V páté části nízké oplzlosti jménem Pripjaťské orgasmy Chcapotkovi civilizovaně posnídají a nejen to.
Emil zapadl do prvního pokoje, na který narazil. Prostá, spoře zařízená ložnice s prkennou podlahou. Byla však neobsazená, muž proto hodil do rohu místnosti krosnu, svlékl se do naha a vlezl do postele. Lůžkoviny mírně páchly zatuchlinou, na prostěradle byly zaprané nažloutlé skvrny. Nic, nad čím by průměrný český turista ohrnoval nos. Muž přes sebe přetáhl přikrývku, zhasl socialistickou noční lampičku a sotva zavřel oči, usnul. Předchozí pohlavní smršť ho dokonale vysílila.
Probudil se až v půl čtvrté. Něco se k němu dralo do postele. Vyděsil se, chtěl rozsvítit, ale vzápětí ucítil známé nasládlé Marcelino pižma. V duchu užasl: „Marcela si jde lehnout ke mně?“ Ani si nevzpomínal, kdy spolu naposledy sdíleli jediné lůžko. Že by Pripjať již účinkovala? Je to vůbec možné? Dokáže tohle místo skutečně nějak odbourat tu bariéru, co mezi námi vyrostla, a přetavit ji v něco lepšího?
Manželka svou těžkopádnou rukou ohmatala matrace, uchopila cíp deky, neurvale za něj zatáhla a přikryla se. Na obnaženého Emila zaútočil chlad, ale vůbec mu to v tu chvíli nevadilo. Usmíval se do tmy, byl šťastný. Byl šťastný, protože nemohl tušit, že Marcela podobně jako předtím on jednoduše vpadla do prvního pokoje, který se namanul. Na rozdíl od něj však neřešila, jestli je obsazený nebo ne. Bez přemýšlení vlezla do postele, o manželově přítomnosti v ní neměla sebemenší ponětí. Zmožena sexuálním řáděním okamžitě usnula jako o několik hodin dříve její muž. Emil, navzdory tomu, že mu nepříjemně táhlo na nohy, se taky ještě pohroužil do spánku.
Tak vedle sebe leželi dočasně znovusblíženi jen pouhou náhodou.
***
Podruhé se Emil probudil až krátce po rozednění. Do světa bdících ho uvrhla veliká moucha, jež mu přistála na přirození, pobíhala po vlhké předkožce a sála ji svým vychlípitelným sosákem. Emil mouchu odehnal a podíval se na Marcelu. Ležela na boku, k prochladlému muži natočená obličejem. Ještě spala, chrápala, z koutku úst jí visela krátká šňůrka čirých slin. Byla vším možným, jen přitažlivou ženskou bytostí ne. Emil k ní přesto natáhl paži a docela něžně ji z čela odhrnul pramen mastných vlasů. Pod přikrývkou, do které byla žena zabalená, se vzápětí začalo něco pohybovat. Mlelo se to jako užovky svázané do pytle od brambor.
Muž opatrně, v očekávání něčeho hrůzostrašného, uchopil lem deky, manželku odkryl a div nevykřikl hrůzou. Marcela měla mezi ňadry vklíněného divného lidského skřeta. Z oka jakoby ten tvor vypadl vraždícímu liliputovi Hynečkovi z Hříšných lidí města pražského, který pomocí flobertky likvidoval hosty slunečních lázní. Byl plešatý, hlava jak nepravidelně rostlá tykev. Na rozdíl od Hynečka měl však tenhle skřet směšně krátké horní končetiny podobné ploutvím a v tomto ohledu připomínal fokomelika, nebohou oběť thalidomidu.
Emil na skřeta nevěřícně civěl, skřet civěl na Čecha, jeho výraz byl prázdný, tupý. Tvor si z trapné situace očividně vůbec nic nedělal. Emil mlčel. Co taky v takovou chvíli říkat. Přítrž tomuto zíracímu souboji (který jedna ze stran ve skutečnosti nijak neprožívala) nakonec učinila až samotná Marcela. Přesně v půl osmé byl její organismus zvyklý poslat si do žaludku pár soust nějakého toho vydatného junk foodu. Žena zachrčela, zachrchlala, rozlepila víčka slepená mázdrou ospalků, bez stopy zájmu o Emila se prudce zvedla z postele, rozpažila, předpažila, udělala tři dřepy. Při posledním z nich si burácivě odplynila tlusté střevo, čemuž se vzápětí halasně zasmála. Prostým lidem Marcelina ražení k pobavení stačí málo.
Žena během svého zlůžkavstání strhla z postele přikrývku, takže Emil konečně spatřil spolunocležníka v plné kráse. Skřetův trup se od pasu dolů zužoval podobně, jako se zužuje tělo mořské panny a postupně přechází v majestátní rybí ocas. Skřet rovněž přecházel v ocas, rozhodně však ne v rybí. Bytost byla z půlky ohyzdným humanoidem, z poloviny ohromným žilnatým šulinem. Dokonce měla i piercing v uzdičce, železnou obruč o hmotnosti minimálně několika kilogramů.
Marcela si nazula papuče, obloukem se vyhnula sprchovému koutu a zamířila do jídelny v přízemí zámku. Emil se rozhodl následovat jejího příkladu, neboť mu už tou dobou notně kručelo v žaludku.
***
„Á, naši vážení zahraniční hosté,“ vykřikl Vlad Landa, když český pár vkročil do hodovní síně. U stolů tou dobou už seděli strávníci, z drtivé většiny zaměstnanci bordelu. Živá kolekce bizarních hříček přírody se ládovala rohlíky s máslem a džemem, kuřecími párečky, skrz rozštěpy a sací choboty chlemtala bílou kávu, všichni spolu přátelsky konverzovali. Úplně jako kdyby nebyli tím, čím jsou, pomyslel si Emil a pak se nadechl. Ve vzduchu se vznášela vůně připomínající socialistickou školní vývařovnu, přepálený tuk, máslo, čerstvý chléb, topinky, kvasící čajové pytlíky, trocha sanitolu a tělesné aroma kuchařek po přechodu. Židličky vrzaly, hliník příborů cinkal a skřípěl po dnech otlučených talířů. Ve všem tom ruchu a vůních bylo něco důvěrně známého, kdysi dávno prožitého, těžko pojmenovatelného. Emil se ze všech sil snažil vybavit si, co mu okamžiky momentální přítomnosti připomínají, ale nedařilo se to. Z nějakého důvodu se mu začaly do očí drát slzy, než ale propukl v záchvat iracionálního pláče, k uším mu dolehlo další zvolání Vláda Landy. „Chcapotkovi, držím vám tu místa, pojďte si sednout!
Marcela uposlechla jako stroj a hned k Landovi pospíchala, manžel opět jen následoval její kroky.
„Tak jakpak jste se nám vyspinkali?“ Culil se na zahraniční hosty bordelpapá, zatímco si po horkém toastu nonšalantně roztahoval jiskru másla.
„Dobrý,“ zahrčela Marcela, zmocnila se jakési ukrajinské klobásy a zakousla se do s nenažraností bernardýna, jenž tři dny neviděl žvance.
„Váš systém přidělování pokojů je dost unikátní,“ nechal se slyšet Emil.
„Nebudu vám lhát,“ zasmál se Landa, „ubytovací metodu zapadni si, do které ložnice chceš, někteří naši hosté kritizují. Považují ji za důkaz neschopnosti našeho vedení. Ve skutečnosti jde ale o záměr, chceme, aby se host jednoduše cítil jako doma, aby ho nesvazovala žádná pravidla nebo omezení. Hele, pokoj. Je pěkný! A je taky prázdný? Ano. Dokonce i bez štěnic. Tak šup, zabírám si ho.“
Emilovi jakési vyčouhlé androgynní strašidlo doneslo hrnek čaje načepovaného z velkého brutaru, pod nímž plápolala kostka pevného lihu. Přijal jej s povděkem, neboť po spánku bez přikrývky byl řádně prochladlý. Trochu horké tekutiny do sebe vsál a pak řekl. „Neřadím se mezi lidi, které by těšila nekonstruktivní kritika, pane Lando, nicméně popsaná ubytovací metoda nejspíš způsobila, že jsem u nás ráno v posteli našel takového, jak bych to podal co nejslušněji, z půlky člověka, z půlky pánské přirození.“
Landa se opět halasně zachehtal. „Váš popis nepřipouští pochybnosti. To musel být můj synovec Nikolaj Caban. Nebojte, je neškodný, jen mu občas chybí lidské teplo a konejšivý dotek. Má bohužel poněkud problém s chápáním společenských zvyklostí. Domluvím mu potěhem.“
„Nešetřete na důrazu.“
„Máte rád kakao, pane Chcapotko?“ Obrátil Landa směr plynutí diskuze. „Určitě vám přijde vhod mnohem víc než tenhle čaj nevalné kvality.“
„Kakao jsem neměl snad dvacet let,“ zasnil se Emil. Pak se však zarazil. „Pane Lando, doufám, že kakaem myslíte totéž, co já, tedy horký sladký nápoj vyráběný z plodů kakaovníku a ne nějakou, s prominutím… víte, kam směřuji.“
„Samozřejmě, že kakaem myslím onen vámi popsaný vydatný nápoj jako stvořený k rannímu popíjení a oblíbený zejména u mladších ročníků. Mohu vám tedy nabídnout?“
Emil s jistou neskrývanou obavou přikývl. Landa proto uchopil Čechův šálek, nedopité té vyšplíchl na zem a pak zazvonil velikým mosazným zvonkem, který měl celou dobu při ruce. Ozval se pleskot bosých chodidel a po navzájem k sobě sražených stolech přikvačilo nevzhledné trudovité děvče ve věku zhruba šestnácti let. „Přejete si kakao, tatíčku?“ Otázalo se Vlada Landy.
„Já ne, drahoušku,“ řekl bordelpapá. „Zájem projevil zde náš ctěný host, načepuj mu jednu plnou dávku.“
Děvče přikývlo, vykasalo si prostou plátěnou sukni, do které bylo oděno, podřeplo nad Emilův hrníček a zatlačilo. Emil vytřeštěně zíral, jak do šálku tryská z dívčího konečníku řídká tekutina hnědé barvy.
Landa se při pohledu na vyděšeného Čecha opět jenom zasmál. „Nebojte, ani zdaleka to není tak, jak to vypadá, pane Chcapotko. Tu máte.“ Zvedl šálek a podal ho svému hostu. Emil s odporem šálek přijal a opatrně k němu přičichl. Místo očekávaného fekálního smradu ucítil skutečně vůni kakaa.
„Donatien Alphonse Françoi, mnohem známější jako Markýz de Sade, ve svém nejslavnějším díle 120 dnů Sodomy líčí podávání kakaa prostřednictvím dětských prdýlek,“ vysvětloval bordelpapá. „Přiznám se vám, že jsem velikým milovníkem tohoto francouzského spisovatele a popsaná metoda podávání nápojů se mi vskutku zalíbila. Tak dlouho jsem experimentoval se svou dcerou Solanou, tak dlouho ji vystavoval účinkům ionizujícího záření, až se mi u ní podařilo docílit takové mutace, která způsobuje, že její zažívací trkat všechno, co můj drahoušek pozře, promění v kakao té nejvyšší jakosti. Uznejte, že je to mnohem lepší, než kdybych ji každé ráno nutil ke kakaovému klystýru.“
Emil se napil, kakao bylo skutečně vynikající. Chutnalo fantasticky a přinutilo ho uvažovat, zdali někdy v životě okusil lepší. Zdálo se mu to nepravděpodobné.
Když Marcela viděla, jak si Emil labužnicky pomlaskává, rovněž po mléčném nápoji zatoužila. K jeho získání však přistoupila způsobem pro ni typickým, totiž silovým. Uchopila nebohou Solanu, která doposud stála na stole před svým otcem, za kotník a strhla ji k sobě. Pak svá lačná ústa přitiskla k dívčině řiti a začala sát. Solana vyděšeně ječela, zmítala se, snažila se tlusté Češce vymanit, ale nebylo jí to nic platné. Marcela byla neobyčejně svalnatá žena. Všichni přítomní (až na Emila) se řehtali, kdosi dokonce vyrukoval s prastarým mechanickým fotoaparátem s tělem ze skládané kůže, a pitoreskní výjev si vyfotil. Pomocnou ruku nepodal mladé ukrajinské mutantce nikdo, dokonce ani sám Landa. Marcela lidský automat na sladký mok vysála do poslední kapky, pak jej zdvihla vysoko nad hlavu a odhodila na druhý konec hodovní síně, kde se děvče rozpláclo na podlaze a zůstalo ležet v mrákotách.
„Vaše paní je opravdu číslo,“ plakal smíchy bordelpapá a zuřivě se plácal do stehen. „Je vidět, že se s mými lidmi velmi sžila. Nicméně doufám, že se Solaně nic nestalo, v takovém případě bych po vás byl nucen požadovat finanční náhradu.“
Emil Hleděl na Marcelu, jež se postavila na židli, roztrhala na sobě svetr a s neartikulovaným řičením si triumfálně bušila pěstmi do hrudníku, až se jí ňadra natřásala jako dvě vertikalizované hromady huspeniny. Byla doslova utržená ze řetězu. Muž se za svou manželku nevýslovně styděl, část jeho já se ovšem nedokázala ubránit jisté formě štiplavého obdivu…
Solana se po pěti minutách naštěstí probrala a odkulhala pryč, konfrontace s tělnatou českou samicí ji naštěstí nijak zásadně nepoznamenala. Emil si oddechl a zbaven strachu o rodinný rozpočet rychle pohltil několik rohlíků s džemem.
***
V půl deváté byly žaludky všech přítomných již víceméně naplněny lahodnou stravou, Vlad Landa proto zatleskal a vykřikl: „Čas jídla končí, začínají dopolední orgie!“
V Emilovi hrklo, neboť si v ten moment vzpomněl na domluvu se Sašou – po dopoledních orgiích se má s kurvou sejít v suterénu u kotelny. Ta dobrá žena mu slíbila pomoc s jeho sexuální nedostatečností. Rozhlédl se, jestli ji náhodou někde nespatří, ale nestalo se tak. Ne že by to vadilo. Pod stolem mu totiž už někdo šplhal k rozkroku, rozvazoval šňůrku od tepláků a dobýval se do trenýrek. Emil odhrnul ubrus a zaječel v úleku. U nohou mu totiž dřepělo doposud nespatřené monstrum ženského pohlaví. Mělo vypoulené oční bulvy a hrůzostrašný dvojitý rozštěp obličeje, jehož krvavé linie se táhly od úst podél nosu a končily až vysoko na plešatém temeni.
„Jsem Koko,“ zasípala bytost. „Chceš ho trochu požužlat?“
Emil pohotově zavrtěl hlavou.
„Varuji vás, odmítnout Kokinu felaci by byl požitkářský zločin,“ řekl Vlad Landa. „Talentovanější kuřičku v A-gamě nenajdete. Chápu, že vás možná poněkud odpuzuje její vzezření, ale ústřice taky lidé nejedí kvůli tomu, jak vypadají, že?“ Sáhl pod stůl, chytil monstrum za čelo a rozštěpem jej bryskně navlékl na Emilovo nijak zvlášť dobře stojící nádobíčko.
Emil zaskučel slastí. Jeho penis se ocitl v ráji slizničních záhybů a horké výstelky. Zrůda se okamžitě pustila do práce. Bordelpapá nelhal. Její umění cucat a jazykem stimulovat mužský úd sneslo srovnání s uměním nebohé Solany produkovat rektální kakao. S mužským genitálem nakládala Koko tak sofistikovaně, jak jen to bylo v rámci podmínek možné. K stimulaci samozřejmě využívala své postižení, dvojitě rozpolcenými rty sála a hladila žalud, v nepravidelných intervalech se však přesouvala k uzdičce nebo šourku a i těmto partiím dopřávala svou orální pozornost. Toto dráždění navíc doplňovala manuální masáží obou nadvarlat i chámovodů prováděnou bříšky palců i ukazováčků. Muž se po pár chvílích neskutečně vzrušil. Funěl, vzdychal, dokonce mu v rychlém sledu uniklo několik zvučných větrů. Pak se dočista přestal ovládat. Chytil couru za uši a bez ohledu na příšerný vzhled ji ramloval do strašidelné tlamy. Po erektilní dysfunkci ani památky.
Marcela opodál samozřejmě nemohla zahálet. Jakmile uzřela, že manžel započal druhé kolo pripjaťských sviňačin, nelenila, zmocnila se dvou urostlých zmutovaných lidských samců a jala se s nimi obcovat ve velkém stylu. První z mutantů se pyšnil gigantickým falusem tvarem upomínajícím roh šrouborohé kozy. Toho Marcela povalila na lopatky a bez zbytečných průtahů si naň nasedla, respektive našroubovala. Druhý mutant byl svalnatý gigolo s elegantní bradkou, jemuž z hrudníku vyrůstala mírně pochroumaná zmenšená verze vlastního já. Jeho si Marcela pro změnu přitiskla k ňadrům a donutila lízat své naběhlé bradavky trůnící si uprostřed olbřímích tmavých dvorců porostlých houževnatými slovanskými štětinami.
Vlad Landa si nacpal dýmku z mořské pěny, pukal a sledoval veškeré okolní dění podoben vladykovi hrdému na svůj lid. „Víte, pane Chcapotko, pokud má jídlo nepopiratelné chuťové kvality, může si vypadat, jak jen chce,“ řekl a vypustil z plic obláček smrdutého tabákového dýmu. „Pro zajímavost si dovolím citovat slavného ukrajinského gurmeta Dozivoje Jadanoviče: Nikomu nikterak neprospívá, pokud je krmě lahodná a zároveň lahodí i oku, orgánu smyslu nejvyššího. Jedině takovou krmi, která jest navýsost chutná a přitom pohled na ni vyvolá v nás zprvu nejen zhnusení ba i děs, možno s klidem vložiti v ústa nejvybíravějšího jedlíka a pouze takováto krmě může se po právu nazývat delikatesou. Pamatujmež i na to, že v kuchyni zákon dvojmisčitých vah platí více než kdekoliv jinde. Pokud na misku chuťových kvalit naklademe mnoho, je naší nepsanou povinností naklást stejně tolik i na misku vzhledové či pachové nedostatečnosti, bychom docílili rovnováhy mezi vlastnostmi a dobré servírovali v obalu pustého hnusu. Hnus tento jest totiž od přírody pro náplň z lahodného tou nejlepší schránou, pokud řeč je o stravě civilizovaného člověka. Kdo snad nad těmito slovy váháš, vzpomeň na nejdražší zrající francouzské sýry a mrtvolný puch, jež kolem sebe tyto božskosti šíří. Sýr bez smradu jest nemyslitelným!“
Emil s penisem v prapodivných ústech prostitutky Koko Vláda neposlouchal. Veškerou pozornost soustředil na svou manželku. Ač Marcela nebyla nijak deformovaná, nic jí nikde nepřebývalo ani nechybělo, v něčem slovy neobsažitelném se obyvatelům podniku A-Gama znepokojivě podobala. Zuřivě jebala s cizími muži, bylo to divné, odporné, krásné, mísily se v něm naprosto protichůdné emoce a Emila mix kontroverzních emocí sunul k pomyslné hranici toho, odkud již nebude ejakulačního návratu.
Koko na jazyku zaregistrovala hořkoslané kapky touhy, neklamnou to předzvěst vrcholu všech savčích samců, pochopila, že host nezadržitelně spěje k výstřiku a správně usoudila, že na orgasmus je ještě příliš brzo. Vyrukovala proto s technikou známou jako Kremelská brzda. Nechala cukající minipéro vyklouznout z úst, sehnula se k šourku a zaťala do něj zahnívající pahýlky zubů.
Jídelnou se rozlehlo Emilovo zaječení. Muž od sebe kuřičku odstrčil a chytil se za zhmožděné žlázy. „Ty svině jedna, co jsi mi to udělala? Za co jsem si to zasloužil?“
„Hned se vystříkat by byla škoda,“ řekla Koko a začala pérko, které po jejím nečekaném zásahu viditelně ochablo, znovu laskat. Emil se uklidnil a s očima upřenýma na zmítající se kozy své souložené manželky, se znovu svěřil horkému a vlhkému rozštěpu. Do preejakulačního stavu se dostal asi po pěti dalších minutách a orální specialistka usoudila, že tentokrát už vyvrcholení nechá volný průběh. Jakmile zaznamenala, že sebou klientova titěrná rákoska začíná škubat, vsunula si ji co nejhlouběji do chřtánu a několikrát jej naposledy promnula hltanovými svaly.
Emilovi se opět rozječel, tentokrát ne bolestí, nýbrž slastí. Z údu se mu do Kokina hrdla vyřinulo tolik spermatu, že nebohá kurva nebyla s to všechno spořádat a část rozmnožovacího hlenu jí vytryskla z nozder…
Orgasmus vyvolaný hnusnou bytostí jménem Koko, byl překvapivě ještě intenzivnější než ten, který večer prožil se Sašou. Uvrhl muže na několik minut do stavu Le petite mort a nechal ho v něm tonout několik desítek vteřin.
Když přišel Emil k sobě, mutantka s rozštěpem mu ze skrota a perinea ještě olizovala zbytky ejakulátu. Postorgasmické vystřízlivění však turistu dočasně zbavilo schopnosti tolerovat u svého sexuálního protějšku vizuální nedokonalosti. Při pohledu na zasemeněné strašidlo u svého obnaženého rozkroku se mu zvedl žaludek. Krvavě rudé linie obličejového rozštěpu, vypoulené oči podobné rybím i pleš náhle nabyly na důležitosti. Staly se tím jediným, co pro něj zrůda představovala. Už se na ni nedokázal dívat ani další vteřinu. Opět ji od sebe odstrčil, tentokrát však mnohem důrazněji. Mutantka zvučně narazila hlavou do nohy od stolu, zaskučela a pokořeně se plazila pryč ze scény.
„Lahodný pokrm mistrovsky zabalený do odpudivého kabátu, nechť jest servírován pouze těm, kteří jsou nenasycenými či polonasycenými,“ šklebil se na Emila pan Landa, který si do dýmky cpal čerstvou dávku tabáku. „Kdo jest plně nasyceným, u toho sebeznamenitější delikatesa vyvolá spíš nevolnost než touhu ji pozřít. A nejen to. Jsou známy mnohé případy, kdy sytého gentlemana rafinovaná lahůdka jemu na podnosu přinesená zhnusila až k zlosti a touhu kuchaře kordem ztrestat vyvolala. Tento stav však naštěstí nikdy dlouho netrvá a strávník na volské pysky ládované žabími jikrami či kachní kloaky ve vlastní šťávě začne znovu shlížeti s dravou chtivostí.“
Emilovi se chtělo zvracet. Rohlíky s džemem i rektální kakao zatoužily opustit žaludek a vydat se na průzkum vnějšího světa. Čech vstal, natáhl si tepláky a bez jediného pohledu na Marcelu, Landu a jeho zmutované zaměstnance se odpotácel se k baru, kde si dal obrovského panáka režné.
