„Pěkná atrofovaná ledvina,“ podivil se asák Hloušek. Stál nad otevřeným tělem mladé dívky, která se ještě včera těšila z maličkostí všedního dne. Včerejšek však přešel v dnešek a jako každý jiný den po sobě zanechal spoustu bolesti, žalu a trápení, včetně konce jisté Květy Málkové, kterou na statku kopl do spánku kůň. Její vlastní kůň, miláček grošák Ferda. Když začal jankovat a vyhazovat kopyty, chudák vlastně ani nevěděl, že má Květušku za sebou. Když jednoho štípne pod ocas ovád, to se pak holt těžko udržíte.
Hloušek si ledvinu dlouze mlčky prohlížel, pak dostal nápad. Udělá radost Starýmu. „Starej je od dob, co mu manželka utekla s tím mladým docentem z technický fakulty, pořád ještě hrozně skleslej a málomluvnej,“ pomyslel si. „Dřív byl samej sprostej vtípek, samá srandička, teď člověku pomalu ani neodpoví na pozdrav. Jenom si tak něco zahučí pod fousy, kývne hlavou, ani do očí se kolegovi nekoukne.“
Vyňal ledvinu z dívčiných útrob, opláchl ji proudem vody a prohlížel si ji v bílém světle elektrické lampy. „Tahle ledvina starýho určitě potěší, tak pěknou jsem u něj ještě neviděl. Zařadí si ji do sbírky. Vždyť co on má teď vlastně na světě jinýho, než tu svou anatomickou kolekci? Nemá prachvůbec nic.“
Vytáhl ze skříně prázdnou skleněnou dózu, ledvinu do ní umístil a zalil roztokem formalínu. Pak dokončil práci, dopsal protokol a kopnutou Květu Málkovou svěřil do péče pitevního laboranta, pana Vláska. Vlásek byl nenapravitelný alkoholik a sukničkář, ve fakultní nemocnici mu ale veškeré jeho přešlapy tolerovali. K nebožtíkům dokázal totiž jako jeden z mála přistupovat s galantní něhou, což bylo u laborantů považováno za velmi vzácnou vlastnost. Těla po jeho rekonstruktivních zásazích navíc vypadala ještě mnohem lépe, než když živá chodila po světě, a pohřební ústavy se často nechávaly slyšet, že s klienty, kteří prošli Vláskovýma rukama, už nemají skoro žádnou práci.
„Pane Vlásku,“ loučil se asák s laborantem, „dobrou noc a prosívám, dneska žádnej chlast!“
„Nebojte, doktore,“ řekl Vlásek. „Já už dobrej tejden neměl v hubě. Končím s tím, vědí?“
„Pokolikátý už?“
Vlásek pokrčil rameny, usmál se za účasti dvou řad znepokojivě křivých zubů a důvěrně mrtvou květu popleskal po chladném stehnu.
„Jestli z vás ráno potáhne, Vlásku, tak si mě nepřejte,“ povzdechl si Hloušek, popadl dózu s ledvinou a zamířil ke kamrlíku profesora Brože, kterému v ústavu nikdo neřekl jinak než náš Starej.
V budově panovalo skoro dokonalé ticho, pouze na třetím patře sténal nějaký umírající, jemuž zapomněli podat morfium. Okny zamalovanými bílou barvou, aby dovnitř z ulice nenahlíželi zvědavci, pronikaly dovnitř poslední oranžové paprsky slunce ukládajícího se ke spánku. Hloušek došel ke dveřím kamrlíku a zaklepal na ně, ačkoliv věděl, že Brož odešel domů už před několika hodinami. Kamrlík totiž s velkou oblibou využíval doktor Janata. Když byl Brož pryč, zamykal se zde s žákyňkami z nedaleké střední zdravotnické školy. Věděli o tom všichni, jen chudákovi Brožovi tato informace unikala.
Zaklepání nevyvolalo žádnou odezvu, místnost byla prázdná. Vylovil proto z kapsy pláště svazek klíčů, odemkl a vešel dovnitř. Do nosu ho udeřily výpary formaldehydu, denaturovaného lihu a naftalenu. Pach konzervované smrti. Otočil vypínačem na zdi, elektrické světlo ozářilo prosklené vitríny s anatomickými preparáty.
Brož za svůj život nashromáždil nepřeberné množství preparátů. Válců s fixovanými orgány, nádory, svaly, žlázami a lidskými plody bylo tolik, že další už pomalu nebylo kam dávat. Některé proto stály jen tak zbůhdarma na parketové podlaze, vystaveny trvalému riziku, že je nějaká neopatrná uklízečka překotí smetákem.
Asák se rozhlédl, přemýšlel kam dózu s ledvinou strčit, aniž by narušil systém, který kolekce měla, ačkoliv nezasvěcený návštěvník by musel být nutně přesvědčen o opaku. Usoudil, že zdaleka nejrozumnější bude položit ji na stůl k psacímu stroji, kde ji starý anatom hned ráno najde. Odšoupal trochu již přítomné válce a dózu umístil do malého kousku prostoru, který tímto zákrokem získal. Naposledy se na ledvinu podíval a s hřejivým pocitem u srdce se odebral pryč.
***
Preparáty ze svých skleněných domovů zíraly na nový přírůstek, atrofovanou dívčí ledvinu, která se ještě ani ne před čtvrt hodinou nalézala v břišní dutině nebohé Květy Málkové. První promluvil, jak taky jinak, veliký mozek na nejvyšší polici hlavní vitríny. „Jako kdyby tady nebylo málo místa,“ povzdechl si. „Není dne, aby se sem nezkoušel nacpat někdo nový. Řekněte mi, přátelé, kam tohle povede?“
Siamská dvojčata potracená v pátém měsíci těhotenství, která stála hned vedle mozku, obrátila v sloup své čtyři denaturované oční bulvy. „Pane, vy Děláte, skoro jako kdybyste nevěděl, že sem se nikdo z vlastní vůle necpe. Jak by taky mohl. Nejste dnes v nějakém morousovitém rozpoložení?“
„Jak je vám jistě známo, nedokážu být v jiném, než morousovitém rozpoložení,“ řekl mozek. „Ale to nic nemění na tom, že tady přestává být k hnutí.“
„Přesně tak,“ zabublala jedovatě stará slezina, kterou nikdo neměl rád, protože si libovala v intrikách a konspiracích. „Tohle není žádný život, když sem někdo neustále někoho nosí a my s tím nemůžeme vůbec nic dělat. Dnes to je nějaká pofidérní mladá ledvina, co to bude zítra? Kompletní zažívací trakt? Šmaria! Brzy začneme vypadávat z oken a bude se o tom psát v novinách.“
Ohromná cirhotická játra v nádobě stojící jen kousek od nejnovější členky kolekce profesora Brože, se bodře zavlnila. „Á, slezina žárlí na přitažlivou mladou ledvinku!“
„To bych si dala,“ ofrněla se slezina. „Žárlit na takového nepovedeného zmetka? Všimli jste si vůbec, že je atrofovaná?“
„Proto tady taky je,“ povzdechl si mozek na nejvyšší polici. „Není normální. Obyčejnou ledvinu by sem nikdo nenosil, těch je támhle dole ve skříni už habaděj. Atrofované ledviny jsou oproti tomu celkem vzácné, jedna připadá na patnáct tisíc obyčejných, pokud mě tedy paměť neklame.“
Cirhotická játra se stáhla a pak sebou prudce mrskla, čímž se jejich válec posunul vpřed a drcnul do dózy s ledvinou. „Ty toho moc nenakecáš, co?“ Oslovil olbřímí hepar, který kdysi dávno extrahovali z těla anonymního alkoholika, zakrslou ledvinu. „Tak jak to s tebou je? Jsi vzácná, nebo ne?“
Ledvina se styděla. Byla to teprve chvíle, co prostřednictvím rukou asáka Hlouška přišla na svět a hned se ocitla v takové nepříjemné společnosti. Nejraději by zalezla zpátky do své Květy a poslušně z krve odstraňovala škodlivé molekuly, ačkoliv to pro ni s jejím hendikepem představovalo dost namáhavou činnost. Návrat však nepřipadal v úvahu a tak milé ledvině nezbývalo nic jiného, než se pokusit přizpůsobit a zapadnout do kolektivu, jehož nedobrovolnou součástí se stala. „Já nevím, jestli jsem vzácná. Přijdu si docela obyčejná,“ špitla a pak se zamyslela. Napadlo ji, že v první řadě se měla s ostatními pozdravit, na to už ale bylo pozdě.
„Jste skromná, to je sympatické,“ řekla potracená dvojčata. „Skromnost je v tomhle našem království dost vzácná vlastnost, že slezino?“
Slezina ledvinu prozařovala pohledem plným nenávisti. „Skromnou se jenom tak dělá, to já moc dobře vím. Mám to od přírody pod kůrou, víte? Poznám mrchu.“
„Mně se náhodou moc líbí,“ natřásala se játra. Pak natáhla nejšikovnější ze svých laloků, odstrčila víko svého kontejneru a vyhřezla na stůl. Chudák ledvina se dívala, jak se k ní ten starý, ztučnělý orgán šine, přičemž za sebou zanechává vlhkou formalínovou stopu. Ačkoliv byla mladá a naivní, správně tušila, co se heparu honí v pomyslné hlavě. Játra se doplazila k ledvinině dóze a smyslně se o ni otřela. „Smolíčku pacholíčku, otevři nám svou dózičku, jen lalůček si ohřejeme, hned zase půjdeme!“
Ledvina se vyděšeně přitiskla ke dnu nádoby a ani nedutala.
„Játra, víte o tom, že jste občas dost nechutná?“ Řekl mozek. „Když už je jednou tady, dejte jí klid. Nebo alespoň ze začátku jí ho dejte, boha jeho.“
Siamská dvojčata souhlasně kývala hlavami. „Ano. Vzpomeňte si na sebe, když vás sem přinesli. Byla jste strachy roztřesená jako mísa pudinku.
Zmínka o pudinku probrala z apatie žaludeční vřed, jenž doposud dřímal v míse pod umyvadlem. „Pudink? Hovořil tady někdo o pudinku?“ Zasnil se. Nikdo mu nevěnoval pozornost.
Játra si z poznámek ostatních preparátů nic nedělala. Ovíjela dózu s ledvinou jak chobotnice strachy paralyzovaného kraba, zvnitřku nádoby na ně byl skutečně odpudivý pohled.
„Játra, výrazně vám doporučuji, abyste se zklidnila,“ pronesl mozek již velmi podrážděným tónem. „Co předvádíte, je opravdu už za hranou toho, co jsem ochoten tolerovat. Jestli se okamžitě neodlepíte od nádoby, která vám nepřísluší, budu nucen vyvodit z toho důsledky.“
„S váma je fakt legrace,“ namíchla se játra, nechala ledvinu ledvinou a neochotně šplhala zpátky do svého válce. Z mozku měla, podobně jako všechny místní preparáty, respekt. O mozku kolovaly nejrůznější fámy. Nejfantastičtější z nich se týkala kontaktů v ústavu soudního lékařství sídlícím hned za rohem. Konkrétně se měl orgán nejvyšší znát s několika celotělovými preparáty, které si tam věčně plavaly v kádi s čistým formaldehydem. Inkriminované preparáty byly zaživa zvrácenými sériovými vrahy a své zločinné tendence si údajně zachovaly i po smrti. Kdykoliv jim měl dát mozek vzkázat, rády mu přispěchaly na pomoc a staly se nástroji jeho vůle…
Zahořklá slezina mezitím využila toho, že se ocitla mimo zájem diskutujících, a podobně jako předtím játra opustila formalínový nálev. Jakmile byla na suchu, rozhlédla se, jestli ji někdo nesleduje, a střelhbitě slezla o dvě poličky níž. Zde bydleli dva její nejlepší přátelé. Úzkoprsý řez varletem a všehoschopný teratom, strašidelný novotvar, z něhož čněly spousty mléčných zubů.
„Zdravím vás, přátelé,“ zašeptala.
„Á, slezina,“ zazubil se Teratom. „Copak byste potřebovala, vy naše šarmantní sousedko?“
„Nedělejte se, že nevíte,“ začala se slezina koketně lísat k teratomu, ačkoliv se jí ten hnusný amorfní útvar ve skrytu duše hnusil.
„Ta nová ledvina tě nějak vyvedla z míry, co?“ Chechtal se syčivě řez varletem. „Bojíš se, že ti z ní vyroste konkurence?“
„Nesmysly,“ prskla slezina. „Prostě jen nedokážu vystát tyhle mladé orgány, co si myslí, že sežraly všechnu moudrost světa.“
„Vždyť je to mlčoch. Slova aby z ní páčili porodními kleštěmi,“ obhajoval řez ledvinu.
Slezina se toxicky ušklíbla. „Ale prosím vás! To ona se jenom tak dělá. Nejdřív se bude chvíli tvářit jako tele, ale než se rozkoukáme, začne dělat kariéru. Taková mladá ledvina, i když atrofovaná, je ambiciózní orgán. Bude chtít někam nahoru. Nejspíš až na nejvyšší poličku k mozku.“
„No a?“ Zívl teratom, kterému bylo všechno vždy tak nějak ukradené.
„Podívejte, jak už je tady málo místa,“ řekla slezina. „Když chce někdo nahoru, musí kvůli němu někdo jiný dolů. Tak to už v tomhle kabinetě chodí, to nevíte?“
Teratom i řez varletem na slezinu upřeně civěli a mlčeli. Slezina vycítila, že její slova vyvolala požadovanou reakci, proto nůž intrik zaryla ještě o něco hlouběji. „Co znamená muset dolů? Znamená to do krabice s nápisem vyřazeno. Ta bedna leží támhle u dveří, podívejte se na ni. Neděsí vás? Z krabice s nápisem vyřazeno vede pak už jenom jedna jediná cesta. Do spalovny nemocničního odpadu.“
„To se mi nějak nezdá,“ pochyboval řez varletem.
„Ne?“ Zašklebila se slezina. „Vzpomínáte si, jak si sem minulý týden profesor Brož přinesl tu lopatku s osteosarkomem?“
„Jo,“ zahučeli jednohlasně řez i novotovar.
„A viděli jste od té doby perforovaný apendix?“
„Ne,“ vydechl zděšeně řez varletem.
Skutečnost byla taková, že perforovaný apendix zapůjčil profesor Brož kolegovi Jílkovi, což slezina moc dobře věděla, protože jí to řekla místní drbna štítná žláza.
„Takže ty si myslíš, že…“ polkl řez varletem, pahýlek chámovodu se mu chvěl hrůzou.
„Přesně tak,“ přikývla ledvina. „Krabice u dveří.“
„…a spalovna,“ doplnilo ji varle přeťaté vedví, aby do něj bylo možné snáze nahlížet a studovat vnitřní anatomii.
Teratom se však jen pobaveně chechtal. „Vážení přátelé,“ řekl. „Likvidace se může týkat pouze obyčejných nahraditelných a nezajímavých preparátů, jako jste vy dva. Já jsem ovšem naprosto jedinečný. Jiný teratom ve sbírce není! Starý Brož mě těžko bude posílat do spalovny. Jsem v suchu!“
„S tou ledvinou musíme něco udělat,“ řekl řez hlasem plným obav z budoucnosti. „Pro jistotu, rozumíte. Bez toho nafoukanýho teratomu se obejdeme.“
„Konečně jste mě pochopil,“ usmívala se na půlku samčí žlázy slezina. „Konečně si rozumíme.“
Řez varletem chvíli přemýšlel, div si nezamotal semenné kanálky a pak pravil: „Myslím, že vím, co by se dalo udělat.“
***
„Vůbec se nebojte, milá ledvinko, mezi námi jsou i tací, kteří vás rádi podpoří,“ řekla potracená siamská dvojčata smutné ledvině Květy Málkové. „Mozek je starý dobrák. Přísný, ale jinak spravedlivý. Cirhotická játra vás možná vyplašila, ale nic si z nich nedělejte, neublížila by mouše. Mívají sice občas poněkud slizké tendence, ale obvykle na ně stačí zadupat a hned se stáhnou zpátky do válce.“
„Tak jo,“ pípla ledvina. Byla vděčná za to, že si s ní povídá někdo alespoň trochu normální. Charakterní siamská dvojčata se jí líbila. Měla čtyři ruce, čtyři nohy a na rozdíl od jater, která se dokázala jenom tak plazit podobna obřímu mořskému plži, velmi rychle běhala.
„Zítra vás asi taky trochu vyděsí profesor Brož, majitel sbírky,“ pokračovala dvojčata. „Bude si vás chtít prohlédnout. Možná vás rozřízne na dvě půlky, někdy to s ledvinami dělá, aby jim bylo vidět na pánvičku.“
Ledvina se zatvářila velice vyděšeně, dvojčata ji ale okamžitě začala chlácholit. „Vůbec se nebojte, ledvinko, rozpůlení ani trochu nebolí. Technicky vzato jsme totiž všichni dokonale mrtví a tudíž bolest necítící.“
„Opravdu?“ Špitla ledvina nejistě.
„Na naši dvojitou čest!“
„A ten profesor Brož, co je zač?“ Zajímala se atrofovaná ledvina.
„Veliký, mlčenlivý a vousatý muž složený z orgánů, které pořád ještě žijí. Jsme po něj něco jako děti, někteří ho ale považují za Boha. Například v posledním šuplíku tohohle stolu je uložená kolekce sušených hemangiomů, které založily tajný kult. Říkají si Brožariáni a ke starému Brožovi se patnáctkrát denně modlí. Věří, je že je jednoho dne spasí a našije zpátky na těla, kterých byly kdysi součástí. Samozřejmě je to nesmysl. Jen tak mezi námi, ty hemangiomy jsou dost hloupé hemangiomy, s nimi se nevyplácí něco si začínat.“
„Vůbec nevím, co si o tom všem mám myslet,“ řekla ledvina.
Dvojčata udělala stojku. „Moc informací najednou, viďte. Schválně se zkuste obrátit takhle vzhůru nohama, nám to pomáhá k tomu, když si v hlavách potřebujeme něco utřídit.“
Ledvina se ve své dóze obrátila. Nic se nedělo. Pořád byla zmatená a trochu vyděšená.
„Asi to moc nezabírá, že?“ Postavil se fetus zpět na nohy. „To bude tím, že žádnou hlavu nemáte. Tak víte co? Možná byste si měla zdřímnout. Už je stejně pozdě a vy očividně potřebujete trochu spánku. A my ostatně taky.“
Ledvina usoudila, že dvojčata mají pravdu. Stočila se na dně dózy do klubíčka, ospale hleděla na skleněné víčko svého nového malého obydlí, které bylo tak jiné než břišní dutina kopnuté Květy Málkové. Celé průhledné a neumožňující ani trochu soukromí. Nebude snadné si na něco takového zvyknout. „Dobrou noc, dvojčata,“ řekla. „Děkuju vám za podporu. Jste hodná.“
A téměř okamžitě usnula zmožena spoustou nových vjemů.
Dvojčata se na ledvinu usmála a odcupitala zpět do svého válce. Už bylo na čase. Z delšího pobytu na vzduchu jim nepříjemně vysychala kůže.
***
Ozvalo se hlasité drcnutí. Ledvina se probudila a zvedla ze dna. V tmě kolem dózy se rýsovaly nepřátelsky se tvářící cizí orgány. Jícen, tlusté střevo, ruka zbavená kůže, cervix, oční bulva. A taky slezina, vedle níž stál očividně velmi rozčilený řez varletem. Byl dočista na půlku a vůbec nic si z toho nedělal, což ledvinu potěšilo. Ono to rozpůlení asi vážně nebude nic hrozného, napadlo ji. Jenže vtom to znovu drclo, dóza se posunula směrem k okraji stolu. Rozespalá ledvina pochopila, co se to ve tmě kolem ní odehrává. Část preparátů třímala v lalocích, cévách a všemožných výčnělcích beranidlo z ohromné stehenní kosti.
„Hej rup!“ Zavelel řez varletem a zavelel docela potichu, aby ho nebylo slyšet dál než tady na stole. Kloubní hlavice dopadla na stěnu dózy, ta se ještě víc přiblížila k okraji stolu.
„Pomoc, oni mě vraždí,“ začala ledvina křičet, jenže její slabý hlásek dokázal probudit jenom opodál stojící cirhotická játra.
„Co to tady kdo vyvádí?“ Zabručel ospale obří tučný hepar.
Řez varletem ještě jednou zavelel k postrku beranidlem, dóza s ledvinou se přehoupla přes okraj stolu a zřítila se na podlahu.
Ozval se ohlušující třesk skla.
Samozvaný vůdce mozek, který doposud klokotavě chrápal na nejvyšší polici hlavní vitríny, procitl ze svých intelektuálních snů. „Rozsvítit, okamžitě rozsvítit!“ Rozječel se. Potracená siamská dvojčata vyskočila pohotově ze svého nálevu, doběhla ke dveřím, vyšplhala po veřejích a skočila na vypínač. Místností se rozlilo mdlé světlo elektrické žárovky, jenže tou dobou byli už všichni útočníci zpátky ve svých skleněných příbytcích a plavali ve formalínu.
Pohledy stovek preparátů se upřely na hromadu skla a kusů nebohé atrofované ledviny.
„To játra,“ zaječel pohotově řez varletem a ukázal chámovodem na hromotlucký orgán, který vůbec nechápal, co se děje. „Pod rouškou tmy to na ledvinu ještě jednou zkusily! Ledvině se to ale nelíbilo a řekla, že si bude stěžovat. Játra ji proto shodily ze stolu!“
„Bylo to přesně tak, jak říká řez,“ křičela slezina. „Játra, styďte se…“
„Játra, nedovedete si představit, jak moc jste mě zklamala,“ řekl mozek. „Váš zrůdný čin pochopitelně nemůže zůstat bez postihu.“
„My jsme nic neudělaly!“ Protestovala játra. „Celý to spunktovala ta bestie slezina!“
„Ale houby, tady játra to byla,“ zachechtal se teratom, kterému bylo sice tak nějak jedno, co se děje, ale nikdy si nenechal ujít příležitost podpořit špatnou věc. „Naše uchlastaná tlustá játra.“
„Játra, odsuzuji vás k témuž, čeho jste se dopustila na ledvině. Dvojčata, proveďte laskavě exekuci.“
Dvojčata, ačkoliv si o celé věci myslela svoje, se rozhodla výjimečně s mozkem nepřít. Vylezla na stůl, došla k játrům, opřela se o jejich válec a poslala hepar dolů za ledvinou.
„Tak to bychom měli,“ uzavřel případ mozek. „Jde se spát.“
***
V sedm hodin ráno zašramotil v zámku kamrlíku klíč. Profesor Brož vešel do místnosti, smekl buřinku, pověsil ji na věšák a pak jeho pohled padl na hromadu střepů a tkání ve velké louži fixačního roztoku. Zíral na tu spoušť rezignovaně snad pět minut, dokud ho z jedovatých výparů nezačaly pálit oči. Otevřel okno, aby místnost odvětral. Pak se chopil lopatky a smetáčku a začal nepořádek mlčky uklízet. Kusy preparátů a střepy házel do bedny s nápisem vyřazeno, roztok vytřel hadrem na podlahu. Když bylo po všem, posadil se ke stolu, hleděl na svou rozsáhlou sbírku. Na stromě za otevřeným oknem štěbetaly pěnkavy, z dálky se neslo zvonění tramvaje.
„Játra,“ řekl zamyšleně anatom. „Budu potřebovat nová cirhotická játra.“
A hlavou mu bůhvíproč bleskl obraz brunátné tváře alkoholika pana Vláska, na kterého v ústavu nikdo nedal dopustit.
