Spali jsme na půdě. Všichni tři až po bradu přikrytí starým pytlem, co páchnul myšinou.
Báli jsme se a tiskli se k sobě.
Tři ztracená štěňata.
Kdekdo by řekl: Děti u babičky na prázdninách.
Ano, to platilo přes den, kdy svítilo slunce, a vlaštovky si v chlévě budovaly hnízdo z kousků jílu. To jsme se dokonce sem tam i usmáli. Chodili jsme k potoku a chytali pulce, z naplavených klacků a plochých kamenů stavěli přehradu.
Jenže pak, když přišel soumrak,
zpěv vlaštovek vystřídal pískot netopýrů,
do světnice se okny nalila tma
a babička rozsvítila starou petrolejku.
V přísvitu té žluté záře stará žena náhle vypadala úplně jinak. Ne jako ta hodná hrbatá paní s šátkem, která nám na kamnech pekla halušky. Najednou vypadala vysušeně a scvrkle. Jako mrtvé jablko, které jediné zůstalo na podzim viset na stromě, přežilo zimu a dočkalo se jara. Mrtvé vrásčité jablko vzdorující přirozenému koloběhu života.
“Je čas jít spát, holoubátka. Honem na kutě!” Zaskřípalo to v babičce, když jsme dojedli večeři. Poslechli jsme na slovo. Bez umytí, s rukama špinavýma od hlíny a mouru jsme hned utíkali na půdu, dřevěným víkem zaklopili schodiště a lehli si vedle sebe do slámy. Kája, Alice a Já – tři ztracená štěňata.
Pak se probudila noc.
Začal dout vítr. Teplý letní vítr plný znepokojení, předzvěst divoké noční bouřky. Tancoval temným polem za babiččinou chalupou a třepal mrtvými hlavičkami makovic, v nichž se přesýpaly statisíce černých zrnek, kousíčky zlých snů.
Al azíííf
Al azíííf
Na ten divný přízračný zvuk nezapomenu nikdy. Nemohly to být jen ty makovice. Bylo to něco víc. Bylo to volání něčeho, co se každičkou noc táhlo celé míle z divočiny až k babiččině domu. Alice pevně svírala mou ruku a chvěla se strachy. Po interiéru temné půdy pluly kostrbaté stíny. Dravčí spáry, nelidsky rozšklebené tváře, hrudní koše, lebky, drápy, čepele kos, těla deformovaných skřetů se srpkovitými nosy. Stíny věcí, které živil dětský strach a jimž noc byla duší.
Pak se poprvé zablesklo. Modré elektrické světlo na zlomek vteřiny ozářilo veškeré znepokojivé detaily naší improvizované ložnice.
Al azíííf!
Al azííf!
Na schodišti zavrzaly lidské kroky.
„Hrozně se bojím, kluci,“ zakňourala vystrašeně Alice. Stíny tancující pokojem se staly konkrétnějšími, hmotnějšími a děsivějšími. Dřevěný poklop schodiště se začal nepokojně třást a nadskakovat. Kdosi se ho zezdola pokoušel nadzdvihnout. Někdo, kdo nahlas chrčivě oddechoval.
Kája byl z nás tří nejstarší. Vstal, doběhl k poklopu a nasunul na něj těžkou dřevěnou bednu se zavařovacími sklenicemi.
„Neboj se, to nic není,“ šeptal jsem Alici do ucha.
Vítr v makovém poli sténal čím dál úpěnlivěji.
Al azííííf!
Al azííííííf!
Poklop se přestal třást. Hrůzná přítomnost, kterou jsem tušil pod slabou prkennou deskou, se přesunula někam jinam. Nejdřív jakoby poletovala v povětří nad domem a pak usedla na střechu.
Po plechu klouzaly neviditelné ruce vyzbrojené ostrými drápy. Skřípalo to a vrzalo. Hladový děs se snažil najít skulinu, kterou by se k nám mohl dostat.
Tiskli jsme se k sobě ze všech sil, až jsem měl pocit, že naše těla splývají a stávají se jednou jedinou vystrašenou bytostí.
Pak se znovu zablýsklo. Příšernost na střeše nespokojeně zaúpěla mnoha hlasy. Žuchlo to, jak seskočila z výšky na zem, kdesi zdánlivě nesmírně daleko práskly vchodové dveře a udělalo se ticho. Ale jen na malý okamžik. Než se protrhlo nebe a žíznivý noční svět se konečně dočkal přídělu chladivé vody.
Déšť šuměl, skotačil na záhrobci před chalupu a jeho zpěv dokonale přehlušil to úděsné noční volání makového pole.
Konečně jsme mohli spát.
Ráno, když jsme se nahnali do světnice, babička už seděla u stolu, na němž na nás čekala snídaně. Většinou domácí chleba s máslem nebo tvarohem, sýr a džbánek s čerstvým mlékem. Stará žena na nás upírala svůj nepřítomný pohled a usmívala se. Za nehty měla vždycky spoustu červené barvy ze střechy vlastního domu.
* * *
Nemůžu říct, že bych tu málomluvnou stařenku měl nějak zvlášť rád. Jednou jsem v kůlně za chalupou našel starý krucifix. Zavěsil jsem ho ve světnici nad babiččinu postel v domnění, že tím staré udělám radost. Když ale babička přišla na to, co jsem udělal, doslova ji popadl amok. Nadala mi do sviní a eunuchů, srazila krucifix ze zdi smetákem, vymetla ho z domu a na záhrobci pomocí kladívka urazila pánu Kristu jeho smutnou sádrovou hlavu…
Vždycky, když na konci října vyřezávám z dýně umrlčí tvář, tak na tuhle zvláštní ženu vzpomínám.
I na to děsivé kvílení.
Al azíf.
