlička do dítěte dloubla větvičkou. „Ale co s ním chcete dělat dál? Po Vánocích?“
„Na balkoně máme s manželem klec, zavřeme ho do ní, budeme ho krmit a dá-li Pámbů, tak v ní přežije do příštích Vánoc. To už bude trochu větší.“
„To je skvělý! Dost ekologický!“ zaradovala se malá stromovka. „Vlastně takovej věčně živej vánoční člověk, že? O tom musím říct našim!“
Vrátila se domů, vtrhla do obývacího pokoje a mízy by se v ní nedořezal. Tatínek s maminkou do sebe byli navzájem zapletení větvemi, objímali se, líbali a nevěděli o světě. Vánoční žena přivázaná k železnému kříži už zase řvala jako šílená. Po těle jí šplhal dřevokocour Škub, do kůže zatínal své jako žiletka ostré dřevěné drápy a nadšeně strhával ozdoby. „Škubí,“ zaječela zoufale Jehlička, „mamí, tatí! Já vás snad všechny tři zabiju!“
A Vánoční žena řvala a její řev se mísil s řevem tisíců dalších vánočních lidí v bytech a domech ostatních stromovců, stoupal nad les a zanikal ve sněhových vločkách.
