Heretik Erben

Erbenovu svatební košili zná téměř každý. Je to příběh o dívce, která se po dlouhých letech marného čekání na svého milence obrátí k panenku Marii s žádostí o okamžité navrácení dotyčného z ciziny nebo o okamžité ukončení vlastní existence. Tímto se dopustí rouhání, za což je instantně potrestána. Milý se sice vrátí, nicméně jde o reanimovanou mrtvolu. Následuje dívčino očišťování od hříchu prostřednictvím hrůzostrašné noční pouti. Katarze vyvrcholí proslulou scénou v márnici vzdáleného hřbitova. Sdělení je jasné – nežádej světici, matku Kristovu, o vlastní smrt. Sebevražda je těžký hřích, který je trestán posmrtným zatracením.Podívejte se ale na celou věc skrze hnilobnou mázdru očí živého mrtvého.

Zesnulec během cesty na hřbitov dívku postupně zbavuje modlitebních pomůcek, aby oslabil moc svatých. Chová se jako ukázkový ďáblův pohůnek. Pak ovšem následuje tato pasáž:

„Hoj, má panenko, tu jsme již! 
Nic, má panenko, nevidíš?“

„Ach proboha, ten kostel snad?“

„To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov – a těch křížů řad?“

“To není kostel, to můj sad.”

Ze slov mrtvého milého (nebo milého mrtvého – záleží na úhlu pohledu) vyplývá, že hřbitov je jeho domovem. Hřbitov je ovšem, jak známo, rituálně vysvěcená plocha, na kterou by cokoliv démonického, či od ďábla pocházejícího, nemělo mít žádnou moc. Zde se objevuje určitý rozpor a vzniká otázka, kdo je vlastně zmrtvýchvstalý mládenec. Mnohem podstatnější je ovšem následující dívčino (a čtenářovo) zjištění, že dotyčný je již dlouho mrtvý a na uvedeném hřbitově pohřbený.

Ve všech příbězích, které křesťanská lidová slovesnost upředla, se strašení a trestání živých ujímají pouze ti mrtví, jejichž duše upadla do zatracení, protože se za života buď zprotivili boží vůli nebo se závažně provinili vůči desateru. Vzpomeňme třeba Panošku z Gogolova Vije. Mrtvý ze Svatební košile se ale během svého života zjevně nedopustil žádného významného prohřešku, čehož přímým důkazem je samotné místo jeho odpočinku – hrob na zmíněné vysvěcené půdě. Zločinci končili svou životní pouť zpravidla na popravišti, jejich tělesné ostatky zde byly po popravě vrženy do společného hrobu, případně ponechány napospas zvířatům a volnému zvětrávání. Sebevrazi byli zakopáváni bez jakékoliv ceremonie za hřbitovní zdí. Kacíři mizeli v očistných plamenech hranice. Erbenův revenant má však očividně čistý štít. Navzdory tomu je posmrtně trestán, nucen opustit hrobové lůžko a stává se nástrojem božího trestu. A k němu se proti své vůli přidává i ubožák v márnici a “hrobových oblud mocný pluk.”

Svatí ve Svatební košili jednají vlastně trochu jako marniví olympští bozi. Deformují svá vlastní pravidla a lidi trestají prostřednictvím temných sil nekromancie, která bývá přisuzována spíš následovníkům jejich padlých kolegů z hlubin pekla. Vzhledem k tomu, že Karel Jaromír Erben byl všechno jiné, jenom ne blbec, lze soudit, že tyto podivné rozpory jsou naprosto účelné. Že by se jednalo o jeho nenápadné zúčtování s Bohem a jeho účelné zesměšnění? Těžko říct.

No a závěrem si dovolím připomenout filmovou adaptaci Svatební košile z dílny režiséra a akademického malíře Josefa Kábrta. Tato věc způsobila nejednomu dítku osmdesátých let perné noční můry. Hrdě se mezi ně hlásím!

About Nezahrada

Jsem nezahradník. Nezahradničím. Je to poněkud mlhavě neurčitá činnost a nelze se o ní více rozepsat...
This entry was posted in Článek and tagged , , , . Bookmark the permalink.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.