Energie epileptického záchvatu
„Domluva byla taková, že si na tom místě ničeho nevšimneš.“
„Prosím tě, nechej mě, nevěděl jsem, že to je tak důležitý, nemiř na mě tím kvérem, doprdele!“
„Věděl jsi to. Věděl jsi všechno, co jsi vědět potřeboval! Pravidla byly jasně daný. Jsi ubožák, naprostej ubožák, kterej nedokáže kontrolovat svůj primitivní chtíč a zmrví i ten nejbanálnější úkol! Nedovedeš si představit, co všechno jsi způsobil.“
„Já vím, že mě nechceš zabít! Prosímtě, nedělej to, vždyť jsme kámoši, nebo snad ne? Vždycky jsme byli kámoši!“
„Bulíš jako malá holka.“
„Nezabíjej mě, doprdele. Nedělej to, prosím tě! Ty mě nezabiješ, viď? Kdybys mě chtěl zabít, tak už to přeci uděláš, zmáčkneš to, jsme hluboko v lese, široko daleko tady nikdo není, nikdo by si ničeho nevšimnul, mohl bys to udělat klidně hned teď!“
„Chápu, že ty jako zbabělec vraždíš lidi okamžitě, jak je to možný. Ale já nejsem zbabělec. A nejsem ani vrah.“
„Já věděl, že se jen děláš, že chceš, abych si nasral do gatí! Zasloužím si to, jsem hovado, jo, já to beru, jsem kretén, co všechno posral. Zasloužím si všechno tohle, kurva!“
„Dnes do půlnoci musíš zmizet. Nesmí tady po tobě zůstat žádná stopa.“
„Zmizím, já zmizím, slibuju, vedeš mě k někomu, kdo mě převeze přes hranice? Jo, já zmizím, nechci dělat problémy, nechci to všechno ještě zhoršovat. Udělám všechno, co řekneš. Jak je to ještě daleko?“
„Už jen kousek. Tadyhle za tou skálou.“
„Zmizím, slibuju, už mě tady nikdo nikdy neuvidí, já se kurva tak bál, že mě chceš odstřelit. Kurva, víš jak jsem šťastnej? Jsem ten nejšťastnější chlap týhle noci!“
„Stůj, jsme tady. Tohle tě převeze přes ty tvoje hranice.“
„Ale to je stará lednička!“
„Ano.“
„Zdá se mi to, nebo ta věc svítí?“
„Vlez dovnitř. Dělej. Zbývá už jen necelých pětadvacet minut.“
„Jdi do prdele, ty hajzle! Ta díra tadyhle v zemi, myslíš, že jsem takovej debil? Vlezu dovnitř a ty mě pak v tom krámu shodíš dolů! Ty sráči zasranej! Chceš mě tady pohřbít!“
„Podívej se na tu ledničku dobře. René ji zevnitř polepil olověnou fólií a zvenčí je natřená radioaktivním luminoforem, takže cokoliv, co je uvnitř, je dokonale neviditelný pro systém orbitálních skenerů. Většině lidí se nepoštěstí spatřit svou vlastní rakev. Počítám, že ty by ses bez týhle zkušenosti dokázal asi i obejít, je to tak?
„Ty zasranej čůráku!“
„Teď máme dvě možnosti. Buď dovnitř vlezeš dobrovolně, já zavřu dvířka a ty se uvnitř pomalu udusíš vydechovaným oxidem uhličitým. Nebo se budeš bránit, já tě střelím do kolena a ty i tak skončíš uvnitř, kde zemřeš v mučivých bolestech. Takže jaká je tvoje volba?“
„Jestli mě chceš zabít, tak mě zabij, ale udělej to rychle! Střel mě zezadu do tejla!“
„Už jsem ti přeci řekl, že nejsem vrah a nehodlám na tom nic měnit. Nechci tě zabít. To za mě udělají tvoje plíce a tady pan Lednička. Můžeš si být jistý, že pokud by byla jiná možnost, nechal bych tě jít. Myslíš, že mě nějak zvlášť těší promenádovat se s tebou kilometry po nočním lese?“
„Ty hajzle jeden, řekni mi, že je to jen některá z těch tvejch zkurvenejch her s lidma!“
„Podívej se, já už ti nemám víc co říct. Kdybys udělal tu jednoduchou věc, kterou jsem po tobě chtěl, byl bys teď na cestě domů v úplně novým autě a na sedačce spolujezdce by se s tebou vezla igelitová taška plná peněz. Toho kluka jsme měli zachránit. Tys ho místo toho odsoudil k smrti. Musíš zmizet. Taková jsou pravidla.“
„Kurva, zasranej svět! Věřil bys, že naposled jsem takhle bulel před patnácti rukama na základce, když mě zmlátila parta cikáňat?“
„Takže tě mám postřelit? Volíš způsob obnášející bolest?“
„Ne, počkej, nechej toho! Vlezu dovnitř, nestřílej mě! Vlezu do tý zkurvený ledničky!“
„Věděl jsem, že budeš rozumnej. Takhle je to pro oba dva lepší.“
„Je to tady děsně těsný, to nezvládnu, tohle nedávám!“
„Tady máš cigarety. Když si uvnitř zapálíš, kyslík ti uvnitř dojde o něco rychleji.“
„Doprdele, víš, že jsem doteď nevěděl, že mám klaustrofobii?“
„Je mi líto, už budu muset. Ty a tahle lednička je jenom začátek toho všeho, co jsi spustil.“
„Ne! Já se bojím tmy, prosím tě, nech mě, já ještě nechci umřít, určitě to půjde nějak jinak!“
„Sbohem.“
Přání
Do pokoje pootevřeným oknem vniká večerní vánek. Pohupuje lampou s červeným stínítkem, která se svým narůžovělým svitem snaží probouzet usínající interiér. Pohyb lampy se přenáší na všechny stíny, a protože navečer každá místnost vypadá jako stvořená jen z pouhých stínů, zdá se, že se v tom mátožném rytmu kývá ze strany na stranu úplně všechno. Kulatý stolek s mísou jablek, proutěná křesla, pohovka, netopýří paraple na skobě u dveří, rákosový paraván, kamna, almara. Všechno se houpe sem a tam, všechno usíná, celá ta tichá místnost ztracená kdesi na konci letního času.
Houpe se i silueta ženy.
Vidíte ji?
Je to matka. Těžká a unavená.
Sedí v jednom z křesel. Při pohledu z nejvzdálenějšího koutu místnosti, by každý řekl, je to stařena. Někdo, kdo zkusil víc, než si lidská bytost zaslouží za jeden život. Zblízka je to ale žena ve středních letech. Na hlavě má temně červený šátek, pod kterým se skrývají světlé vlnité vlasy. Není z nich vidět ani ten nejmenší kousíček, tak pečlivě jsou pod šátkem schované. Matčiny ruce spočívají v klíně, na modrobílé kostkované zástěře. Utrápená zkušenostmi, o které nestála, ale které stály o ni, dívá se matka na zem před sebe.
Na koberci si hraje dítě.
„Veroniko,“ řekne žena. „Nemáš už hlad? Ohřála bych ti nákyp od oběda, kdybys chtěla, co ty na to?“
„Nemám hlad, maminečko,“ odpoví dcera. Matka si ji prohlíží. Dívenka je malá a křehká, figurka z foukaného skla. Odštěpek matčina vlastního těla, milovaný kousek vlastního já. Čtyřleté ručky obracejí z hadříků ušitou panenku.
Ve hře není ani trocha zájmu, je to zcela bezděčná činnost. Pozornost dítěte není obrácena k vnějšímu světu. Veronika pluje tmavomodrou hlubinou svého tajného světa, imaginárním vnitřním moře, kde na ni ve stínu křídel černých rejnoků doráží tlamičkami hejna droboučkých stříbrných rybek. Jedině v téhle, a žádné jiné říši, se dají dosnít jitřním sluncem v posteli zpřetrhané sny.
Matka si potichu povzdechne. Sáhne do ošatky na stole, vyloví z ní jablko a začne ho loupat maličkým nožíkem. Do porcelánové misky na podlaze se spouští had z jablečné slupky.
„Maminečko?“ Ozve se Veronika.
„Copak je?“
„Je mi zima. Zavři prosím okno.“
Matka vstane, odloží nedoloupaný plod do misky, zavře okno a sedne si zpět do křesla. Mátožný pohyb interiéru pozvolna ustává, stíny se rovnají.
„Je to lepší?“
Dítě zdvihá k matce svou tvář. Jeho pohled je smrtonosně pronikavý, řeže a pálí jako elektrická pájka. Matce se rozbuší srdce.
„Copak ti je, vlaštovičko?“
„Maminečko…“
„Poslouchám tě.“
„Mám přání.“
Na matčiny suché rty naskočí náznak úsměvu. „Povídej. Ráda ti ho splním, když budu moct!“
„Opravdu?“
„Jistě. Splním všechno, co si budeš přát. Víš přeci, jak moc tě mám ráda.“
„Mami chci, aby všechno, co máš ráda, shořelo. Chci, aby se celý tenhle dům obrátil v prach a ty jsi musela v bídě táhnout ulicemi a prosit neznámé lidi o almužnu. Chci, aby se tvá pleť pokryla boláky a puchýři, aby se tvých zubů zmocnila hniloba a tvá ústa se stala hnusnou zapáchající žumpou.“
Matka naslouchá slovům Veroniky, ve tváři se jí nepohne jediný sval. „Opravdu chceš, aby se tohle stalo?“ řekne a pohladí dítě po hlavě.
„Chci. A taky chci, abych ti umřela. Abys mě sama zabila a pak toho po celý zbytek života litovala.“
„Mám tě ráda,“ řekne žena. Pak vstane, odejde do předsíně a zvedne sluchátko telefonu, jenže doposud neměl důvod bdít…
Estetika
Ten dům se při pobřeží objevil s prvními slunečními paprsky nového dne. Bylo to děsivě krásné. Moře se bez jakéhokoliv varování vzedmulo, jako kdyby na samém jeho dně došlo k ohromnému výbuchu, k nebi z jeho tmavomodré hladiny vyrostla kulovitá hora zpěněné vody, která se okamžitě s ohlušujícím hřměním tříštícího se vodního masivu rozestoupila do stran, a odhalila prastaré zdi, mramorové arkády, terasy a věže, všechno porostlé korály, sasankami a mořskými řasami. Dům se nořil ze svého vodního hrobu pomalu, s jakousi předstíranou neúčastí. Z oken se mu s hučením valila voda plná ryb, po střechách se plazily chobotnice ocitnuvší se znenadání nad vodní hladinou a nechápající, co je příčinou všeho toho náhlého zmatku. Vchod domu, k němuž vedlo krátké kamenné schodiště, střežil pár lvů vytesaných z mramoru. Obě šelmy byly pokryté souvislou vrstvou nachových korálů, díky nimž vypadaly jako kdyby na sobě měly skutečnou srst, připomínaly opravdová živá zvířata a zdálo se, že se s každým okamžikem musí pohnout.
Dům se z moře nevynořil celý. Jeho přízemí zůstalo částečně pod úrovní hladiny moře. Byl bezoblačný den, ranní slunce nalilo světlo do všech místností domu, hladina slané vody v přízemí se proměnila v tekuté zlato, jehož zrcadlící se zlaté vlnky rozsely po starobylých zdech stovky tančících slunečních prasátek. Prasátka poskakovala a bloudila mezi zkamenělými schránkami korýšů, želvími krunýři, ježovkami, mořskými hvězdicemi a ulitami vějířovek, mezi vším tím, co před miliony let zkamenělo a teď vyčnívalo z bílého vápence, z něhož byl dům postaven.
A byl to právě tenhle zlatavý lesk, co na sebe připoutalo pozornost rybáře.
Sbíral ten den slávky na útesech poblíž místa, kde se dům vynořil z mořské hlubiny. Z dálky si všiml zlatavých odlesků pohybujících se za okny staré budovy, odložil koš se slávkami a okamžitě, jako můra vábená světlem petrolejky, kráčel k roztančené světlohře. Když na vodě uprostřed odlehlé zátoky spatřil starobylou budovu, zmocnilo se ho vzrušení. Kusem provazu, co našel na zemi, k sobě svázal několik fošen, vyrobil si primitivní vor a s jeho pomocí zdolal několik desítek metrů vodní plochy, dělících dům od pláže. Před párem lvů chvíli váhal. Bál se vstoupit, něco mu říkalo, ať se co nejrychleji sbalí a utíká odtud pryč, protože tady na něj nic dobrého nečeká. On však veškerý strach zapudil a bez obav do domu vešel. Procházel zatopeným přízemím, ohromeně si prohlížel bezhlavé sochy mužů v tógách, keramické vázy zvící dospělého člověka, amfory, sloužící kdysi k přechovávání vína, až došel na dvorek, uprostřed něhož stála velká fontána, přes jejíž okraje zplihle visely trsy chaluh. Uvnitř, ve vodě, která odtud neměla kam odtékat, se mrskala spousta ryb. Paolův pohled přeskakoval z jednoho šupinatého těla na druhé, ryby se šlemovitě leskly, na tak malém prostoru se jich tísnilo příliš mnoho. Dusily se.
Rybář dostal nápad. Tak dobrý nápad, že mu z toho samou radostí přejel mráz po zádech. Vrátil se ke vchodu stráženému párem lvů, nasedl na vor a doplavil se zpátky na břeh. Odtud kvapně zamířil ke svému domovu.
Bydlel v chatrči asi míli od zátoky. Vybudoval si ji z naplaveného dřeva, provazů a potrhaných rybářských sítí. Moře starému muži dávalo všechno, co potřeboval. Jídlo, stavební materiál, topivo i ošacení. Stačilo mu jen čekat na odliv, po němž na plážích zůstávaly ležet nikomu nepatřící věci zatracené mořem. Sotva doběhl k příbytku, chvatně popadl smotané lano, velký proutěný koš, necky a nůž, všechno si to hodil na hřbet, nemeškal ani minutu a už s tím vším pospíchal zase zpátky.
V zátoce s domem přivázal jeden konec lana ke kmeni osamělé olivy, necky nechal ležet na zemi, mezi zuby si vrazil čepel nože a vybavený proutěným košem, vydal se s druhým koncem lana zpátky k budově, tam ho omotal kolem tlapy jednoho ze lvů, povytáhl vor na schodiště, aby mu ho neodneslo moře. U fontány počal z rychle teplající vody vytahovat omámené tuňáky, makrely a máčky, bodat je nožem do hlavy a házet do koše. Jakmile ho naplnil, popadl ho do náruče, vybrodil se s ním ze zatopeného dvorku ven, přitahuje se za provaz, převezl vorem na břeh, tam vysypal úlovek do necek a už zase mířil zpátky k fontáně. Jeho ruce z nádrže chvatně tahaly rybí těla, nůž prorážel lebky mlčících hlav, všudypřítomná slaná voda se barvila krví. Muž byl přesvědčený, že se mu úlovek podaří rozprodat v přístavním tržišti a utržit za něj slušnou částku. Peněz neměl nikdy mnoho, občas mu někdo zaplatil za odklizení koňské mršiny nebo odvezení smetí, ale za tyhle služby dostával vždycky jen skromné almužny, za které si sotva mohl pořídit to, co potřeboval.
Za chvíli byly necky na pláži plné zabitých ryb. Další už nebylo kam dávat, ale Rybář, posedlý vidinou snadného zisku, se znovu a znovu vracel do útrob starého domu, vynášel odtamtud tucty zkrvavených ryb a vršil je na hromadu vedle necek. Nepřemýšlel, co s tím vším bude dělat. Posedlost se změnila v bezduchou masochistickou křeč. Muž zalitý potem mizel v budově a objevoval se s další várkou mořských plodů. Spodní polovinu těla měl zmáčenou slanou mořskou vodou, po horní polovině se řinul slaný lidský pot. Hromady masa na pláži si brzy povšimli všichni rackové z okolí a pustili se do jídla. Rybář je ignoroval, snad je ani nevnímal. Nechal je roztahovat svůj úlovek po zemi a jen na hromadu přisýpal další ryby. Fontána jako kdyby byla bezedná.
Slunce vystoupalo k vrcholu nebeské klenby a odtud se pomalu propadlo k západu, kde zoranžovělo a změnilo se ve strašidelný přízrak božího oka. Soumrak.
Rybář, který nadobro ztratil veškerý pojem o čase a nejspíš i o prostoru, zrovna nakládal do koše gigantického zemdlelého platejse, když se náhle ozvalo hlasité zatroubení tritónovy mušle. Přicházelo zdánlivě odnikud a přitom znělo jasně a opravdově. Voda na dvorku začala rychle stoupat. Muž jako kdyby se v tu chvíli probudil z horečnatého snu. Nechal fontánu fontánou a ryby rybami, odhodil koš a pádil k východu. Dům se nořil zpět do svého mokrého hrobu. Hladina v přízemí kvapně spěla ke stropu, dělala se tma. Rybář vyklouzl z mořem uzamykaného východu jen tak tak. Hned se chytil se voru, který se jako zázrakem držel při zdi budovy, proplaval kolem lvů, z jejichž tlam se teď jako materializovaný řev valila zpěněná voda a zamířil ke břehu, kde se vršil plod jeho celodenní lopoty. Ještě jednou se ohlédl k domu. Ze dvou třetin už byl pod rozbouřenou hladinou a jako špatný sen mizel ze světa světla. Slunce zapadalo, na obzoru z něj zůstával jen nepatrný oranžový srpek. Rybář si oddechl a po jeho vnitřku se rozlil klid. Byl tak unavený. Hřbetem ruky páchnoucí rybinou si setřel z čela pot, obrátil svůj pohled k pláži…
A vtom ho cosi prudce udeřilo do čela, pevně uchopilo do jakýchsi obrovských klepet, stáhlo z voru zpátky do moře a začalo s ním klesat do hlubiny. Monstrum. Mořská bestie, behemot, naříkal v duchu Rybář. Propadající se do modré temnoty. Ale nebylo to žádné monstrum. Nebylo to nic víc, než ta stará uschlá oliva, kterou předtím lanem přivázal k mramorové lví pracce. Tíha potápějícího se domu ji vyrvala ze země, strhla starého, který se jí připletl do cesty, z jeho chatrného plavidla a zmizela pod hladinou.
Slunce zapadlo, nastala tma. O půlnoci pak přišla bouřka, která z pláže smyla většinu toho, co na ni Rybář nanosil. Zbytek si příští ráno rozebrala armáda hladových krabů.
Říjnový sen
„Podívej se, máma tady už nebude dlouho,“ říká mi sestra a dívá se mi do očí takovým způsobem, že nevydržím a skloním je k zemi. „Měl by ses na ni jít podívat, naposledy ji spatřit, než…“
„Nechci,“ odpovídám. „Já nemůžu!“
„Bojíš se, bojíš se toho, co tam před sebou uvidíš, já vím, ale to nic nemění na tom, že je to tvoje matka. Proboha, vzpamatuj se. Mám tě o to prosit? Tvoje matka, rozumíš mi? Je to tvoje máma. Je to ten poslední člověk, ke kterýmu by ses měl otáčet zády!“
„Chci si ji v paměti zachovat takovou, jaká byla dřív.“
„Vždycky jsi myslel jenom na sebe,“ odpovídá mi. „Ale tohle není o tobě, ale o ní, jsi s mámou svázanej stejně tak jako já a tohohle pouta se nezbavíš. Dlužíš jí toho tolik, že nemáš právo se takhle chovat!“
„Mám se jít podívat, jak umírá?“
„Ano.“
„Vždyť už to ani není ona. Ty cytostatika co do ní v jednom kuse lili a všechny ty zasraný opiáty, vždyť je to jen nehybný tělo, mrtvola která dejchá.“
„Jak tohle vůbec můžeš říct…“
Rozhostí se mezi námi ticho, slyšet je jen přidušený hukot agregátu ledničky pohřbené v temnotě. Sestra se na mě upřeně dívá, jako kdyby se mi snažila prodívat se skrz lebku do mozku a zjistit, co se v něm odehrává. Vím, že jsem zbabělec. Vím, že když ji spatřím teď, na konci, že se mi její tvář promítne do všech vzpomínek, který na ni mám, že je to zničí, spálí a poleptá a já nebudu mít v hlavě už nic jinýho, než tu její strašlivou umírající škrobovou masku smrti.
Jsem sobec, strašnej sobec.
Nádech, výdech. Sestra se na mě nepřestává dívat, je to k zešílení.
Tak teda dobře…
„Půjdu tam s tebou,“ řeknu. Sestra mlčky přikývne. Kdybych mi na ní tak nezáleželo, vykašlal bych se na to.
Vykašlal bych se na všechno.
–
Té budově se říká hospic Bílé Veroniky. Vypadá skoro jako nějaká stará nefunkční fabrika a svým ponurým zevnějškem dokonale vystihuje hrůznou váhu slova hospic. Stojí až na samém kraji města, jen kousek od ní začíná Panský les. Jeho stromy teď na podzim hrají těmi nejfantastičtějšími barvami a díky mlze, halící dnes odpoledne celý širý kraj, připomíná velikou abstraktní olejomalbu.
Vcházíme do vestibulu hospicu. Okamžitě nás obklopí dusivé ticho, chlad a přítmí. Sestra jde k okénku vrátnice a hovoří s někým, koho nemám sebemenší možnost spatřit, protože sklo okénka je potažené povlakem mastné špíny, slyším jen huhlavý mužský hlas, ale nerozeznávám jednotlivá slova. Snažím se nevdechovat zatuchlý vzduch páchnoucí chloraminem. Na zdi visí pořadač karet zaměstnanců a vedle něj očividně nefunkční píchací hodiny.
„Ty jsi tu poprvý,“ zašeptá kdosi. Obrátím se a spatřím shrbenou osobu ve vatové bundě. Sedí na lavici vedle tří zaprášených minimaxů, přes hlavu má nataženou kapuci. Vypadá staře a nemocně, ale určitě to není nikdo z pacientů.
„Ano,“ odpovím. „Ještě nikdy jsem tady nebyl.“
„Já si zapamatuju každýho, kdo sem kdy přijde,“ šeptá osoba, jako kdyby nedokázala hovořit nahlas. „Teď mám v palici i tebe.“
„Kdo jste?“ říkám. Nevidím tomu člověku do tváře. Odklání ji ode mě, jako kdyby nechtěl, abych ji zahlédl.
„Slyšíte, kdo jste?“ opakuji.
„Ano, jsi to ty, pamatuju si tě z doby, která pro tebe ještě nenastala. Vstoupíš sem ještě jednou. Jenže to už budeš v jiný pozici, nebudeš si tady stát v tomhle pěkným a uhlazeným kabátku a nebudeš mít takovýhle lesklý botky.“
„Co tam děláš?“ ozve se sestra. Kyne paží k lítacím dveřím na konci vestibulu. „Pojď, můžeme za maminkou.“ Nechávám člověka v kapuci být a jdu za ní.
Kráčíme se sestrou k lítacím dveřím. Na každém z křídel mají kruhové lodní okénko. Za jejich sklem panuje ještě větší přítmí než ve vestibulu. Bojím se tam vkročit. Sestra to ví. Chytne mne za ruku a pevně ji stiskne. Pak společně rozrazíme dveře a vkročíme do prostoru za nimi.
Podezření, že hospic vznikl ze staré továrny se okamžitě mění v přesvědčení. Nalézáme se totiž ve veliké tovární hale. Vysoká okna jsou potažená filmem nažloutlé mastnoty, díky čemuž je zde téměř tma. Těsně pod stropem visí zbytky elektrických rozvodů a klimatizace. Veškeré stroje, ať tu sloužily k čemukoliv, jsou už ale dávno pryč. Zůstaly tu po nich jen velké prohlubně v betonové podlaze. Mají teď trochu jiné využití. V každém z nich stojí nemocniční postel…
Myslím, že zděšen atmosférou hospicu nejsem jenom já, ale i sestra. Tiskne mi ruku, nejistě se kolem sebe rozhlíží. Marně přemýšlím, proč matku nechala odvézt zrovna sem, na tenhle beznadějí prostoupený konec světa.
Matka je prý až úplně vzadu, na konci haly. Kráčíme podél řady postelí. Všechny jsou prázdné, na přikrývkách a polštářích leží letitý prach. Dochází mi, jaká je tady zima. Chybějícími výplněmi oken duje dovnitř továrny studený vítr. Nikomu asi nestojí za to něco s tím dělat.
Konečně zastavujeme. Jsme u lůžka, které se zdá být obsazeno. Pod přikrývkou se rýsuje příšerně vyhublá lidská postava.
„Tady je maminka,“ řekne sestra. Přikročí k posteli a opatrně stáhne pokrývku z matčiny hlavy. Všechno se ve mně zkroutí a potrhá, když spatřím tu smrtí ohlodanou tvář. Věděl jsi, co uvidíš, věděl jsi, na co se máš připravit, opakuji si v duchu. Nezabírá to. Do očí se mi derou slzy.
„Maminko, jsme tady,“ řekne potichu sestra a pohladí matku po čele. Matka nereaguje. Spí hlubokým spánkem, hrudník se jí zdvíhá v pravidelném rytmu nádechů a výdechů. Kolik jich ještě asi zbývá?
„Myslíš, že ví, že tady jsme?“ odhodlám se ke slovu.
„Určitě ano,“ řekne sestra a odhrne matce z čela pramen jejích dlouhých šedivých vlasů. „Určitě nás vnímá a je ráda, že tu s ní teď jsme.“
V tu chvíli matka otevře ústa a strašlivě zařve. V žilách mi z toho nelidského zvuku doslova ztuhne všechna krev. Sestra vyděšeně couvne a vrazí do stojanu na infůze. V obličeji se jí v rychlém sledu střídá zmatek s hrůzou. Rychle se k ní vrhám a objímám ji.
Matka poulí oči, cvaká čelistmi jako rozběsněný buldok a napřahuje naším směrem ruce. To, co nás dřív hladilo a probíralo se nám před usnutím ve vlasech, nás teď chce roztrhat na kusy. Sinavé pazoury s dlouhými drápy na prstech.
„Přišli dětičky za maminkou, přišly?“ skřehotá matka. „Tak pojďte blíž, nebojte se, nebojte se!“ Deka, kterou je zakrytá, padá k zemi. Vidíme, že ženino nahé tělo k posteli poutá mohutný kožený řemen. Jak se žena zuřivě vzpouzí, celá postel se s ní divoce třese, tovární halu plní kakofonie hrůzných zvuků.
Já i sestra se chvějeme jako párek jehňat. Díváme se na matku. Na její hrůznou tvář s pletí protkanou pavučinami namodralých kapilár, v nichž koluje umírající krev.
„No tak, pojďte sem, pojďte k mamince,“ vříská matka. „Napeču vám koblížky. Pojďte si vzít!“ Roztáhne hubená stehna a zatlačí. Výkaly vystřelí do několikametrové vzdálenosti.
„Pojď odsud, prosím tě,“ naříká sestra. Rychle ji táhnu pryč z tohoto pekla.
„Mlíčko, mlíčko, mlíčko!“ chechtá se za námi nepříčetně matka a rytmicky mačká to, co kdysi dávno mohla být ženská ňadra. Halu křižují paprsky černé tekutiny. Jeden z výstřiků mě zasáhne do zátylku, druhý zabubnuje o rukáv mého kabátu. Sestra vedle mě znechuceně vyprskne. Raději si nepředstavuji, kam tekutina zasáhla ji.
Rozrážíme lítací dveře s kulatými otvory a utíkáme pryč.
Za skleněným okénkem ve vestibulu hoří oheň. Nedbáme na to. Chceme ven, chceme se nadechnout čerstvého vzduchu.
„Co jste čekali?“ směje se nám ze sedačky osoba s kapucí. „Co jste čekali, vy idioti!“
Utíkám pryč. Já a sestra.
Utíkáme spolu a přeci každý sám.
Tak jako vždycky.
Blackout
„Tohle ti taky ještě musím říct. Stalo se to někdy v polovině šedesátejch let tady na našem gymplu. Kluci na stadionu házeli granátem. Jeden z nich – jmenoval se Jirka Tománek a platil za takovýho nešikovnýho, málomluvnýho nekňubu, co zkazil na co jen sáhnul – hodil granátem úplně mimo, takže zapadnul do křoví kousek od dopadiště. Učitel ho pro něj hned poslal. Kluk zalezl do křoví, je tam minutu, dvě, tři, nevrací se. Učitel na něj volá, ale Tománek se neozývá. Tak tam za ním taky vleze, prohrabe se tím křovím, ale kluk nikde. Jen ten granát tam ležel mezi listím. Nejdřív si všichni mysleli, že na ně kluk něco hraje. Všichni ho volali, ať toho nechá, ať se ukáže, ale ono nic. Skončila hodina a kluk pořád nikde. Začali ho teda hledat, prolezli celej stadion, prošmejdili každej kout, ale prostě vůbec nic. Nikdo nechápal, kam se mohl ztratit, stadion byl obehnanej vysokým plotem a kolem toho křoví se motali lidi. Prostě tam vlezl a jako kdyby se vypařil. Druhej den na to přijeli esenbáci, přivezli si psy, všechno to tam prošmejdili, všechny vyslechli, pročesali celý okolí gymplu, ale po Tománkovi ani stopa.“
„A jak to dopadlo?“
„Jak? Nijak. Už ho nikdy nikdo nenašel. Jirka Tománek. Je to taková zdejší záhada, o který se moc nemluví.“
„O několika takovejch případech jsem už četl. Nechápu to. Myslíš, že se ten kluk prostě jen tak vypařil?“
„Nic se nemůže jen tak vypařit, bylo by to porušení zákonu o zachování hmoty a energie. A neptej se mě, jak se tohle mohlo stát. Prostě se to stalo a my nikdy nepřijdeme na to, co to způsobilo. Tečka.“
Suspiria de Profundis
Má mu to vůbec říkat? Bude to, jako když se na rozpálenou pánev pustí ledová voda z vodovodu. Exploze páry, tuku a kousků škvařícího se masa.
Jako kdyby ho slyšela.
„Ty si máš dávat pozor, ne já!“
Jistě, ona. Všechno ona. Vždycky všechno jenom ona.
Nalije si z krabice ještě jednu sklenici stolního vína a pomalu upíjí. Je to kyselá sračka, ze kterého se svírá hrdlo, octu je v tom několikrát víc než ethanolu. Teď je jí to ale úplně jedno. Po každém doušku potáhne ze startky, naplní si plicní sklípky dehtovým dýmem, nechá nikotin, aby se vstřebal do krve a …výdech. Hluboký výdech, při kterém se jí z páru nosních dírek vyvalí mlha, v níž se krabice vína a hořčičná sklenička na okamžik změní v pouhé přízraky své bezduché přítomnosti.
Vstane a odejde do koupelny. Na poličce pod zrcadlem leží ta proklatá věc. Z dálky vypadá jako úplně obyčejný proužek bílého papíru, ale při bližším prozkoumání není možné nevšimnout si na něm dvou načervenalých čárek. Prokletá věc! Uchopí proužek papíru mezi prsty a doslova se na něj přilepí zřítelnicemi. Prohlíží si ho se zatajeným dechem, srdce jí ve své komoře z žeber tluče jako o život.
Odloží gravitest zpět na poličku. Bůh ví proč ho nevezme a nezahodí do odpadkového koše. Snad doufá, že se stane nějaký zázrak a ta jedna červená čárka, která na něm přebývá, zmizí a s ní ustane i tahle bdělá noční můra.
Vrátí se zpátky do kuchyně, chce si ještě nalít víno. Sáhne po krabici, ale zjistí, že už je prázdná. Srazí ji rukou ze stolu a posadí se na židli. Je zničená. Přijde si strašlivě stará. Nemůže uvěřit tomu, že před dvěma týdny oslavila dvacáté narozeniny. Ten den jako by od přítomnosti dělila celá staletí.
Vytáhne z krabičky další startku, přiblíží její konec k plameni čajové svíčky a zapálenou si ji strčí mezi rty. Lačně vdechne tabákový dým. Aniž by si to uvědomovala, vykouřila od rána už dvě celé krabičky. Podvědomě tuší, že dehtové zplodiny nedělají tomu uzlíčku tkání, který teď nosí ve svém těle, ani trochu dobře. Kouří jako kdyby ho v sobě chtěla zplynovat.
Náhle se zešeřelým bytem ozve zavřeštění. Dětský výkřik.
V cévách má najednou místo krve studený černý mramor. Nedýchá, oči upírá do prázdného prostoru za stolem.
Další výkřik. Nelidský, kovový.
Ne. Tohle přeci není nářek dítěte.
Jsem blbá, to je jen telefon.
Odloží cigaretu na kraj popelníku, odejde do předsíně a zvedne sluchátko.
„Martine, to jsi ty?“ řekne.
Ze sluchátka se řinou nesrozumitelné fragmenty slov.
„Haló? Kdo je to? Co chcete?“
Sluchátko zlověstně šustí a praská.
„Já vám nerozumím…“
Sveze se na podlahu, sluchátko pevně přitisknuté k uchu.“
„Jak to myslíte? Co bych měla….“
„Ale to přeci…“
„Jo, jsem to já. Nevím, jak se to mohlo stát, nevím…“
„Ale to přeci…proboha…to nedává smysl, tohle by mi nikdy neudělal! Vy lžete! Tohle doprdele nemůže bejt pravda!“
Praskání vystřídá nepřerušovaný tón.
Vrátí sluchátko zpět na vidlici telefonu.
Jediné, co teď narušuje statické ticho bytu, je tikot nástěnných hodin v kuchyni.
Dívá se na telefon, mlčí. Připomíná velikou lidskou hračku, které někdo vytrhl ze zad monočlánky a ona strnula uprostřed pohybu. Vteřinová ručička hodin patnáctkrát obkrouží ciferník. Patnáct minut věčnosti.
Pak se znovu pohne. Zatne pěsti takovou silou, až se jí do očí naženou bolestí slzy. Z čerstvě otevřených stigmat na dlaních odkapává krev a zdobí fádní béžové linoleum imitacemi rubínů. Nemyslí na bolest. Vtrhne do kuchyně, otevře zásuvku na kuchyňské lince a začne se prohrabávat kovovými nástroji. Čepele nožů skřípají jedna o druhou, odráží se v nich bledé světlo úsporné žárovky.
Ano, tohle je on. Úzký filetovací nůž s držadlem z černého plastu. Stáhne si přes hlavu tričko, strhne podprsenku, mezi zuby strčí vařečku, pevně ji zkousne, chytí mezi palec a ukazováček levou bradavku a několika řezy nože si ji oddělí od ňadra. Krev je rázem úplně všude. Na lince, na podlaze, na dlaždičkách kolem dřezu. Hrozivou rychlostí vyvěrá z rány na hrudníku.
Nedbá na to. Stiskne a povytáhne svou druhou bradavku a nemilosrdně ji odřízne. Na podlaze se rozrůstá pochmurná rubínová louže.
„Vy dvě svině,“ křičí radostně. „Nebudete krmit! Nikdy a nikoho!“
Z police vytáhne roztřesenou rukou talíř a obě bradavky na něj něžně položí. Pak to celé strčí do mikrovlnné trouby, nastaví výkon na maximum, otočí časovačem. Mikrovlnka hučí, dva nevinné kousky ženského těla začínají denaturovat.
Odpotácí se do obývacího pokoje. Zakrvácenýma rukama rozhrne záclonu, otevře dveře na balkon a vstoupí do chumelenice.
Zasněžené noční město se na ni dívá tisícovkami očí. Z komínů spaloven stoupá neviditelný černý kouř, v dálce tlumeně hřmí. Bouřka to určitě nebude.
Bradavky v mikrovlnce plné akroleinového dýmu vzplanou jako dvě prskavky.
Ďáblovy oči.
„Nebudu krmit!“ zakřičí ještě jednou, pak v důsledku těžké ztráty krve ztratí vědomí, překotí se přes zábradlí balkónu a zřítí do zahrady zaváté sněhem.
Apokalypsa
Bez těla, zbaveni tíže skutečnosti, letíte městem. Jste pouhými diváky. Pod vámi rachotí tramvaje, z nedalekého obchodního domu proudí lidé s papírovými taškami. Svítí slunce, ulice jsou plné ruchu, výfukových plynů, teenagerů se sluchátky v uších, životem otrávených, škodolibých důchodců, snobských paniček, psích hoven, školáků vracejících se domů z vyučování, přízemního ozónu a nízko poletujících holubů vyzbrojených zásobou leptavých výkalů. Nádherný zhoubný chaos všedního dne.
Snášíte se dolů k zemi, až jste na úrovni všudypřítomných chodců. Proletíte těsně vedle tramvaje brzdící před zastávkou, dostanete se na chodník. Před Vámi je temná ulička, všemi přehlížená škvíra mezi dvěma anonymními domy. Vstupujete dovnitř. Je zde šero a vlhko, vzduch je studený, páchne močí, kočičími výkaly a plísní. Na zemi se povalují odpadky, které sem nahnal vítr a naházeli kolemjdoucí.
Jak se vzdalujete od rušné ulice, všechen hluk umlká. Po zdech, ze kterých už dávno opadala omítka, se táhnou černé elektrické kabely, z uraženého okapového svodu odkapává voda, puklinami mezi cihlami se protahují albinotičtí šneci s průhlednými ulitami. Čím jste dál, tím je větší tma.
Náhle se hrozně leknete: ve šeru před vámi stojí lidská postava.
Je to starý bezdomovec. Dívá se před sebe, ale ne na Vás, Vás totiž nevidí, dívá se směrem k rušné ulici. Odporně páchne. Jeho obličej je plný mokvajících ran a špíny. Doslova se rozkládá. Je zázrak, že tahle troska vůbec žije a dýchá, že se drží na vlastních nohách.
Když si vaše oči přivyknou na všudypřítomnou tmu, dojde vám, že muž je oblečený do dokonale padnoucího smokingu. Na rozkládajících se chodidlech má obuté perfektně naleštěné polobotky, z kapsičky na saku vykukuje bílý kapesníček.
V levé ruce drží tenhle příšerný přízrak starý bakelitový telefon, v pravé sluchátko.
Ze sluchátka se ozývá šepot.
Viděl jsem šelmu vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů. A na rozích jejích deset korun, a na hlavách jejích jméno rouhání.
Muž sluchátko položí, kontakt se rozpojí, šepot umlkne a město zastřou ploutve snových rejnoků.
Konec hry.
