Vím, že to tentokrát trvalo dlouho, nicméně nová kniha je na světě. Jmenuje se Kovové nebe, vydalo ji Ostravské nakladatelství Fantom PRINT a ve skutečnosti se jedná jen o první díl dvoudílné románové série s názvem Bodyportal, přičemž díl druhý by měl světlo této pofidérní reality spatřit ještě letos. Uchýlil jsem se k použití sousloví nová kniha”, nicméně Bodyportal je všechno jen ne nový. Začal jsem ho psát již krátce po vydání Soma secundarium, tedy někdy v listopadu nebo prosinci 2011, a dokončil ho roku 2016, přičemž práci na něm zkomplikovala jedna rodinná tragédie. Cesta od rukopisu k fyzické knize byla tentokrát zdlouhavá a poměrně bolestivá.
S myšlenkou vydat Bodyportal si nejprve pohrávalo nakladatelství Epocha, kde rukopis přistál na stole Borise Hokra. Toto pohrávání si trvalo až do roku 2020, kdy celý svět sevřel do svých paralyzujících pařátů COVID-19, a já se od Epochy dozvěděl, že z knihy nakonec nic nebude. Prý kvůli její délce nebo tak něco. Téměř okamžitě se mi však podařilo najít jiné nakladatelství, tedy již zmíněný Fantom PRINT, kde byl Bodyportal přijat snad ani ne čtrnáct dní poté, co jsem si jim ho troufl nabídnout. S majitelem nakladatelství, legendárním Liborem Marchlíkem, jsme se domluvili na tom, že knihu pro její délku podrobíme nemilosrdnému rozpolcení ranou redaktorské čepele Petry Kubaškové, čímž z jednoho velkého Bodyportalu vzniknou dva menší. To je koneckonců skvělé, neboť ty půjdou, mimo jiné, velmi pohodlně číst ve vaně. Nakonec ale trvalo celé další čtyři roky, než první část Bodyportalu s poditulem Kovové nebe vyjela na pásu z tiskárny, přičemž v tuto chvíli už není nikterak podstatné, co toto zdržení způsobilo, důležité je teď už jen to, že brzdám osudu bránícím zhmotnění katastrofy s názvem Bodyportal popraskaly veškeré hadičky s hydraulickou tekutinou.
Velmi se mi nechce rozebírat, o čem kniha je. Odjakživa jsem názoru, že samotný autor by měl být tím úplně posledním, kdo světu vydané dílo představuje. Dílo se totiž v okamžiku vydání stává prodejním artiklem, zatímco autor zůstává autorem, osobou zoufale zaujatou, tudíž neobjektivní. V případě, kdy zaujatý autor začne okolí sdělovat záměry, důvody, motivace k sepsání svého domnělého Opus magnum, reálně hrozí, že dílo v očích potenciálního zákazníka znehodnotí. Autorovi by proto mělo být z preventivních důvodů o vlastním díle cokoliv kdekoliv žvatlat. Jenže toto jsou mé vlastní stránky, můj, svého druhu, blog, kde za mě nikdo jiný nic neudělá. Jinými slovy: nyní jsem oním posledním skutečně já sám.
Nu, tedy dobrá.
Máme zde oficiální anotaci nakladatelství. Ta se dotýká ale jen jednoho z více aspektů Bodyportalu, jeho hlavní dějové linky. Pro mě osobně je ale Bodyportal příběhem o důsledcích experimentu, kdy se lidská společnost žijící v totální izolaci od zbytku světa rozhodne prostřednictvím pokročilých biotechnologií změnit v kolektiv eusociálních organismů. Tvorů, kteří sdílí jedinou společnou matku, což z nich z biologického úhlu pohledu činí vzájemné sourozence. K čemu by podobný experiment vedl? Měla by vzájemná příbuznost členů společenství pozitivní dopad na mezilidské vztahy? Působila by jako prostředek proti nenávisti, nebo by naopak zafungovala zcela opačně coby katalyzátor vrozené potřeby páchat zlo, kterou v sobě každý příslušník druhu Homo sapiens sapiens nosí, a již s oblibou ukájí právě na svých nejbližších? Toto mě odjakživa zajímalo a prostřednictvím Bodyportalu jsem sám sobě na tuto otázku poskytl konečnou odpověď.
Leitmotivem knihy jsou pak obsese, sebezničující touhy a traumata. Zhoubný triplet, který v sobě všichni nosíme a jež zcela zásadním způsobem, ať se nám to líbí nebo ne, formuje naši osobnost a tím pádem i naše životní směřování. Do příběhu jsem zapracoval celou řadu mých vlastních traumat, pár z nich se dokonce dočkalo přímé personifikace. Například hlavní hrdina příběhu Theo nese jméno jednoho z mých největších dětských strachů, grófa Theodora, hlavní záporné postavy Jakubiskova seriálu Pehavý Max a strašidlá. Neviděli jste? Co nejdříve napravit! Pehavý Max je nízkorozpočtový klenot československého filmu, pohádkový horor o soužití lidí a nadpřirozených bytostí, na jehož vizuál měl významný vliv výtvarník Jan Švankmajer. Theo z Tyfu a Theo z Pehavého Maxe jsou naprosto odlišné charaktery, pro oba ale platí, že reprezentují určitou formu ničivé síly, s níž je lepší si nezahrávat. A pokud se s ní už začnete mazat, je třeba jít na to zgruntu, nejlépe prostřednictvím trhaviny.
Plně si uvědomuji, že Bodyportal je knihou v mnoha ohledech problematickou. Jeho největší slabinou je skutečnost, že balancuje na pomezí dvou velmi odlišných žánrů. Je mixem sci-fi, s nímž jsem se odjakživa toužil popasovat po svém, a (neo)dekadence. Pro značnou část fanoušků žánru sci-fi bude Bodyportal nedostatečně žánrový a příliš “organický”, stoupencům avantgardní beletrie přijde pro změnu až moc brakový, laciný, podbízivý a kdovíco ještě dalšího. Já sám jsem s textem spokojený. Víceméně. I když od jeho dokončení uběhla téměř dekáda, vím, že jsem mu věnoval tolik času a mentální energie, kolik jsem jen mohl. Poslední rok jsem ho v podstatě jenom redukoval, což sice odneslo několik dějových linek, ale řekl bych, že celku to pouze prospělo. Mimochodem, když už byla nakousnuta redukce, cítím potřebu doplnit, že bonusová povídka Onachron o sasankách a krysích králích je ve skutečnosti kompilátem jedné z těchto odstraněných linek.
Pokud se navzdory tomu, co nyní víte, rozhodnete Bodyportal přečíst, budu poctěn. A pro případné budoucí i minulé čtenáře mám na srdci ještě dvě závěrečné věci:
- Už v první části Bodyportálu, respektive v Kovovém nebi, je vcelku explicitně sděleno, kdo je skutečným původcem všech problémů. Stačí jen propojit dvě prostorově oddělené informace.
- Schválně si po dočtení (nebo kdykoliv během něj či klidně před ním) pusťte písničku Sáro od skupiny Traband. Schválně, co vás napadne.
Und das ist alles für den Moment.
