Nevím, jak to máte vy, ale mně poslední dobou začíná vadit takový ten vlezlý umělo-inteligenční a “super-inteligenční” optimismus, který postupně přerůstá v jakousi podivnou ideologii. K té mají tendenci inklinovat osoby spíše naivního a nepraktického uvažování, které umělou inteligenci vnímají jako panaceu schopnou udělat z naší planety ráj na zemi. Tento stav mě přinutil k určitému zamyšlení a vysvětlení, proč jsem v této záležitosti spíše skeptický.
Nejprve je nutno říct, že se nehodlám zabývat slabou umělou inteligencí a systémy založenými na strojovém učení – jsou to zajímavé věci, umí spoustu věcí, diagnostikovat rakovinu kůže, řídit auta, navigovat řízené střely nebo vyvenčit psa. Ale takovéto systémy jsou jenom pouhými bezduchými automaty a veškeré projevy inteligence jsou jenom její iluzí.
UI optimisté vyhlížejí příchod systémů obdařených takzvanou silnou umělou inteligencí. Silná umělá inteligence by měla být již schopna opravdového sebeuvědomování, sebehodnocení, kreativity a uvažování blízké člověku. Mělo by jít o produkt syntetického mozku, jenž bude vycházet z mozku lidského, zároveň ho ale nebudou svazovat běžné limity organického těla, bude svým způsobem modulární, schopný expandovat a překonávat své stvořitele. Silná umělá inteligence způsobí podle techno-optimistů globální technologickou revoluci a nás ze dne na den doslova katapultuje do utopického světa, kde se nebude umírat, hladovět, všichni budou mít všechno a nikdo nebude smuten. Prostě úplně jako v růžovém snu Karla Marxe.
Toto všechno zní velice zajímavě, ale podívejme se na záležitost silné umělé inteligence z praktického hlediska. Před nějakými dvaceti a více lety se o umělé inteligenci uvažovalo jako o prostém programu běžícím na velice výkonném superpočítači. Mohlo za to tehdejší dosti povrchní chápání lidského mozku jako statické struktury, jež vedlo k dojmu, že by mozek mohl být jednoduše nahraditelný dostatečně velkým množstvím plošných spojů. Postupem času se však ukázalo, že celá věc je mnohem složitější. Moderní neurovědy představily mozek jako komplex neurálních sítí, které jsou na mikroskopické úrovni v trvalé přestavbě, což komplikuje jeho popis a celistvé uchopení. Pominula dokonce i pevně vžitá představa mozku coby kolekce různých center, z nichž má každé přesně stanovené nějakou funkci. Sen o umělém cerebru na “tradiční elektronické” bázi se rozplynul.
S tím, jak postupem času rostl výkon klasických počítačů, se objevil nový nápad – vytvořit umělý mozek jako čistě virtuální jsoucno. Tohle je chytré. Virtualizace hravě odstraní problémy s přestavbou a simulovaným neuronům dopřeje všechno co potřebují pro svou “seberealizaci.” Kromě toho umožní jednotlivé stavy nebo vývojové fáze virtuálního orgánu zálohovat, vytvářet více jeho instancí a libovolně s ním experimentovat. Toto zní dobře, ale realizuje se to mnohem hůř.
Mozek sestává z více než stovky miliard neuronů, mezi nimiž existuje kolem sto trilionů synapsí, a toto vše má tendenci, jak už bylo řečeno, neustále měnit svou strukturu. K tomu, abychom mohli plnohodnotně simulovat třeba jen milimetr krychlový šedé kůry mozkové, by bylo zapotřebí superpočítače. Je nezbytné si uvědomit, že každý jeden neuron je ve skutečnosti velice složitou unikátní entitou, která obsahuje stovky organel, podléhá vývoji, metabolizuje, syntetizuje proteiny, mění se a se svými sousedy komunikuje nejen prostřednictvím elektrických vzruchů, ale často i signálními proteiny zvanými cytokyny. Bylo by určitě možné simulovat pouze jakési rudimentární neurony zbavené všeho, co nám z našeho lidského úhlu pohledu (!) přijde jako nedůležité, ale tím bychom nezískali skutečný funkční virtuální mozek, ale jenom jeho jakýsi dynamický model, což je k ničemu.
Procesní kapacita výpočetního zařízení, který by zvládl simulaci kompletního lidského mozku, by podle amerického futorologa a vynálezce Raye Kurzweilla musela dosahovat výkonnosti v řádu jednotek až desítek exaflopů. Pro srovnání: Momentálně je nejvýkonnějším počítačem světa stroj pojmenovaný Summit, který vzešel z dílny IBM. Jeho procesní kapacita je ohromných 200 petaflops. Pět takovýchto strojů (cena každého z nich je 7,5 miliardy korun) má dohromady výkon jednoho exaflopu.
Problém je v tom, že Kurzweill se coby techno-optimista dopouští velmi neblahého (ale pochopitelného) zkreslení. Ve svém výpočtu nezohledňuje nutnost simulovat právě zmíněnou vnitřní strukturu a metabolismus jednotlivých neuronů. Reálná procesní kapacita superpočítače, jenž by v sobě dokázal hostit virtuální lidský mozek, by ve skutečnosti musela být o několik řádů vyšší – dosahovala by hodnoty až jednotek zettaflop (triliard flopů), což je naprosto šílená hodnota.
Do hry samozřejmě vstupuje redundance nervové tkáně – z mozku je toho teoreticky možné mnoho odstranit, aniž by to s ním nějak výrazněji zamávalo. I kdyby se nám ale jeho objem, potažmo počet neuronů a synapsí mezi nimi, podařilo snížit na nějakých deset procent, z hlediska nutné procesní kapacity se pořád budeme pohybovat v dosti nepříznivých číslech.
Teď připusťme myšlenku, že technologický vývoj pokročil natolik, že umožnil vznik takového superpočítače, který zvládne simulovat kompletní lidský mozek na úrovni jednotlivých molekul. Okamžitě se objeví další komplikace. Chceme-li získat silnou umělou inteligenci, která bude nějakým způsobem prospěšná a užitečná, je nezbytně nutné, aby virtuální mozek disponoval osobností, a to navíc ušlechtilou, dobráckou, nenarušenou, milou a ochotnou spolupracovat. Tato osobnost poslouží vlastně jako rozhraní mezi inteligenčním potenciálem virtuální bytosti a světem nás stvořitelů. Jak se vytváří osobnost? Velmi pomalu. Jde o pozvolný proces, který začíná v okamžiku našeho příchodu na svět. Každý mozek je zprvu nepopsaným listem papíru, spojů mezi neurony je překvapivě malé množství. Teprve patřičnou stimulací, podněcováním senzorické soustavy (poznáváním světa) a učením se dochází k tvorbě složitých neuronových sítí. Z nich v určitý okamžik dojde k emergenci osobnosti. Pokud bychom chtěli získat umělý virtuální mozek obdařený osobností blízkou lidské, museli bychom tento vývoj nějakým způsobem napodobit, což se sice lehko řekne, ale těžko udělá. Představte si zárodečný, hmotně neexistující mozek plovoucí v pomyslném virtuálním nálevu obřího počítače. Vlastně takový mozek novorozence. Tento orgán chceme dlouhodobě vystavovat zdravému stresu reálného života, protože bez toho atrofuje úplně stejně jako mozek někoho, kdo se narodil coby hluchoslepý a trpící locked-in syndromem. Zároveň na něj musíme být hodní, vychovat z něj altruistu a motivovat ho. Zkrátka dost komplikovaná věc.
Nutnost mentální geneze by bylo teoreticky možné obejít tak, že by se k simulaci použil virtualizovaný mozek skutečného živého člověka získaný nějakou pokročilou snímkovací metodou (která neexistuje a velice dlouho ještě existovat nebude). Tady se ovšem trochu naráží na etické problémy. Virtualizovaný mozek by byl totiž de facto kopií mozku původního, a jáství v něm sídlící (a považující samo sebe za reálného člověka) by po zavedení do neurálního simulátoru muselo logicky zažívat dosti krušné okamžiky. Zřejmě by se to celé podobalo experimentu s uťatou lidskou hlavou udržovanou při životě prostřednictvím umělého krevního oběhu a plic, která je nucena odpovídat na otázky, které ji opravdu, ale opravdu nezajímají. Zkuste si v podobné situaci představit sebe. Dost zrůdná věc, že?
Podivuhodná je celá věc z energetického hlediska. Pokud se vrátíme ke Kurzweillově odhadu a čistě jen pro představu připustíme, že simulovat lidský mozek by se dalo na pěti superpočítačích Summit, vychází nám, že takováhle simulace by spotřebovávala 5×13, tedy 65 megawattů energie. Obyčejný lidský mozek “odebírá” tělu energii odpovídající jedné stovce wattů, což je 650 000x méně.
Z výše uvedeného vyplývá, že na silnou umělou inteligenci si počkáme ještě nejspíš opravdu dlouho. Minimálně do té doby, dokud nedojde k nějakému revolučnímu průlomu v oblasti IT, který přinese nové možnosti jak simulovat extrémně složité dynamické systémy. Jako mnohem nadějnější se zdá být vývoj umělé inteligence prostřednictvím augmentace lidských bytostí, což vychází nesrovnatelně levněji. Ovšem do hry zde opět vstupuje zlá západní tetička nebohé vědy – etika.
