Nukleární gloryhole
Část první, ve které se čtenář seznámí s nejnebezpečnější erotickou pomůckou na světě.
Pod vnitřním betonovým sarkofágem čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny byla naprostá tma. A taky ticho. Dokonalé zlověstné ticho, které způsobovalo, že profesor Čirůvka vnímal tepot vlastního srdce jako ohlušující rachot pneumatického bucharu. Dozimetr měl vypnutý. Takhle blízko roztaveného RBMK reaktoru už radiace dosahovala takových hodnot, že se stávala neměřitelnou a reproduktor přístroje místo typického praskání pouze nesnesitelně syčel. Světelné kužely elektrických svítilen bloudily po rezavém potrubí, žilnatině dávno mrtvých elektrických rozvodů a zkroucených nosných traverzách. Ve vzduchu byla spousta jemného radioaktivního prachu, ten ve světle lampy tancoval jako miliony a miliony mikroskopických šedých balerín smrti.
Jediný nádech bez protiradiační helmy a člověk má jistotu, že mu do šesti měsíců diagnostikují rakovinu plic, pomyslel si Čirůvka. A pak se v duchu zasmál. Člověk. Běžný člověk, lidská bytost obyčejná, nevylepšená. Podřadná. Jinak též sajrajt či chcánka. Ó, jak daleko jsem jen už dokázal před svým lidstvím utéct!
Pravda byla taková, že vědec žádnou helmu vůbec nepotřeboval. Klidně si ji mohl sundat, pokračovat bez ní, máchat zuřivě pažemi jako legendární prvorepublikový atlet Vít Libovický na procházce po tatranských štítech, a nabírat ten poletující poprašek smrti do hlubin plicních sklípků. Radioaktivní prach neznamenal pro profesora Čirůvku větší nebezpečí než třeba pampeliškový pyl. Od těch dob, co svůj genom obohatil o cenné genové sekvence extrahované například z želvušky obecné, jednoho z nejodolnějších pozemských tvorů, byl takřka dokonale imunní vůči veškerému ionizujícímu záření. A nejen to.
Masku si mohl sundat, mohl shodit i olovem impregnovaný protispadový hazmat. Uvědomoval si ale, že tím by nejspíš přinejmenším mírně vykolejil své dva najaté ukrajinské průvodce Uka a Kuka. Ti byli členy mezinárodního týmu adrenalinového nukleárního urbexu, organizace obecně známé spíš pod svou přezdívkou ANUs. Uk a Kuk zamořené prostory pod betonovým sarkofágem jaderné elektrárny navštívili už mnohokrát. Disponovali vlastnoručně sestavenou urbexovou mapou budovy i celého přilehlého podzemí, dobře věděli, kterým místům se pro všechny případy vyhnout a pokud se už něco semlelo, dokázali zachovat chladnou hlavu. Zkrátka představovali přesně takový materiál, jaký starý vědec potřeboval.
O Čirůvkově nelidskosti Ukrajinci samozřejmě nemohli mít ponětí. Považovali starce za jednoho z těch bláznů, kteří nevědí, co s penězi, a nákladný výlet k samotnému srdci nukleární temnoty, jim přijde jako ten nejlepší způsob, jak se jich zbavit. Neměli ho za víc, než za zbohatlického českého rentiére odmítajícího si připustit, že léto života bohužel již předalo žezlo podzimu, stromy začaly shazovat pomyslné listí z odumřelé kůže a nebe pomalu získává barvu secernující proleženiny.
S podobnými věčnými mladíky měli průvodci většinou dost špatné zkušenosti. Dědové se slovníkem a chováním patnáctiletých puberťáků, ve snaze dokázat sami sobě, že jsou ještě plni sil, působili na výpravách problémy. Často byli zcela nevypočitatelní. Uk měl ještě v živé paměti, jak se mu nedávno v zkrachovalém závodu na zpracování uranové rudy utrhl ze řetězu jistý čilý osmadevadesátiletý Američan. Ten děd celou dobu poslušně ťapal po vytyčené bezpečné trase, zbytečně se na nic nevyptával, nesundával respirátor a dokonce se ani nesnažil plnit batoh nebezpečnými suvenýry. Vše se zdálo jít jako po drátkách. K maléru stačily necelé tři vteřiny, kdy se průvodce ohlédl po zbytku výpravy. Ten krátký fragment času stačil starci k tomu, aby bleskurychle vyšplhal na kluzké zábradlí a předvedl baletní pózu zvanou holubička. Pořídit si selfie mobilem v napřažené kostnaté ruce už ale nezvládl. Ztratil rovnováhu a zřítil se do hromady železného šrotu. Otevřená zlomenina holenní kosti. Ukončit výpravu, vrátit se s těžce raněným mnoho kilometrů k východu z areálu a poštvat si proti sobě zbytek zahraničních klientů samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Průvodce proto využil svého práva uvedeného v dodatku předem uzavřené smlouvy – kohokoliv, kdo jakýmkoliv způsobem ohrozí plynulý průběh výpravy, skolit civilizovaně jako psa. Zkrátka a dobře, Uk skučícího Američana uškrtil svým masivním vojenským opaskem. Sklidil za to sice ohromný aplaus zbývajících zahraničních turistů, ale že by ho to nějak zvlášť potěšilo, to se říct nedalo. Naopak. Dědy mu bylo líto a praskání jeho drceného hrtanu ho pak ještě dlouho strašilo ve snech. Vlastní klienty nesnášel. Opovrhoval jimi. Byli to podle něj prostě jenom amorální, dekadentní boháči ze Západu. Přesto se k nim vždy choval se vší úctou, a když se vyskytly problémy, neváhal je tahat z bryndy. Byl zkrátka profesionál.
Jenže tenhle Čech s dlouhým bělostným plnovousem byl jiný než ostatní západní turisté. Pripjať ho nezajímala, chtěl rovnou pod sarkofág. Za celou dobu si nepořídil jedinou fotografii. Mlčel a na nic se nevyptával. Když světelný kužel ve tmě odhalil těla tří ohromných chladících čerpadel, zcela je ignoroval.
„Jestli ti se chce na malou, tak mosiš crkať do hazmatu,“ řekl lámanou češtinou Kuk, kterému se Čechovo chování taky poněkud nezdálo. „Hlavně nesundávať, vyděržaj, inak kaput!“
„O můj měchejř se nestarejte,“ odpověděl mu vědec. „Už bychom měli být u reaktoru, ne?“
„Nejdřív chceš se jít podívat na Sloní nohu. Patro štiry. Nebo nět?“ Řekl Kuk.
„Sloní noha je mi u prdele,“ odsekl Čirůvka. „Zaveďte mě rovnou k reaktoru.“
Ukrajinci se na sebe podívali a pokrčili rameny. Od turistů byli zvyklí na nejrůznější manýry. Dědek chce vidět reaktor. Dědek platí. Dědek uvidí reaktor. Respektive to, co z něho vidět lze. Kus pláště obrovské varné nádoby za trhlinou v železobetonové zdi o dvě patra výš. V podstatě nuda, ale co už.
Vystoupali po schodišti pokrytém smrtícím prachem a dostali se na úroveň, z níž byl možný přístup k reaktoru. A právě tady konečně došlo k tomu, čeho se Uk celou dobu v duchu obával. Doposud klidně se chovající mlčenlivý děda zhasl svítilnu a rozeběhl se temnou chodbou směrem, kterým zřejmě jen tušil odhalený plášť reaktoru. „Začakaj, Duren!“ Vykřikl Uk, ale věděl, že je to zbytečné. Dědek se očividně celou dobu přesně na tohle připravoval.
Ukrajinci se za domnělým turistou chvatně vydali ve snaze zabránit nejhoršímu. Sledovali otisky podrážek v jemném poprašku na podlaze. Po deseti metrech odhalilo světlo jejich svítilen starcovu protiradiační helmu. O kus dál boty, pak zbytek těžkého hazmatu. Průvodcům bylo jasné, že i chvilka bez pokročilých ochranných pomůcek znamená v tomhle světě věčné tmy jistou smrt. Čech byl v jejích očích v tuto chvíli už mrtvý, ale oba dva chtěli vědět, o co mu vlastně celou dobu šlo.
Když se dostali ke kusu odhaleného pláště reaktoru, kužely svítilen odhalily neuvěřitelný výjev. Nahý stařec stál u obnažené černé plochy varné nádoby, rukama se přidržoval ocelových armatur čnících ze zdi a s hlasitým funěním šoustal tělo mrtvého reaktoru skrz malou kruhovou díru. Varlata velikosti pomerančů pleskala o chladnou ocel, mužovy svraštělé hýždě přirážely v záři svítilen šokovaného Uka a Kuka s frekvencí trénovaného gigola.
Na první pohled to vypadalo buď jako nejbizarnější druh sebevraždy, o který se kdy kdo v lidské historii pokusil, nebo projev nějaké závažné duševní choroby. Nebylo to však ani jedno. Profesor Čirůvka měl v plánu žít ve zdraví ještě opravdu dlouho. A měl v plánu i mnohé další věci. S každým přírazem, kterým vrazil svůj majestátní tříselný výčnělek do reaktoru, pronikla do jeho těla dávka radiace, která by u běžného člověka okamžitě vyvolala akutní radiační syndrom. Vědcova všestranně augmentovaná tělesná schránka radiaci nadšeně absorbovala a jeho působením se měnila v něco naprosto neuvěřitelného. A nebylo to jenom Čirůvkovo tělo, co se měnilo…
Čtvrtý blok jaderné elektrárny se otřásal v základech. Roky nepoužívané, groteskně pokroucené potrubí, se začalo kroutit žárem, který nepocítilo už celé desítky let. Lopatky turbín zasypané tunami boru a říčního písku se s uširvoucím skřípotem začaly otáčet. Teplota uvnitř aktivní zóny zbytku RBMK reaktoru stoupala. Bylo to neuvěřitelné. Reaktor totiž nemohl fungovat. Výbuch ho v osudnou květnovou noc roku 1986 naprosto zdevastoval, jeho útroby vyvrhl do vlahého vzduchu a sofistikované jaderné zařízení přetvořil v pouhý symbol katastrofického selhání lidského faktoru. Jaderná elektrárna, jež měla už navždy zůstat jen hromadou šrotu, betonu a radioaktivního coria, přesto nyní ožívala. Vstávala z mrtvých, přičemž se hlasitě vysmívala veškeré logice…
Když profesor Čirůvka se strašlivým zakvičením, připomínajícím kvil zařezávaného selete, konečně ejakuloval, erupce žhnoucího vzduchu, radioaktivního prachu a plamenů rozhodila rezavějící bezpečností plátování na ventilačním komínu. Z konstrukce, která se jako hrozící ukazovák tyčila nad černobylskou elektrárnou, sršely k nebi stometrové elektrické výboje.
Jaderná mašinérie znovu žila, jenže divně a nepřirozeně. Podobalo se to falešnému žití černou magií vzkříšené mrtvoly, ze které už rozklad a hmyz stačily odebrat většinu měkkých tkání, mrtvoly, která se pohybuje, aniž by disponovala svaly, které pohyb umožňují. Dutá architektonická marioneta plná radioaktivního odpadu.
Starý vědec, penisem nyní pevně srostlý s temně oddychujícím reaktorem, se slastně usmíval. Jeho tělo se rozrůstalo do všech směrů, vytvářelo mnohačetně se větvící panožky a choboty, absorbovalo dostupný materiál a jako žilnaté, krvavé mycelium šplhalo po povrchu varné nádoby. Vědec byl tam, kam se potřeboval dostat a dělal to, co musel. V reaktorové hale dvě obřím lidským rukám vzdáleně podobné věci uchopily tisíc tun těžké, v den katastrofy z reaktoru odmrštěné víko, a přitáhly ho zpátky na své místo. Separátory páry se potáhly vrstvou fosforeskujícího šlemu.
Uk a Kuk prchali pryč. Z děr ve stěnách na ně útočila masová chapadla a šlachovité, dlouhým penisům podobné, útvary. Elektrárna je chtěla buď sežrat, nebo znásilnit, možná chtěla udělat obojí, a pokud ano, pak téměř jistě bez ohledu na pořadí.
K ocelovým dveřím oddělující zamořený interiér od prosluněného vnějšího světa, se dostali nejspíš jen úplným zázrakem. Uk do nich prudce vrazil ramenem, otevřel je a pak oba dva běželi tak dlouho, dokud naprostým vysílením nepadli hubami do polní brázdy.
