„Saudský milice byly na hadry, odpor kladla poslední buňka Psích hlav na úplně opačným konci města,“ odhodlal se konečně ke slovu poručík Pausar. „Po pěti měsících bojů najednou klid. Kdo něco takovýho nikdy nezažil a nespatřil to na vlastní oči, ten nepochopí. Z místních spadlo veškerý napětí a strach. Běhali k nám děcka a ženský, nosili nám dárky. Starý páprdové nás zvali do těch svejch zakouřenejch sklepních pajzlů na hašiš, co si pro tuhle příležitost celý roky schovávali bůhvíkde. Všichni měli radost, že jsme je těch zasranejch kurev zbavili a my jsme tu radost sdíleli s nima. To, co Psí hlavy předváděly, si nedovedete představit. Tenhle druh islámskej fundamentalistů byl schopnej vařit v asfaltu patnáctiletý děcka kvůli tomu, že si doma na vlastnoručně zbastleným kazeťáku pouštěli padesát let starý zápaďácký hity. Jednou jsem byl dokonce svědkem toho, jak… Ne, tohle vědět nechcete. Promiňte.
Pausarův pohled se zastřel, muž na moment utichl, myšlenkami se nejspíš vrátil mezi ruiny saudských domů z nepálených cihel a rozbombardované paláce. Rychle se ale vrátil do přítomnosti a na Lucii Glantzovou, Vdovu po desátníkovi Davidovi Hájkovi, se znovu začal unaveně usmívat. „Promiňte,“ řekl. „Přejdu k věci. Nejste tu od toho, abyste poslouchala moje lítostivý kecy. Chcete vědět, co se stalo a jak se to stalo. Neexistuje žádnej konkrétní viník. Prostě jsme propadli dojmu, že v osvobozeným městě nám najednou nic nehrozí. Kurva, prostě to tak ale vypadalo, musíte mi věřit. V době osobního volna jsme se vypravili na tržiště. Od naší základny to bylo, coby kamenem dohodil, jen nějakejch sto, dvě stě metrů. Chtěli jsme si koupit pár suvenýrů. David mlel pořád něco o tom, že vám domů musí poslat kus jantaru s takovým obrovským hmyzem uvnitř. V Medíně je moře obchodníků, co se na tyhle věci specializujou. I já jsem chtěl svý mladý něco poslat. Šli jsme jednou z takovejch těch úzkejch dlážděnejch uliček, kterejch jsou v Medíně miliony. David šel vpředu, vykládal zrovna něco o muškaření, znáte ho. Muškařením byl úplně posedlej. Hned za sebou měl Otu Burgera a já jsem šel úplně jako poslední pár metrů za nima. Vtom ze vchodu do takovýho kšeftu, mám matnej dojem, že to asi bylo nějaký čalounictví, vyšla stará seschlá bába. Byla celá zabalená do starejch barevnejch hadrů. Než mi došlo, že ty hadry má kvůli tomu, aby nešlo vidět, že je celá opásaná pruhama cé čtyřky, bylo pozdě. Viděl jsem, jak David a Ota zvedaj a natahujou automaty. Chtěli začít střílet, ale neměli šanci. Zablesklo se a já ležel na zemi. Ze světa jako kdyby zmizely veškerý zvuky. Bylo ticho. Hrozně divný otupující ticho. Výbuch jsem vlastně vůbec neslyšel. Rázová vlna mi bubínky protrhla dřív, než do mozku doputovala informace o jakýmkoliv zvuku. Zdálo se mi, že začalo pršet, jenže déšť to nebyl. To se jen z nebe snášely kapky krve a kousíčky masa. Nevím, jak dlouho jsem tam na zemi ležel, ale když se ke mně dostali paramedici a začali mě zvedat na nosítka, spatřil jsem to, co zůstalo z Davida a Oty. Nemohli trpět, nebojte se. V jediný sekundě bylo po nich. Nechápu, jak se stalo, že já přežil. Z hlediska statistiky je moje přežití naprosto nepravděpodobný.“
Lucie Glantzová hleděla na zmrzačeného vojáka před sebou schouleného na vozíku pro invalidy. Byla otrávená. Chtěla už mít všechny ty nesmyslné společenské formality za sebou, být doma, popíjet bourbon a dívat se na Sex ve městě. O setkání s poručíkem Pausarem nestála, nicméně odmítnout ho dost dobře nedokázala. Byl to chudák posedlý představou, že vdově musí popsat poslední okamžiky svého kolegy a přesvědčit ji o tom, že jeho smrt byla v podstatě míň než komáří štípnutí.
Ve skutečnosti potřeboval poručík ulevit jen sám sobě. Toužil vypovídat se z traumatizujícího zážitku, politovat se. Pochopitelně si to vůbec neuvědomoval, jenže Lucii, která se živila coby psychoterapeutka, bylo tohle jasné od okamžiku, kdy s ním poprvé hovořila. Syndrom viny přeživšího. Měla tyhle armádní pošuky přečtené naprosto dokonale. Vědět, že Davida Hájka, jejího manžela, stihla bezbolestná smrt, ve skutečnosti nepotřebovala. Vždy totiž doufala v opak. V barbarskou a krutou smrt, v manželovo pomalé a bolestivé umírání, jaké by si podle ní býval byl zasloužil.
„To je všechno, co jsem vám chtěl říct,“ hlesl poručík Pausar. „Kdybyste cokoliv potřebovala, nebojte se mi ozvat. Už musím jít, v Motole mě čeká dialýza, víte?“
Lucie pokývala hlavou a v duchu si pomyslela, co já bych od tebe, od chudáka bez tří končetin ze čtyř, mohla asi tak potřebovat. Podala si ruku s jeho protézou, vstala od stolu a mlčky opustila místnost.
Když kráčela temnou chodbou Dejvického štábu, někdo ji uchopil za rameno. Byl to plukovník profesor David Kyjovský. Lucie ho znala. Kdysi absolvovala několik jeho přednášek o psychoprotetice a nedávno s ním četla rozhovor ve společenském magazínu Ucho.
„Přejete si?“ Hlesla zaskočeně.
„Neměla byste ještě chvilku, paní Glantzová?“ Řekl plukovník. „I já s vámi potřebuju mluvit. A taky vám něco ukázat. Pojďte.“
Zavedl zaraženou vdovu do své kanceláře, posadil ji do koženého křesla pro hosty a pak se uvelebil do svého. „Dáte si kafe, sodovku, limču?“ Zeptal se.
Janě ze slova limča naskočila po celém těle husí kůže. „Ne, díky,“ odpověděla.
„Dobře,“ řekl profesor. „Přejdu tedy rovnou k meritu věci. Slyšela jste už o programu Mlčenlivý otec, do kterého se váš manžel před odjezdem do Arábie přihlásil?“
Lucie mlčky zavrtěla hlavou. Plukovník odemkl šuplík, vytáhl z něj zvláštní kazetu vyrobenou ze vzácného tmavého dřeva a položil ji před vdovu. „Jsem garantem tohoto programu. Jeho smyslem je, stručně řečeno, umožnit našim nejlepším bezdětným vojákům zplodit potomka v případě, že během své služby přijdou o život. Vy a desátník Hájek, pokud se nemýlím, jste spolu na svět žádné dítě přivést nestačili. Máte tudíž nárok na zajištění asistovaného post mortem koitu, jehož účelem je dodatečné zplození vašeho společného dítěte a tím naplnit biologickou podstatu manželského svazku.“
„To snad nemyslíte vážně,“ vykřikla Lucie. „Coitus post mortem? Co je to za perverzní bláznivinu?“
„To není žádná bláznivina, paní Glantzová,“ zvážněl plukovník Kyjovský. „A už vůbec ne perverzní. Je to jeden ze stovek způsobů, jakým se naše moderní armáda stará o rodiny svých věrných a zajišťuje jim komfort i v případě podobných tragických událostí, jaká stihla vás.“
„I kdybych snad o něco takovýho měla zájem,“ řekla Lucie příkře, „což, upozorňuju, opravdu nemám, zajímalo by mě, jak byste chtěl takovou věc realizovat. Myslím technicky. I za předpokladu, že by se David z Arábie nevrátil v podobě devadesáti kilo sekaný, tak teď už je dávno zpopelněnej a rozprášenej po Obřím dole v Krkonoších!“
Plukovník se poněkud příkře usmál, posunul dřevěnou kazetu k ženě ještě o pár centimetrů blíž a pak odklopil její víko…
„Ježišikriste kurva!“ Zaječela Lucie. Instinktivně se vymrštila z křesla a ve stoje ohromeně zírala na obsah schránky. Nevěřila vlastním očím. „Jak je to možný? Co jste to udělali?“ Cedila ze sebe zděšeně.
„Výbuch vašeho manžela vyloženě roztrhal na kusy. Jeden kus zůstal ovšem jako zázrakem v naprosto netknutém a tedy i funkčním stavu. Paramedici, kteří se na místo tragédie dostali do dvou minut, o účasti desátníka Hájka v programu Mlčenlivý otec samozřejmě věděli. Učinili proto veškeré nezbytně nutné kroky a zabránili tomu, aby inkriminovaná orgánová soustava nepodlehla zkáze.“
Zrak Lucii skutečně nešálil. Na dně kazety, pod deskou z polykarbonátového skla, ležel Davidův stopu dlouhý penis s varlaty a částí ochlupeného podbřišku. Byl to on. Záměna nepřicházela v úvahu. Jizva po laserovém odstranění slova Hanička, piercing v uzdičce i jasná stopa Luciiných vlastních řezácích, jak manžela kdysi v obraně kousla při vynuceném orálním sexu. Vše na svém místě, přesně jak si to pamatovala. Penis, několika hadičkami připojený ke kompaktnímu umělému krevnímu oběhu, sebou nepatrně škubal v rytmu úderů mechanického srdce a vše nasvědčovalo tomu, že skutečně přežil smrt zbytku těla.
„Jste úchylný zvířata,“ řekla Lucie a zavřela oči, aby se na pohlavní úd, který jí poslední dva roky působil tolik příkoří, už nemusela dívat.
„Podívejte se,“ povzdechl si plukovník Kyjovský, „etika a vědecký pokrok, to nikdy nešlo moc dohromady. Dovedu si představit, co se vám teď nejspíš honí hlavou, a naprosto chápu, že jste v šoku. Ale zamyslete se i nad tím, co vám existence manželova zachovaného genitálu může přinést. Máte možnost zplodit s ním relativně přirozenou cestou miminko, stát se milující maminkou a dát tím svému životu další smysl.“
Lucie měla chuť začít na profesora křičet. Toužila říct mu o Davidovi pravdu. Jak ji poslední dva roky jejich manželství už jenom terorizoval, sexuálně šikanoval a rafinovaně mučil. Jak se neštítil podat jí v čaji koňskou dávku sedativ a když ztratila vědomí, odvléct ji do garáže, přikurtovat k ponku a pouštět jí do stydkých pysků elektřinu z autobaterie. Jak si liboval v jejím svazování rezavým řetězem a následných výprascích, během kterých se jí ze zadku a stehen odlupovaly doslova celé decimetry čtvereční kůže. David byl ten poslední chlap na světě, s nímž by kdy chtěla přijít do jiného stavu. Byl to odporný sadistický hajzl a jeho smrt ji upřímně těšila. To všechno toužila profesorovi sdělit, vyřvat mu těmi informacemi díru do lebky, ale nenalézala v sobě sílu.
Armádní vědec si ze znechuceného výrazu ženiny tváře pranic nedělal. „Jistě vás zajímá,“ pokračoval, „jak takový coitus post mortem probíhá. Je to prosté. Máme k dispozici několik skvělých vojenských androidů, kteří v sobě mají zabudovanou jednotku umělého krevního oběhu. Tomu, kterého si zvolíte za gigola, genitálie přechodně transplantujeme a potom mu do mozku nahrajeme povahový profil vašeho manžela vytvořený počítačem na základě analýzy historie prohlížení webových stránek. Funguje to skvěle, žádný strach. Pohlavní styk bude k nerozeznání od soulože s desátníkem Hájkem!“
„Jdu domů,“ oznámila Lucie Glantzová. „Ten čůrák spalte a už mě nikdy nekontaktujte. Děkuju.“ Otočila se a šla pryč. Armádní vědec na ni volal, prosil ji, ať myslí na svého muže, který položil život za vlast, ať mu umožní zplodit dítě, ať si uvědomí, že on by pro ni v opačném případě bezpochyby udělal totéž. Nakonec ale ztichl a nechal vdovu jít.
Lucie zuřila a zároveň se jí chtělo začít brečet. To, že se jí zelené mozky pokusí navrhnout něco tak šíleného, jako je soulož s amputovaným pohlavním ústrojím jejího manžela, ji naprosto šokovalo. Měla pocit, že obraz kazety s penisem, který považovala za dávno proměněný ve špetku popela, už z hlavy nikdy nevymaže. Nastoupila do autobusu městské hromadné a vydala se na cestu do Říčan, kde bydlela.
***
Hned za dveřmi rodinného domku ji začala vášnivě a zároveň poněkud tupě vítat její pudlí fenka Stáňa. Skákala na Lucii, snažila se jí olizovat obličej a kňučela tak, jak to uměla nejlépe – přibližně jako ďáblem posedlé batole. Lucie psa milovala, ale teď na něj neměla náladu. Poplácala zvíře po pleci, pak ho překročila a zamířila do koupelny. Dopřála si dlouhou, horkou sprchu. Měla potřebu smýt ze sebe pach a mastnotu dnešní zkušenosti. Horká voda jí pomohla. Sprchový kout opustila ve výrazně lepší náladě, než v jaké do něj vstoupila. Přehodila přes sebe župan a šla se podívat, co dávají v televizi.
Když ležela na gauči a přepínala mezi kanály satelitního vysílání, vzpomněla si na svou kamarádku Lenku Kořínkovou. Lenka byla z jejích přátel jediná osoba, které se nebála vypravovat o specificích soužití s Davidem. Lenka si vyslechla hodiny a hodiny jejího neutišitelného pláče, který následoval po každém ze znásilnění. Lenka byla ta, kdo zařizoval tajný potrat, když Lucie po jednom z těch méně bizarních pohlavních styků zabřezla. Páni, to byla tenkrát akce, aby se David, ta odporná kreatura, nic nedozvěděl.
Vzala mobil, vytočila Lenčino číslo a pak kamarádce zevrubně popsala vše, co ji dnes potkalo.
„Ne, tohle prostě nevymyslíš,“ řekla Lenka, když Lucii konečně došla slova. „Gumy byly, jsou a budou neskutečný prasata. Tohle svinsto, ten jejich program Mlčenlivej otec, to nemohla vymyslet ženská. Bylo to určitě nějaký z těch nadrženejch lampasáckejch hovad, který podobný prasárny vzrušujou. Jsou tak otupělý z toho, co během života viděli na zahraničních misích na blízkým Východě a v podobnejch prdelích, že je nevzrušuje nic jinýho než krev, pahejly, hovna, chcaní a pomalý rozšlapávání slepejch koťat.“
„Nejhorší je, že by se to dalo klasifikovat jako vynucená nekrofilie,“ řekla Lucie. „Chápeš? Jak toho Kyjovskýho vůbec mohlo napadnout, že bych do něčeho takovýho mohla dobrovolně jít?“
„Tihle armádní vědci jsou kategorie sama pro sebe,“ zasmála se na druhém konci drátu Lenka. „Píčusové na kvadrát. Vzpomínáš si, jak jsem chodila s Milanem Kaslem? Jeho táta byl armádní mikrobiolog. Milan mi často vykládal o tom, jak se mu fotr v ložnici neustále hádá s mutr, protože mutr nechce před sexem vypít dvě deci ricinovýho oleje, aby starýho mohla během mrdačky pořádně posrat. No fakt. To nechutný fousatý hovado ze sebe na veřejnosti dělalo milýho strejdu, ale v soukromí se z něho stával sviňák posedlej hovnama, co se dokázal udělat jenom tehdy, když mu někdo pořádně nasral do huby. Ale ne nějak obyčejně, zlato. To muselo bejt pořádně z vejšky, aby to pěkně mlaskalo a stříkalo na všechny světový strany. Kaslovi si kvůli tomu nad postelí postavili takový speciální srací lešení a dětem tvrdili, že to je hrazda na spinální cviky. Fuj! Panebože! Sotva si na to vzpomenu, už se mi zvedá kufr.“
Lucie nevěděla, jestli se má zalykat smíchy nebo bojovat s žaludkem, který se jí v břiše houpal ze strany na stranu jako nafukovací člun Miloše Zemana na kolizním kurzu do smrtícího mealströmu. Nakonec ale zvítězila potřeba očistit své ztrápené nitro smíchem. Žena se začala smát a smála se a plakala snad deset minut. „Bez tebe bych byla úplně v hajzlu, kočko,“ řekla, když svůj dech opět mohla začít používat k produkci mluveného slova.
Bavily se spolu možná hodinu, ne-li déle. Skončily až poté, co se Lence vrátil z práce manžel a bylo třeba, aby se věnovala i jemu. Po rozhovoru s kamarádkou se Lucie cítila opět tak dobře jako dnes dopoledne, než jí přišla SMS zpráva od chudáka invalidy Pausara. Konečně si mohla nalít půl sklenky bourbonu, hodila do ní dvě kostky ledu z mrazáku, a když ji do sebe dostala, šla rovnou na kutě.
***
Uprostřed noci probudil Lucii Stánin štěkot. Podívala se na displej elektrického budíku. Ukazoval půl třetí. „Co se děje, bobino?“ Zavolala na fenku. „Co se ti nelíbí?“ Vyštrachala se z postele, nazula své růžové papuče s ohromnými bambulemi a šla do dolní haly, odkud se psí štěkot nesl. Stáňu našla před vstupními dveřmi. Zvíře mělo stažený zbytek vykupírovaného ocasu, cenilo zuby a vrčelo. „Ale no tak, bobino,“ podrbala ho Lucie na zátylku. „Jsme zamčený a v bezpečí, neboj. Pojď, půjdeme si lehnout.“
Vtom se zpoza těžkých dveří ozval divný mechanický zvuk. Připomínal přerušovaný hukot korečkového rypadla. Než si Lucie stačila uvědomit, že se zdroj zvuku velkou rychlostí blíží k jejímu domu, bylo pozdě. Dveře se rozprskly na hromadu třísek a prázdný prostor ve futrech náhle vyplňovalo něco strašného. Bylo to kovové, opotřebované, hučelo to a páchlo hydraulickým olejem. Lucie nočního hosta okamžitě správně identifikovala. Šlo o věc, kterou vojáci v rámci svého slangu nazývali Krůta, v současnosti už jen vzácně používaný dvounohý bojový robot vybavený rotačním kulometem a párem ocelových klepet určených k cupování pěchoty. Stroj nápadně připomínal policejního robota EDA-209 z kultovního filmu Robocop, ovšem na rozdíl od Eda šlo o spolehlivě fungující a smrtící zbraň.
„Co tady chceš?“ Zakoktala zděšená Lucie, načež si uvědomila, že hovořit s touhle hromadou pancíře tak nějak postrádá smysl. Stroj ovšem na Luciin hlas překvapivě zareagoval. „Cejtím tu tvou píču,“ zasyčel reproduktor za mřížkou na přídi. Klepeta vystřelila vpřed a cvakla. Lucie vykřikla hrůzou a v úleku zavřela oči. Jakmile je znovu otevřela, spatřila, že krůta ve svých pažích svírá nebohou kňučící Stáňu. Obrněná bestie se mírně rozkročila a na místě, jež by se snad dalo nazvat jejími třísly, došlo k otevření kruhového otvoru. Ten za normálních okolností ukrýval hlaveň rotačního kulometu, jenže v tomto případě se z díry vysunulo něco diametrálně odlišného. Z útrob krůty se nejprve jako síťka mandarinek vylil šourek s varlaty o velikosti pomerančů, po něm následovala katapultáž stopu dlouhého ztopořeného penisu. S piercingem v uzdičce, nedokonale odstraněným tetováním slova Hanička a jizvou po Janiných řezácích…
Lucie, přimražená na místě, v šoku sledovala, jak penis začíná rotovat. Hlaveň kulometu suploval se vším všudy. Krůta si k sobě kňučící a zmítající se Stáňu natočila zadkem a pak do ní začala točícím se Davidovým údem přirážet coby nadržený bernardýn do štěněte čivavy.
Zvíře vylo bolestí, srdceryvně naříkalo, což na Lucii zapůsobilo jako kbelík ledové vody. Sáhla po tom nejbližším, co měla po ruce, po vysoké retrolampě se stínítkem z kostkované látky, a robota s ní vší silou přetáhla. Pro krůtu takový útok nepředstavoval víc než komáří štípnutí pro slona a samozřejmě to s ní absolutně nepohnulo. Za ohlušujícího hukotu hydrauliky dál a dál souložila polomrtvého psa. Najednou se však zmateně zarazila, párkrát nervózně přešlápla na místě, načež penis ze zvířete vytrhla. „Vyskytla se neočekávaná chyba,“ ohlásil reproduktor sladkým, ovšem naprosto nezúčastněným, dívčím hláskem. „Vynucené ukončení procesu.“
Lucie civěla na pohlavní úd. Bylo na něm namotané pudlí tlusté střevo a několik dalších orgánů. Krůta rozpažila, roztrhla zmasakrovanou Stáňu na dvě téměř identické půlky, odhodila je daleko za sebe a pak svou příď zaměřila na ženu. „Pojď k Fred-d-d-d-d-dymu!“ Zakoktal reproduktor agresivně.
Prudký výpad pravého klepeta. Lucie nechápala, jak dokázala tak rychle uhnout a jak se stalo, že stroj do svých spárů uchopil pouze cíp jejího županu. Bleskově se z oděvu vysmekla a nahá běžela do obýváku. Marně se snažila pochopit, co se to tady děje, ale nedařilo se jí to.
Krůta pyjem a klepety proměnila župan na hromádku cupaniny a už si to znovu pádila za nebohou vdovou. V obýváku rozšlápla skleněný konferenční stolek a překotila skleník naditý vzácným míšeňským porcelánem. Každý její pohyb působil rozsáhlé škody. „Evi, já jsem přišel s nabídkou kvalitního sexu,“ drmolil reproduktor hlasem Jaroslava Duška. „Štípání bambusu, poloha mléka a vody. Dlouhý hodiny domácí přípravy jsou k ničemu.“ Lucie pochopila, že to, co ze sebe stroj vypouští, jsou filmové citáty. Měla pocit, že byla hlavou napřed vhozena do nějaké naprosto absurdní noční můry. Něco v jejím nevědomí způsobilo, že se jí chtělo začít strašně smát, nicméně plíce, rty, jazyk a zuby protestovaly.
Vyběhla po schodišti do patra, stroj neomylně za ní. Těžké opancéřované nohy drtily dřevěné schodiště, budova se při každém jejich došlápnutí otřásla v základech. Schody krůtu sice nezastavily, ale rozhodně zpomalily. Lucie toho okamžitě využila. Zvedla ze země těžkou atrapu čínské vázy z dynastie Ming, kterou jí kdysi manžel přivezl z cesty do Vietnamu, zvedla ji nad hlavu a vší silou jí mrštila proti robotovi. Keramická nádoba se roztříštila o příď, ale ani tento útok se strojem nic neudělal. Monstrum bylo jako kráčející tank poháněný touhou sadisticky deflorovat. Lucie vtrhla do bývalé Davidovy pracovny. Napadlo ji, že odtud by se mohla dostat na balkon, z něj seskočit do zahrady a utéct. Jenže když se dostala k oknu, zjistila, že ho zvenčí zakrývá ocelová okenice. Ano, dílo bezpečnostního systému. Okenice se zřejmě aktivovaly v okamžiku, kdy krůta prorazila hlavní dveře.„Do prdele, kurva práce,“ zanaříkala.
Robot prorazil sádrokartonovou zeď mezi chodbou a pracovnou a svižně, takřka radostně, mašíroval opět v ústrety na smrt vyděšené vdovy. Lucie střelhbitě podlezla psací stůl, velkým obloukem stroj oběhla, vrátila se na chodbu a běžela zpátky dolů po rozštípaných schodech. Holá chodidla jí řezaly střepy z vázy, kterou před chvílí sama rozbila. Bolelo to, ale rozštípané dveře v hale a s nimi spojená vidina možnosti útěku z rozpoutaného pekla, způsobovaly, že bolest vnímala spíš jen jako neurčitý senzorický obrys.
Když doběhla zpět do haly, krve by se v ní nedořezal ani laserem broušeným skalpelem. Před prázdnými futry, jimiž do domu dul studený listopadový vítr, stál invalidní vozík a v něm poručík Pausar.
„Dobrý večer, Lucie,“ pozdravil válečný invalida. „Omlouvám se za ten nepořádek, ale jinak to zřejmě nešlo.“
„Toho robota jste sem přivlekl vy?“ Zaječela žena.
Poručík přikývl. „Ano.“
Kovově to cvaklo, ženiny hýždě sevřela kovová klepeta krůty a zvedla za ně vdovu do vzduchu.
„To, že jste odmítla návrh plukovníka Kyjovského, absolutně nechápu, ale nějakej důvod jste asi měla,“ řekl invalida. „Já chci jen důsledek vašeho unáhlenýho rozhodnutí napravit a pomoct padlýmu kamarádovi v tom, na co podle mě plné právo. Chápejte, není v tom nic osobního.“
Krůta si k sobě Lucii otočila čelem a srazila ji na kolena. Vdově se před obličejem ocitl ztopořený penis mrtvého manžela. Orgán, jež pokrývala vrstva psí krve, výkalů a stavební suti, nepopsatelně odporně páchl. „Chtěl jsem vám sehnat nějakýho z těch Kyjovskýho super androidů, ale kluci z dílen mi dodali jen tuhle hacknutou krůtu,“ řekl invalida. „Nic moc, já vím, ale alespoň do ní nahráli seznam hlášek z Český filmový databáze, takže s ní je celkem legrace.“
Lucie chtěla něco vykřiknout, ale sotva pootevřela ústa, robot si její hlavu přirazil k rozkroku. Penis mrtvého obalil poddajný prezervativ vdovina jícnu. Krůta začala divoce přirážet. „Prejt jako dort,“ zamlaskal z reproduktoru zasloužilý umělec Ladislav Pešek. „A střívko? To se jen rozplyne na jazyku. Jedno jediné soustíčko a našinec by řekl, že spořádal půl prasete.“
Dávicí se žena se ze všech sil snažila z klepet vymanit, ale proti oceli a hydraulice neměla sebemenší šanci. Bezduchý stroj si z jejího hrdla vyrobil umělou vagínu a tu šoustal, jako kdyby neměl nastat zítřek. Janin žaludek ze sebe tlačil ven svůj obsah, jenže žalud rytmicky protahující jícen fungoval jako nekompromisní korková zátka. Zvracet nebylo možné a vzbouřené trávenině tak nezbývalo nic jiného, než zůstávat na místě. Když už si Lucie myslela, že omdlí, stroj z ní penis mrtvého vojáka vyškubl a několikrát ji s ním přetáhl přes tváře, až to zamlaskalo. Po této lekci strojového orálního sexu k sobě krůta ženu přetočila zpět hýžděmi, z příďové trysky jí na ohanbí stříkla trochu strojního oleje, načež penis opět uvedla v rychlý rotační pohyb. Žaludem začala stimulovat poštěváček.
„Už to nebude dlouho trvat,“ chlácholil vdovu poručík, jemuž se na kalhotách začínala rýsovat vyboulenina erekce. „Za chvilku vás oplodní a všichni si budeme moct jít znovu lehnout.“
„Zajdu si na potrat, ty zmrde,“ zaječela žena, pak jí došlo, že má volná ústa, ihned toho využila a začala zvracet.
„Možná zajdete,“ řekl Pausar, „možná nezajdete. Nepředjímejte. Víte, já doufám, že se ve vás ještě něco zlomí a nakonec se rozhodnete pro dobro. Pro tu jedinou správnou věc, kterou můžete pro svého manžela udělat. Nebo mi snad chcete říct, že ho už nemilujete a nejste téhle malé oběti schopná? Copak smrt může ukončit opravdovou lásku? Ne, tomu nevěřím. Pravá láska jde za hrob, přetrvá věky a nezastaví ji nic. A to nejsou moje myšlenky, paní. To jsem si přečetl v takový knížce od jednoho spisovatele. Jméno jsem už zapomněl, ale to nevadí, ne?“
„David bylo nechutný zvrácený prase,“ zařvala zmítající se vdova. „Úplně stejný jako seš ty! Nikdy jsem toho dobytka nemilovala, od začátku mi šlo jen o toho čtvrt míče, co mu každej měsíc přistál na účtujáááááááuuuu!“
Krůta jí manželův rotující penis zahloubila do nepřipravené vagíny. Lucie cítila, jak hned u děložního hrdla závratnou rychlostí krouží piercing v uzdičce, vnímala, jak jí hráz bombarduje šourek s obrovskými varlaty. Frekvence přírazů se zrychlovala, bylo jen otázkou času, než mužův genitál začne ejakulovat.
Vtom ji stihlo něco, co by se dalo nazvat osvícením v okamžiku nejkrajnější nouze. Sáhla si mezi nohy, chvilku čekala, až krůta opět důrazně přirazí, a když se tak stalo, uchopila do dlaně manželův šourek.
A ze všech sil ho stiskla.
Stroj zaržál tak, že v celém rodinném domku popadaly ze zdí obrazy a v kuchyni se strhlo pero památečních kukaček. Prudce ženu odhodil, až zvučně dopadla na litinový botník a docela lidsky se schoulil do klubka. Byl najednou jako parkový úchyl, jemuž právě někdo do rozkroku pohřbil špičku tenisky. Bolestně zaskřehotal: „Tohle to se dělá starý babičce, která tě má tak ráda a pořád se tě zastává? Fuj-e-e-e-e-e!“ Chvíli se zmítal v organicko-anorganické křeči, pak sebou divně zacukal a sexuálně zaútočil na první terč, který před sebou zaměřil.
Na trojnásobně amputovaného invalidu poručíka Pausara. Klepety překvapeném veteránovi odlomil protézu ruky, roztrhal kalhoty se zkrácenými nohavicemi, roztáhl prdel a až po kořen do něj zavrtal ztopořený utahovák tragicky zesnulého Davida Hájka.
Poručík vřískal jako sele na porážce, prosil o slitování, nadával, ale to bylo stroji jedno. Pouze tupě plnil svůj mírně modifikovaný protokol a obrovským penisem trhal invalidův anál na kusy.
Lucie Glantzová souložící dvojici potichu obešla, dostala se k východu a vyběhla do ledové podzimní noci. Byla úplně nahá, pod rozbodanými chodidly jí šustila jinovatka. Nad tím, kam utíká, nepřemýšlela. Chtěla být co nejdál od svého domu hrůzy. Prostě jen prchala dál a dál za nosem do tmy.
Těžko říct, jak dlouho běžela. Možná minutu nebo dvě, ale klidně to mohla být i hodina. Začaly se kolem ní objevovat siluety stromů, keřů a skal, na nebi zářilo souhvězdí Orionu a ze všeho nejvíc jeho rudá komponenta, hvězda smrti Betelgeuze. Ocitla se v nočním lese.
Chladný vzduch způsobil, že pomalu začínala přicházet k sobě. Uvědomila si, že mrzne, že je dočista nahá a že jestli se něco nestane, tak nejspíš nedožije rána. Začala plakat a zároveň se smát, byla šťastná a přitom vyděšená na smrt. Zastavila se, sedla do zmrzlé lesní hrabanky a zavřela oči…
A tu na ni dopadlo něco teplého a měkkého. Hubertus vyhřátý lidským tělem. Páchl borovou smolou a rumovou trestí. Lucie se probrala z letargie. Před ní se ve svitu hvězd tyčila postava v mysliveckém klobouku. „To nic, kopretinko,“ řekl muž klidným, dobráckým hlasem. „Už jsi v bezpečí.“ Pohladil ji po vlasech, ukazováčkem přejel po rtech.
Pak se ozval zvuk rozepínajícího se zipu u kalhot…
