Porodní křeče se dostavily zcela nečekaně, zrovna když Matka připravovala svým odrostlým ratolestem rybí vývar. Pod náporem surových kopanců, které jí začal uštědřoval plod, domáhající se vypuštění na světlo syrové reality, se svalila na zem a počala neartikulovaně skřekotat.
Otec a jeho tři děti zírali tou dobou na vyhaslou obrazovku černobílé televize. Spotřebič byl v pánu již drahnou dobu, ale kouzlo pohybujících se obrázků, kterými k sobě zařízení páchnoucí primitivy dokázalo přitáhnout stejně tak dobře, jako neodymiový magnet železné špony, se uchovalo ve vzpomínkách, a i dnes, celé dlouhé roky poté, co se leptaných spojů a katodových trubic zmocnil zmar, se rodina pravidelně scházela ke sledování té prapodivné dřevěné skříňky, která dřív představovala zdroj pobavení.
Dnešní poklidný televizní večer byl však nečekaně narušen blížícím se zrodem nového člena rodiny. Otec, zaslechl Matčino náhlé bolestné zakvílení, vymrštil se z koberce pokrytého hnijícími odpadky, odstrčil trio pohublých dětí a prudce vyrazil směrem ke kuchyni. Matku spatřil na zemi, ve zvětšující se louži plodové vody. Pokusil se k ní procpat skrz dveře, ale nezdařilo se. Otvor mezi kuchyní – Matčiným královstvím a zbytkem bytu, byl příliš těsný, než aby lidskému páru krom občasných krkolomných souloží umožnil i něco jiného. Matka zůstávala odříznutá od zbytku rodiny jako včelí královna ve své mateční komůrce, odkázaná na milosrdenství svých nejbližších, kteří ji zásobovali surovinami a ona jim veškeré dobrodiní oplácela ve formě hotových teplých pokrmů.
Po několika marných pokusech o vměstnání se do kuchyně, se Otec žalostně rozhýkal, po jeho odulých lících se počaly kutálet slzy. Krví podlité bulvy, nesymetrickým růstem lebky vnořené hluboko do brunátného obličeje, sledovaly skrz oponu slz ženina porodní muka.
Matka se ještě několik minut zmítala v bolestech, pak první nápor ustal. S funěním se zdvihla na nohy, pod jejichž pergamenovou pokožkou se modrala ohavná spleť tlustých křečových žil. Opřela ruce o okraj kuchyňské linky a zabodla pohled do Otcovy tváře. Povšimla si stružky slin, která kanula z koutku primitivových úst, zlostně zařičela a udeřila rukou do hrnce na plynovém sporáku, ve kterém vřel rybí vývar. Hrnec spadnul na podlahu, horký obsah se rozlil po špinavém linoleu. Otec rozpačitě zachrochtal, chňapnul po kusu masa, který k němu doplaval na mastné přílivové vlně, a začal ho ohlodávat.
Ale to už se do kuchyně cpaly i děti. Kničely a natahovaly k Matce své hubené, hůlkovité ruce. Připomínaly hejno lidských krys. I ony si uvědomovaly, že se něco děje něco významného. Nebýt bariéry otcova těla, které blokovalo průchod mezi místnostmi, sesypaly by se ihned na svou zploditelku a počaly by ji konejšit olizováním bradavek.
Žena znovu těžce dosedla na zem, mezi uvařené rybí hlavy a petrželové natě, neboť plod v jejích útrobách opět zaútočil na děložní stěnu. Byla to šílená bolest. Neubránila se dalšímu hlasitému zasténání.
* * *
Pan Veselka rozlepil oční víčka a zabodl pohled do stropu místnosti. „No to snad ne,“ řekl otráveně. „Co se to tam nahoře zase děje? Řekni mi, Zuzanko, proč zrovna my musíme mít takovouhle smůlu a bydlíme pod jednou střechou s něčím …takovým!“
Paní Veselková rozžala noční lampičku a smutně si povzdechla. „Sousedy si nevybereš, Kájo. Mám ti dojít do koupelny pro tlumiče?“
„Ne, nech to bejt,“ mávnul Veselka rukou a vylezl z postele. „Skočím si na záchod.“ Vstoupil do inkriminované místnosti a začal močit. Na záchodě bylo všechny ty příšerné zvuky, linoucí se z půdní přístavby, slyšet mnohem lépe díky stoupačkám, propojujícím všechny bytové jednotky.
„Kdy už tohle, zatraceně, skončí!“ zabrblal otráveně, když vykonal svou potřebu. Ve chvíli, kdy chtěl zatáhnout splachovadlo, ozval se shora další nelidský křik. To už na něj bylo moc. Vzal za kličku na dvířkách stoupaček a trhnutím je otevřel. Do nosu ho udeřil odporný zápach lidských výkalů, padající dolů stoupačkami z podkrovního bytu.
„Dejte už pokoj, vy neřádi! Kdo má tohle snášet? No řekněte mi to! Kdo má tohle pořád, do prdele, snášet!“ Jeho hlas rezonoval temnou šachtou a vrátil se k němu v podobě podivně deformované ozvěny. Vztekle dvířka zase zabouchl a vydal se zpět do ložnice. Ještě než si vlezl pod přikrývku, ozvalo se z podkroví další zařičení.
* * *
Tou dobou už plod opouštěl Matčiny útroby. Matka, sténající bolestí, rvala ze svého těla nechtěný outěžek, tu dravou věc, která bez jediného zrnka lásky před devíti měsíci započala svoji existenci v úzkých futrech kuchyňských dveří. Rvala ho ven za krví zbrocenou hlavu, jejíž ústa se rytmicky otevírala a zavírala ,a odhalovala tak dvě řady špičatých zubů. Otec, stále ještě vměstnaný do otvoru mezi kuchyní a zbytkem podkrovního mikrosvěta, natahoval k dítěti své špinavé ruce. Tolik ho toužil sevřít ve svých dlaních.
Konečně bylo dítě venku. Matka ho zdvihla ke svým ústům, jedním rychlým kousnutím oddělila placentu a na zbytku pupeční šňůry vyčarovala neohrabaný uzel. Zakrvácené stvoření se jí kroutilo v rukách jako chobotnice vyplavená na písčinu. Matka si ho přiložila na hruď, kde si brzo našlo bradavku a počalo sát mléko.
Nastalo ticho. Prázdné pohledy otce i tří ratolestí, spočívaly na oddechujícím uzlíčků tkání, který se sžíval s novou realitou. Tohle ticho trvalo možná pět minut.
A pak se přihodilo něco, co stěny podkrovního bytu ještě nezažily.
Trojice krysích dětí nečekaně převalilo překvapeného Otce na hřbet a vrhla se k matce. Nejsilnější z nich – chlapec s mohutně vyvinutým penisem, vyrval ženě z náručí vlastního novorozeného bratra a zdvihl ho do vzduchu, k umírající žárovce, která visela od stropu na dvou slabých drátech. Chvíli zakrvácené stvoření prohlížel v nažloutlém světle, prázdným pohledem studoval rysy jeho vrásčité tváře, pokryté kousky odumřelé kůže a pak mu s divošským zavřeštěním utrhl hlavičku.
O dekapitované tělíčko se okamžitě strhla zuřivá mela. Všechny tři děti hlasitě ječely a navzájem si rvaly od úst čerstvé maso, nedbaje o oslabenou sténající matku, která neměla dostatek sil, aby zabránila zhoubě svého potomka. Ta mohla jen bezmocně sledovat, jak ti, které sama vykrmila ve stinné kuchyni do velikosti, v níž už nebyli tak snadným soustem pro věčně hladového kanibalského otce, teď požírají svého vlastního novorozeného sourozence.
Bylo jen otázkou času, než se ratolesti osmělí a zneužijí faktu, že díky své velikosti mohou volně migrovat z kuchyně do zbytku bytu.
Dnes poprvé to nebyl otec, kdo okusil lidského masa.
Matčino srdce se sevřelo neskutečným žalem a starým domem se rozlehl další neartikulovaný skřekot.
* * *
„Je tohle vůbec možný?“ Pronesl otráveně pan Veselka. „Co se to tam dneska zase děje?“
„Spi už,“ odvětila mu manželka.
„Ten jejich zasranej byt bychom měli zazdít!“
„Ale miláčku,“ chytila manželka svého muže za ruku. „Vždyť to jsme přeci už dávno udělali.“
