Připásej se pásovým oparem a jedem!
Část druhá, ve které čtenář pozná sympatický manželský pár a následně s ním podnikne sexuální výlet na Ukrajinu.
Marcela Chcapotková vážila osmadevadesát kilogramů, bylo jí padesát let a její vulva připomínala po čtyřech porodech tlamu hlubokomořského ďasa. Marcelino nejoblíbenější oblečení představovaly vytahané tepláky s gumovými poutky přes paty, a jestli něco nenáviděla, tak to bylo denní používání antiperspirantu. Co ovšem vyloženě milovala, byl sex. Ten v jejím životě představoval alfu i omegu. Byla neukojitelná a při souložích často schválně prděla. Měla vyzkoušeno, že tyto a podobné nízké živočišné projevy působí na její milence coby sexuální tlumiče, oddalují ejakulaci a ve správně odměřovaných dávkách dovedou koitus prodloužit tak, aby vždy spolehlivě dosáhla orgasmu.
Marcelin zákonitý druh, Emil Chcapotka, vážil pouhých padesát kilogramů. Byl to vychrtlý plešatějící pětapadesátník trpící erektilní dysfunkcí. Plnohodnotného ztopoření dosáhl vždy jen při sledování toho nejchlíváčtějšího porna, jaké v omezeném množství poskytovaly temné hlubiny internetu. Lidské bytosti z masa a kostí ho už dávno nevzrušovaly. Celý život pracoval ve státní správě, drtivou většinu času proseděl na kancelářské židli a jako mnozí jemu podobní trpěl na hemoroidy. Měl jich vskutku požehnaně. Kdykoliv si stáhl slipy, mezi hýžděmi mu doslova rozkvetl puget nafialovělých, slizkým dětským prstům podobných, útvarů.
Manželský svazek pana a paní Chcapotkových pochopitelně již dávno nestál na sdílení společného lůžka a vzájemném ukájení sexuálních potřeb. Manželka si bez skrupulí užívala s mladistvými amanty, s nimiž se seznamovala v jídelně nedalekého tesařského učiliště, kde pracovala coby pomocná kuchařka. Při sbližování jednala, slušně řečeno, velmi přímočaře a zkušeně, takže nebylo dne, kdy by takříkajíc někoho neklofla. Mladistvé oběti svého chtíče si vodila ze školy rovnou domů a zde, za zvuků systematicky odplyňovaného tlustého střeva, je uprostřed obýváku klátila na polorozpadlém gauči. Učni zatuchlinou páchnoucí byt opouštěli bohatě potřísněni poševním sekretem, zmateni a ve stavu, v němž mohli snadno nabýt falešného dojmu, že jsou ve skutečnosti homosexuálové.
Manžel měl sexuální život o poznání mrzutější. Jeho intimní chvíle se nesly v duchu zoufalého prohánění poloztopořeného slimejše při sledování všemožných audiovizuálních kanálií. Tečka.
Mohlo by se zdát, že přinejmenším manželčin sexuální život byl svým způsobem výživný, nicméně opak byl pravdou. Ačkoliv Marcela představovala ukázkový případ asociálního primitiva štítícího se práce i hygieny, ve skrytu duše, stejně jako každá jiná žena, toužila po plnohodnotném vztahu plném lásky a pochopení, po kooperativním soužití tmeleném častými koity s upřímně milovanou bytostí. Samozřejmě, s uhrovitými učni si užívala ráda. Mladá ucha pro ni však nepředstavovala víc než zdroj sexuálního uspokojení. Všichni ti mladíci pro ni byli prachsprosté držáky na falus. Každý z nich ji omrzel v podstatě ihned poté, jakmile u něj došlo k výronu a ochabnutí.
Marcela potřebovala něco jiného. Toužila emočně se angažovat, chtěla nejen milovat, ale zároveň být i milována a to mužem, který by ocenil její lidské kvality. Těch sice nikdy mnoho neměla, ale čert to vem. Snila o vzájemném odevzdávání se, o usínání v objetí milované bytosti a slábnoucí pachuti spermatu vzadu na patře. Jenže tohle všechno vyžadovalo adekvátního příjemce.
Ano. Emil. Spolu se kdysi opravdu upřímně milovali. Dokonce tak moc, že pro něj Marcela překonala svůj vrozený odpor k holení nohou a pravidelnému sprchování. Jejich láska bývala vášnivá, divoká, plná překvapení, bizarních pozic, chutí a pachů. Kdyby se tak vztah podařilo vrátit do jeho inciální fáze, asi by dokázala být znovu šťastná. Něco jí říkalo, že vyhaslou jiskru vzájemné lásky by možná ještě šlo nějak oživit. Chtělo to jenom přijít na vhodný způsob…
Jednoho dne seděla Marcela na záchodě, pročítala jakýsi pofidérní inzertní plátek, když tu ji do očí udeřil inzerát podstatně jiný, než všechny ostatní.
Je vaše manželství v troskách? Nepřitahujete se? V tom případě potřebujete šok a sexuální restart, jaký vám zaručí jedině milování s Dětmi katastrofy. Navštivte unikátní privátní podnik, který jsme pro vás s láskou vybudovali v srdci Ukrajiny, bordel A-Gama.
Marcela dokončila defekaci, svou řitní kalderu vytřela úsporně jediným čtverečkem toaletního papíru a pak rychle doběhla pro mobil, aby zavolala na přiložené telefonní číslo. Sádlem obalené srdce jí tlouklo vzrušením.
O pár hodin později pak muže, který se unavený vrátil z úřadu, nadšeně konfrontovala s vlastním, poněkud ukvapeným, rozhodnutím: Vybereme vkladní knížku a za naše úspory podnikneme sexuální výlet na Ukrajinu.
Bude to skvělé, vysvětlovala. Mají tam úžasné kurvy a gigola, veškeré jídlo v ceně, prezervativy jakbysmet, čisté pokoje bez švábů a dokonce i splachovací toaletu. Souložit můžeš kdykoliv s kýmkoliv nebo čímkoliv a riziko nákazy nějakou pohlavní chorobou je zcela minimální. Alespoň ten huhňající pán na druhém konci drátu to říkal. Zněl ale důvěryhodně, takže určitě nelhal.
Emil Chcapotka se nejprve vytáčel, vymlouval na svou erektilní dysfunkci a o cestě na Východ nechtěl ani slyšet. Marcela mu proto na internetu ukázala stránky nevěstince a zejména jeho nabídku. Starý Chcapotka si prohlížel fotografie prostitutek a prostitutů a nevěřícně kroutil hlavou. Nikdy nic podobného neviděl. Pohled na jejich nahá, rafinovaně zdeformovaná těla, ho nejprve poněkud odpuzoval, jenže čím déle se jimi zabýval, tím víc znechucení ustupovalo, až ho nakonec vystřídalo zvláštní mrazivé vzrušení. Emil ucítil, jak se mu do scvrklého údku zarolovaného do látky z módy vyšlých slipů nalévá krev. Bylo rozhodnuto. Manželé nakoupí masové konzervy, paštiky v hliníkových kelímcích, hromadu instantních polévek, sbalí si spacáky, karimatky, šusťákovky a vyrazí na Ukrajinu.
Marcela se snažila své nadšení nedávat před mužem nijak okatě najevo, ale ve skrytu duše měla po dlouhé době upřímnou radost i z něčeho jiného, než z učně, jehož penis není při řádném prokrvení kratší než patnáct centimetrů. Samu sebe přesvědčila o tom, že sexuální dobrodružství dostane jejich manželství z toho beznadějného marastu.
***
Přesně o čtrnáct dní, dvě hodiny a tři minuty později už manželé Chcapotkovi seděli v zelené Ladě Niva, která se řítila po neudržované ukrajinské asfaltce. Do jaké lokality konkrétně se na Ukrajině ubírají, to vlastně ani nevěděli, ale vůbec jim to nevadilo. Respektive, nevadilo to Marcele. Byla odjakživa zvyklá mlčky přijímat to, co je, nepokládat nadbytečné dotazy a jako obří, do vody vržené poleno, se nechávat unášet proudem událostí. Bohatě se spokojila s nekonkrétní informací, že jedou někam na Ukrajinu, kde je čeká několik dní netradičních sexuálních radovánek. Detaily považovala za irelevantní. Emil pro změnu coby řádný podpantoflák emoční pochody své manželky kopíroval. Klidná a spokojená Marcela rovnala se klidný a spokojený Emil. Pravda. Muž touto partnerskou strategií umrtvoval svou vrozenou, poměrně vysokou, inteligenci a zvídavost, ale co by pro svou družku neudělal.
Sami nejeli. Nechtěnou společnost jim dělal jiný manželský pár z Plzně. Postarší muž se ženou tupě civěli z okna a nekomunikovali spolu, natož s Chcapotkovými. K přátelské konverzaci je nepřiměl dokonce ani krajíc chleba s tlustou vrstvou čajovky. Vstřícné gesto v podobě žvance bylo sice přijato, rozděleno na dva půlkrajíce a bezezbytku pozřeno, ze spolucestujících však nevymámilo ani slovo poděkování.
Jako když nakrmíš krávu, pomyslel si Emil. Ta si vezme z ruky nabízené žrádlo a taky ani nezabučí. Jenom čučí a čeká, jestli náhodou nepřijde další krmná dávka.
Marcela si nepomyslela nic. Patřila totiž do oné vzácné skupiny lidí, kteří své myšlenky nedovedou verbalizovat, a veškeré jejich úvahy a mentální procesy jsou omezovány pouze na obrazové výjevy. Marcelin duševní vesmír byl o tolik jiný než manželův, ale možná právě i to byl jeden z důvodů, proč spolu ti dva dokázali i bez sexu tak dlouho přežívat. Obézní, dominantní, slovy šetřící nymfomanka a submisivní, hubený, frigidní, nicméně relativně bystrý ňouma. Dva ztracené dílky ze dvou úplně odlišných skládaček, které však bylo možné navzájem do sebe zaklesnout tak, že už je pak nedokázal oddělit nikdo.
Cesta se úmorně táhla a zdálo se, že jí nikdy nebude konec. Řidič společnosti A-Gama situaci nijak nezlepšoval. Byl to Ukrajinec, česky rozuměl pár slov a většinu času si cosi nesrozumitelně brebentil. Vytvářel tím dojem schizofrenika, kterému co nevidět přeskočí a všechny své svěřence povraždí řeznickým nožem.
Rádio se odebralo do silikonového nebe minutu poté, co si Emil prostřednictvím posunků vyžádal jeho zapnutí, stavělo se jen každé tři hodiny a to vždy na pouhých pět minut, aby si cestující mohli v porostu řídkého křoví vyprázdnit měchýře, případně se v podřepu zbavit svého fekálního outěžku.
S tím, jak se pomalu ale jistě blížili svému cíli, místa ve vozidlu sovětské provenience zdánlivě ubývalo. Jeden se mačkal na druhého, lokty, kolena, ramena a další tělesné části se na sebe tlačily a kdykoliv Niva nadskočila, kloubní hlavice se srazily jako biliárové koule po vydařeném šťouchnutí.
K cíli se dostali krátce před soumrakem, poté, co projeli kontrolní stanicí stráženou několika ožralými ukrajinskými vojáky. Ti měli nejspíš vozidlo zastavit, provést zběžnou prověrku cestujících, k Emilově překvapení se však nic takového nestalo. Pak, po několika dalších kilometrech jízdy, se dostali do města. Zde konečně řidič zastavil, vypnul motor, ubalil si cigaretu a nechal čtveřici Čechů, ať vystoupí a z kufru vytahají zavazadla.
Město, v němž se ocitli, bylo poměrně zvláštní. Liduprázdné ulice zarůstaly plevelem, panelové domy podél nich zely prázdnotou. Nikde ani živáčka. Rudný sluneční disk se nořil za černočerný obzor, načervenalé stíny se nesmiřitelně slévaly v kompaktní tmu, z neurčité dálky se neslo vytí, možná psí, možná vlčí…
„Kde to jsme?“ Zeptal se Emil řidiče.
„Pripjať,“ odpověděl mu, neboť ona otázka zní v češtině téměř shodně jako v ukrajinštině.
Emil chvilku mlčel, pak se kolem sebe nervózně rozhlédl. O Pripjati slyšel mnohokrát. Jednalo se o město duchů nedaleko neblaze proslulé jaderné elektrárny Vladimira Iljiče Lenina, mnohem známější pod svým neoficiálním jménem – Černobyl. Obyvatelé byli po explozi reaktoru ve čtvrtém bloku nuceni tehdy velmi moderní město opustit, neboť zde byli vystaveni bezprostředním účinkům radiace a nebezpečného spadu. „Zdět bezapasna?“ Vyhrkl ze sebe rusky. Ruštinu do něj za socialismu lili na základní i střední škole a její základy doposud ovládal. Byl přesvědčený, že mu Ukrajinec porozumí a nemýlil se.
„Da da,“ pokýval řidič hlavou a pak si odplivl, až to na chodníku nechutně mlasklo.
Ale to už se kolem českých turistů točil tělnatý postarší muž ve tmavém fraku. Rukou v bílé rukavičce si pohrával s elegantní vycházkovou holí a vesele se usmíval. Zdálo se, že si vyrostl jenom tak ze vzduchu.
„Vítám vás v Pripjati, v místě, kde je možné i nemožné!“ Řekl s výrazným východním akcentem, načež vysekl komické pukrle.
Emil se kolem sebe ještě jednou rozhlédl, jestli se náhodou nepřeslechl. Pusté město mu ani v nejmenším nepřipadalo jako nějaké místo zázraků a dokonce ani jako domov nějakých sexuálních zrůd, jichž se už nemohl dočkat. Navzdory tomu, že Marcela zůstávala nevzrušeně civět do blba, se ozval: “A nespletl jste se, pane? Vždyť je to tady úplně mrtvé.”
„Pouhá šalba určená oku nezvaného kolemjdoucího!“ Zapěl záhadný muž. „Račte mě prosím následovat a brzy sám seznáte, že realita není tím, čím se zdá.“ Nato se koncovkou hole ťukl do levého spánku a vykřikl. „Mimochodem, něco mi napovídá, že slušné je vždy se nejdřív představit. Jaké Faux pas! Nuže, dovolte mi, abych vše napravil. Jmenuji si Vlad Landa a jsem bordelpapá fascinujícího a jedinečného podniku A-Gama, v němž vaše rodověrné české genitálie již za pár okamžiků zažijí opravdový ráj na zemi.“
Emil pokrčil rameny, Marcela si až k prsům povytáhla své šusťákové kalhoty, mlčenlivý pár z Plzně prohloubil své mlčení a pak se všichni vydali za rozjařeným bordelpapá Landou.
