Sentiment mě poslední dny nutí vzpomínat na Vánoce konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Vánoce těchto ztracených dnů byly temné, nicméně příjemně a enigmaticky temné, hořkosladké a mysticky industriální. Dozvuk normalizačních tendencí eliminovat všechno s náboženstvím související se v nich spojoval s přirozenou lidskou touhou po nějaké formě spirituality. V tichém konfliktu těchto dvou proudů se rodila zvláštní estetika čadivých svíček z pančovaného parafínu, papírových Betlémů od Alše (osvětlených žárovičkou a plochou baterií), jedovatých „no brand“ prskavek, andělských zvonění očesaných o původní prvorepublikové andělíčky, čokoládových Mikulášodědomrázů, celofánu, kýčovitých sněhových vloček z plastu, kolekcí zabalených do těžkopádných papundeklových krabic, elektrických svíček na stromeček schopných v nestřeženém okamžiku vyvolat požár, kapří krve klokotající v odpadních výlevkách a kýčovitých pohlednic rozesílaných širokému příbuzenstvu.
Tehdejší Vánoce byly temné i v nepřeneseném slova smyslu – se svátečním osvětlením se to tehdy rozhodně nepřehánělo. Balkony a okna plná světelných řetězů se vyskytovaly jen naprosto sporadicky a okolí je obvykle považovalo jako projev drzé neskromnosti. Města ozařovaly zejména výbojky pouličního osvětlení a neonové trubice ve výkladních skříních mizerně zásobovaných obchodů. Z hlediska iluminačního působilo všechno ve srovnání s dneškem velice všedně, pouze tu a tam se někde za oknem bižuterie nebo papírnictví třpytila nakřápnutá koule z foukaného skla, případně cár staniolového řetězu.
Osobně mám Vánoce spojené ještě s dalším druhem temnoty, který jsem si do nich sám projektoval. Z části za to asi mohla každoroční „povinná“ návštěva hřbitova. Rodinná tradice velela zapálit do západu slunce kahánky na hrobech mrtvých příbuzných a dát tím najevo, že je na ně na Štědrý den vzpomínáno. Ze hřbitovních návštěv jsem se vracel obvykle příjemně promrzlý a v těžko popsatelném rozpoložení, kdy jsem několik následujících hodin nahlížel realitu skrz přechodně nasazenou optiku pochmurnosti. Štědrovečerní večeře pro mě byla nejen hostinou rituální ale zároveň i smuteční a tento ráz symbolicky podtrhli den předtím zabití a kulinářsky dezintegrovaní kapři nyní konzumovaní ve formě řízků a polévky.
Při koupelnové porážce jsem asistoval, protože jsem musel. Zprvu jen jako divák a fascinovaně-vyděšený obdivovatel vnitřní anatomie rybího těla, později coby omračovač. Mým úkolem bylo kapra, kterého táta držel zabaleného v kusu hadru, řádně bacit po hlavě paličkou na maso, zbavit vědomí i pohybu a tím umožnit, aby mu do mozku mohla být tátou aplikována čepel našeho největšího kuchyňského nože. Toho, jímž se o něco málo později krájela zelenina do bramborového salátu. Omračovače jsem nedělával rád a porážku kaprů vnímal jako popravu, při níž jsem byl povinen každému odsouzenému zasadit první ránu a tím vlastně převzít odpovědnost za jejich smrt, ačkoliv ta přímo z mých rukou nevycházela.
Během zabíjení a kuchání ryb se koupelna naplnila čpavkovitým pachem rybiny a krve, čímsi se přiblížila podobně vykachlíčkované Pankrácké sekyrárně. Zápach se sice záhy odvětral, ale já měl ještě minimálně týden pocit, že ho v ní chvílemi registruji.
Všechno nepříjemné nakonec vždy po štědrovečerní večeři vyvážily, ale nikoliv zneutralizovaly, dárky, které umožnily zapomenout na smrt, hřbitov i koupelnu poskvrněnou krví, slizem a žlučí. Nutno podotknout, že bráno z pohledu současného dítěte, dárky byly velmi prosté. Sáňky, pekáče, míče, lyže, stavebnice Merkur, nějaký ten monti-systém z Kovozávodů. Vrcholem mohlo představovat kolo favorit, případně velmi oblíbené BMX. Ti nejšťastnější výlupci se mohli radovat z kazetových přehrávačů, případně hi-tech hypersračky Tesla Ondra, což byl československý osmibitový počítač pro děti. Věc příšerná už v době svého zrodu, nicméně dnes vyhledávaná coby elektronická rarita.
A současné Vánoce? Co k nim asi tak říct. Nekonečná civilnost, nuda, nadbytek světla i všeho ostatního. I z hlediska ateisty, kterým jsem, pozbývají punc jakékoliv výjimečnost, jsou formou bez obsahu. A vůbec nejhorší je to, že vůbec neděsí.
