Někdy v průběhu května 2017 se mě jistá osoba blízká zeptala, jestli bych se nechtěl zúčastnit akce s českými lovci duchů. Akce měla být organizovaná Jaroslavem Drábkem, který mi nebyl tak úplně neznámý. Věděl jsem, že jde – minimálně ve světě ezoteriků – o člověka poměrně proslulého, jenž se relativně často objevuje na televizních obrazovkách. Pan Drábek se proslavil zejména tím, že již celou řadu let zcela nezištně zbavuje nejrůznější nemovitosti či všelijaké ponuré prostory “duchů”. Účast na akci s největším českým lovcem duchů, to znělo zajímavě. A trochu děsivě. Coby velký fanoušek hororů jsem proto nemohl jinak než přislíbil svou účast.
V inkriminovaný den pátek 12. května jsem se sbalil a autem vyrazil do Mariánských lázní, které se měly stát dočasných působištěm pana Drábka, jeho společníků, zájemců o nadpřirozeno a pochopitelně i davu fanoušků. Těch má český ghost-hunter po letech svého činění již poměrně bohatou základnu. Akce sestávala ze dvou etap. První z nich představovala odborná přednáška o duších, přízracích a měla zahrnovat i projekci videí autentických projevů duchů. Druhou etapou pak bylo samotné vyšetřování na místě, kde mělo docházet k paranormálním jevům. Tato druhá etapa následovala po první až po více než čtyřiadvaceti hodinách, přičemž volný čas mezi paranormálnem měl být zasvěcen poznávání krás Mariánských lázní.
Parapřednáška
Na místo konání jsem dorazil krátce před začátkem přednášky. Po vstupu do sálu, jenž byl již narván k prasknutí lidmi, zaplatil stokorunové vstupné a usadil se na volnou židli. Než se přednáška rozjela, zmapoval jsem letmo složení diváctva. Prostoru, která za běžných okolností sloužila zjevně k pořádání lidových tanečních zábav, z padesáti procent vyplňovaly řevnivé důchodkyně. Šlo povětšinou o takový ten typický mírně histrionský typ starších dam, které mají tendenci barvit si vlasy buď na fialovo, nebo je přinejmenším devastovat litry peroxidu vodíku. Dalších přibližně třicet procent přítomných vypadalo, jako kdyby si právě odskočilo z koncertu hudební skupiny Ortel. Tato “kasta” diváctva byla oděna do teplákových souprav a krky jim zdobily výrazné kovové řetězy ve stylu pražských turbo-taxikářů. Zbývajících dvacet procent byli nejrůznější batikovaní osvícení a brýlaté ezoteričky s nepřítomně pohrdavým pohledem, jež sděloval: Já vím víc, než vědí ostatní, tak se s tím smiř. Zaposlouchal jsem se do zapředených rozhovorů. Lid se bavil zejména o fotbalu, entitách, pivu, andělech, exekucích, reinkarnaci a Miloši Zemanovi. Tehdy poprvé jsem zapochyboval o tom, jestli jsem skutečně na místě, na němž bych si býval přál být…
To už se ale na pódium vydrápal pan Drápek – totiž pardon, Drábek – a přednáška mohla začít. Po stručném představení vyšetřovacího týmu (organizovaná skupina si říká EPRV 777 – “Europian paranormal real voices”), přiblížil lovec duchů svou práci. Pochopil jsem, že je to v podstatě docela jednoduché: Jaroslavovi Drábkovi zavolá někdo, kdo má pocit, že u něj doma straší. Pan Drábek přijede, prostřednictvím moderní techniky a svého šestého smyslu naváže se strašidlem kontakt, druhově ho zařadí a následně mírumilovně, pomocí modliteb, odešle tam, kam patří. Do “Světla”. Není na to sám. Častou pomocnicí Jaroslava Drábka je na výjezdech Alexandra H. přezdívaná Saška. Tato, dle vlastních slov ex-skeptička, prožila klinickou smrt, došla “poznání” a představuje ideální médium schopné “naciťování se” na případné entity. Mít někoho takového při sobě určitě není na škodu, že.
Rozjelo se dlouhé líčení zážitků z vymítání. Jaroslav Drábek má, jak sám tvrdí, na účtě přes stovku zdárně vyřešených případů strašení. Setkal se s duchy (kteří toto označení prý nemají rádi a proto je lepší nazývat je entity) mnoha nejrůznějších kategorií. Několikrát dokonce prováděl exorcismus, během kterého posednutý levitoval a měnil barvu vlasů.
Následovala zevrubná klasifikací přízraků. “Pokud má entita černou barvu, jedná se o revenanta, zlého navrátilce ze záhrobí. Ten může být nebezpečný. Bílé zjevení je obvykle pozitivní,” vysvětlil pan Drábek. Posléze přítomné varoval před úkony, které bychom si měli odpustit, pokud nechceme, aby se k nám domů nějaké to strašidlo nastěhovalo. “Nejhorší je, když si domů vezmeme urnu s popelem,” řekl a dodal, že jako magnet na entity může fungovat i plamen docela obyčejné svíčky.
Pak se lovec duchů konečně dostal ke svému instrumentáriu, jež umožňuje komunikaci s duchy. Odborník na život po životě vyrukoval nejdříve se žlutou krabičkou vybavenou čtyřmi ledkami. Označil ji jako “ghost meter”, pomocí kterého mohou entity odpovídat na položené dotazy stylem “ano – ne”. Počet v odpověď rozsvícených led-diod značí cosi jako emotivní úroveň reakce. Když jsem měl možnost podívat se na zařízení zblízka, zjistil jsem, že šlo ve skutečnosti o jednoduchý detektor intenzity elektromagnetického pole, věc známou každému elektrotechnikovi či radioamatérovi. Začal jsem přemýšlet nad povahou “entit.” Měřitelné elektromagnetické pole mohou indukovat kovové objekty – nejlépe se k tomu hodí pěkná měděná cívka – jimiž prochází elektrický proud. Představa kovových duchů připojených ke stabilnímu zdroji elektřiny je zvláštní, ale budiž.
Dalším z přístrojů byl “spirit box” s kódovým označením P-SB7, což je aparát připomínající malé rádio s teleskopickou anténkou. I funkce je vlastně podobná. Jedná se v podstatě o rádiový přijímač schopný automaticky rychle nahodile měnit přijímanou frekvenci buď v oboru FM (76 – 108 Mhz) nebo AM (530-1710 Khz), čímž je generován akustický šum. Z tohoto šumu občas promlouvají hlasy “entit.” Zjednodušeně řečeno to funguje tak, jako kdyby někdo rychle točil ladícím knoflíkem u rádia sem a tam.
Když bylo zařízení demonstrováno, skutečně jsme z něj několikrát zaslechli něco, co připomínalo lidské hlasy. A sem tam i něco, co vytvářelo dojem krátkého fragmentu hudební skladby nebo zpěvu. Ač jsem se sebevíc snažil, nemohl jsem si pomoct, všechny zvuky ze spirit boxu vylouděné mi nápadně připomínaly pouhé vzorky vysílání naprosto neparanormálních rádiových stanic. Napadlo mě, proč by vlastně duchové měli “vysílat” na úplně stejných frekvencích, s jakou obvykle pracují běžné rozhlasové vysílače. Respektive, proč je na tomto oboru zařízení založeno. Nebylo by smysluplnější jít s frekvencí třeba nad 300 Mhz do oblasti ultrakrátkých vln, které je mnohem snazší stínit a zabránit rušení původem ze světa pre-zesnulých? Logicky bylo, ale… To by přeci mohlo hrozit, že zaznamenáme právě jenom šum. Ach jo. Začal jsem cosi tušit…
Pan Drábek se o spirit boxu rozpovídal. Vysvětlil, že nic z běžných radiových stanic zachytit nemůže, protože “frekvence se mění velice rychle, mnohokrát za vteřinu,” takže je prý nemožné, aby zachycené promluvy duchů byly pozemského původu. Tohle tvrzení mi přišlo dosti vachrlaté. Později jsem se doma na spirit box podíval trochu podrobněji. Zjistil jsem, že přístroj P-SB7, který se u nás prodává za cca 4000,- přepíná stanice s volitelnou prodlevou v rozsahu 100 – 300 milisekund. To jinými slovy znamená, že spirit box před každým skokem zůstane na náhodně vybrané frekvenci naladěný po dobu 0,1 – 0,3 vteřiny. To je ovšem bohatě nad rozlišovací schopností lidského ucha (potažmo mozku). Přepne-li se tedy přístroj na frekvenci, na níž shodou okolností vysílá nějaká rozhlasová stanice, člověk výsledný zvuk zcela bez problému zaregistruje. Složitější to prostě není.
Objevilo ještě několik běžných fyzikálních měřících přístrojů, například klasický dozimetr. Pak ovšem pan Drábek vyrukoval s věcí, kterou jsem okamžitě poznal. “Toto je laserový teploměr. Není to obyčejná mašinka, kterou koupíte v elektru. Tento má dosah čtyřicet metrů s tím, že s ním můžeme měřit teplotu s přesností jedné desetiny stupně,” mával lovec duchů přístrojem ze žlutého plastu. Úplně totožný teploměr vlastní můj technicky nadaný bratr. Teploměr, který je ve skutečnosti infračervený (laserovým z něj v očích lovce duchů činilo zřejmě zabudované laserové ukazovátko) podává relativně přesné informace do vzdálenosti jednoho metru. S narůstající vzdáleností přesnost dramaticky klesá, na základě vlastních zkušeností vím, že již po deseti metrech zde při ručním měření může být odchylka v měření kolem 25%. Údaj o čtyřiceti metrech je přinejmenším podivný. Infračervený teploměr vydávaný za “speciální vyšetřovací přístroj,” lze běžně koupit na e-bay doslova za pár šupů.
Byl jsem zklamaný a vlastně i trochu naštvaný, protože celá přednáška mi začala připadat jen jako jedna velká amatérská taškařice. Zklamání se pak ještě prohloubilo, když pan Drábek začal s projekcí videozáznamů paranormálních jevů, které se mu podařilo během svých výprav natočit. Coby opravdový klenot a nepopiratelný důkaz existence duchů nám bylo puštěno video z jisté půdy, na němž lovce duchů vyděsily samovolně se otevřivší dveře skříně. Pan Drábek na záznamu zakvílí leknutím, padne na blízký gauč, popadá dech a drží se za srdce.
Následovala šňůra záznamů nasvětleného poletujícího prachu a hlavně práce se spiritboxem. Z rádiového šumu zaznívají ve videích slabiky, části slov. Srozumitelnost zaznamenané “komunikaci” dodávají pouze důmyslně vložené titulky, neurčité zvuky jsou pochopitelně v přepisu na první dobrou interpretovány tak, jak se to jejich autorovi zrovna hodilo. Myslím na to, kde je všechno to vymýtání, levitace, přízraky a vlasy měnící barvu. Jak je možné, že zrovna to nejzajímavější, o čem pan Drábek tak zaujatě mluvil, nebylo jako na potvoru zaznamenáno?
Absolutním zlatým hřebem přednášky bylo pak svědectví jisté mladé a na první pohled velmi duševně vyrovnané dámy, která se stala obětí zákeřných bytostí z říše zesnulých.
Když se přednáška po několika hodinách dobrala svého konce, pan Drábek v obklopení přívrženců zmizel v nedalekém občerstvovacím zařízení, a já odešel na hotel. Musel jsem nějak zpracovat veškeré dojmy. Bylo jich mnoho. Ovšem to nejlepší mě čekalo až příštího večera…
Strašidelno ve strašidelném domě
Akce pokračovala v sobotu 13.5.2017 večer po západu slunce. Po dni stráveném ve stylu japonského turisty obdivováním pamětihodností Mariánských lázní, sycením se lázeňskými oplatkami a popíjením vody z místních proslulých samoserných pramenů jsem se znovu připojil ke skupině vyšetřovatelů a jejich přívrženců. Předmětem vyšetřování se měla stát bývalá kavárna Polom, v současnosti opuštěná a silně zdevastovaná budova v lesích nad Mariánkami.
Ke zruinované kavárně jsme dorazili krátce po setmění. Přítomná Romana Kolagerová, dáma, která ve volném čase spravuje na Facebooku skupinu Paranormální jevy 777, nám nejprve povyprávěla o historii nemovitosti. Kavárnu, původně nesoucí pojmenování “Alm”, v roce 1887 postavil polesný Heinrich Reiniger. Podnik roku 1893 prodal manželům Bauxbaumovým, ti se ho pro změnu zbavili léta páně 1913. A teď mě napadá, proč to tady vlastně vypisuji? Koho historie obskurního místa zajímá, nechť si přečte tento článek na webu Města, obce, osady. Podstatné je zmínit nejspíš jen to, že po roce 1947 se kavárna stala domovem důchodců a jím vydržela být až do roku 1995. Poté byla opuštěna, vykradena a totálně zplundrována. A co na toto místo přivábilo lovce duchů? Důchodci zde prý měli být týráni tamním personálem. Dům je proto nasáklý negativní energií a jistě ho obývá nejeden přízrak.
Jde se do akce. Protože nás je moc, vcházíme do ruiny postupně v malých skupinkách, jinak by se duchové mohli vyplašit. Všímám si, že je mezi námi i jedna poměrně známá tvář – reportér a kameraman TV Prima Jaroslav Mareš. Jak se dovídám, tak s týmem pana Drábka jezdí poměrně často, jeho počínání dokumentuje a následně zveřejňuje na svém zajímavém youtube kanálu. Lační totiž spatřit něco paranormálního, zatím se mu to bohužel nepoštěstilo. Vyjde to dnes?
Uvnitř budovy jde lidově řečeno o kejhák. V přízemí jsou na několika místech propadlé podlahy, a pád do sklepení plného cihlové suti by rozhodně nebyl nic příjemného. Nicméně nebezpečí fyzického rázu přítomné nezajímá. Rozjíždí se vyšetřování. Pan Drábek se “Saškou” vytahují ghost meter (detektor elektromagnetického pole), spirit box (modifikovaný radiový přijímač) a zdraví entity: “Dobrý večer. Přišli jsme se sem za vámi podívat s úctou a pokorou v srdci.” Ze šumícího spirit boxu se ozve melodické zakvílení poněkud připomínající fragment zpěvu Lucie Bílé. Lovci duchů jsou nadšení. Rozvíjí se komunikace. Ze slabik a kvilů nesoucích se z reproduktoru spirit boxu Jaroslav Drábek s Alexandrou dojdou k závěru, že se baví s několika entitami. Jedna z nich se dokonce pomocí přístroje představí jménem. Spirit box zapiští “ííí”, z čehož pan Drábek usoudí, že duch se za života jmenoval “Vít”. Představuji si, jak by to vypadalo, pokud by komunikace s duchy probíhala na nějakém stíněném místě, kde by nehrozilo, že bude omylem zaznamenán pozemský vysílač. Obávám se, že by nejspíš neprobíhala vůbec, ale mlčím.
Zajímavá je i práce s ghost metrem. Ledky blikají, aparát registruje kolísající elektromagnetická pole. Na příkaz pana Drábka máme všichni vypnuté mobilní telefony, aby nemohlo docházet k rušení. Ale na místě jsou kamery, foťáky, reflektory a nejrůznější další elektronické vybavení. Spousty zdrojů případného rušení, které ale nikdo neřeší. V okamžiku, kdy je mi jeden z ghost metrů zapůjčen k vyzkoušení, odejdu s ním do prázdné vzdálené místnosti (cestou se málem zřítím do sklepení) a vyzkouším mimo dosah případných “rušičů”. Ledky se nyní ani nepohnou. Pak se ještě vrátím za panem Drábkem a v jeho přítomnosti se ptám, jestli je na místě přítomen někdo – nějaký duch – který by mi chtěl něco říct. Myslím při tom na několik svých mrtvých příbuzných. Co kdyby, že. Bohužel se neděje vůbec nic. Dokonce i spirit box nyní výjimečně ztichl…
Posléze si všímám, že členem vyšetřovacího týmu je i malá holčička ve věku takových deseti let. Dochází mi, že je to dcera Sašky. Dítě matce sděluje, že u schodiště vidí nějaké šedé postavy. Kromě ní nikdo další nic nevidí, holčičku všichni chválí, nejvíce pochopitelně hrdá Saška. Vypadá to, že malé medium není s matkou na akci poprvé. Jak něco takového prospívá psychice dítěte je otázkou pro specialisty.
Ke slovu se dostane i infračervený teploměr. Jedna členka týmu jím míří na schody, kde dcera Sašky před chvílí viděla přízrak. “Můžete, prosím, změnit teplotu toho červeného světýlka?” Říká. Hodnota na displeji nepatrně kolísá (ostatně kolísala celou dobu) a členka týmu je nadšená. “Jste moc šikovný,” děkuje neviditelnému.
Pan Drábek s pomocí spiritboxu mezitím zjistí, že na Polomu v minulosti zdravotní sestřičky držely pacienty ve sklepě v klecích. Toto věznění několik z nebožáku nepřežilo, a jejich duše zůstaly uvězněné ve zdech bývalé kavárny. Pak se ještě začne teatrálně dávit, když mu zlobný duch pana Víta sevře hrdlo svou neviditelnou rukou. Původně se měl jen dotknout jedné z přítomných duchochtivých dam, ale “spletl se”. Takže tak.
Ovšem pak se stane něco hrozného, co nikdo nečekal. Na scénu se ze tmy vydere zapáchající tvor démonického vzezření, bručí a cení zuby. Zalekne se i jinak otrlý pan Drábek. Příchozí je však obyčejný (živý) bezdomovec, kterého jsme vyrušili ze spánku. Akce je ukončena. Loučíme se a jedeme domů…
Shrnutí
Veškeré zaznamenané projevy duchů, kterých jsem byl svědkem, mi osobně přišly jen jako racionálně vysvětlitelné ruchy, šumy nebo odchylky v měření. Hlasy ze spirit boxu není důvod považovat za něco jiného než za krátké vzorky vysílání rozhlasových stanic. Veškeré “promluvy” duchů jsou izolované zvuky, ucelená věta nemá šanci ze zařízení zaznít. Výstup ze spirit boxu lovci duchů interpretují podle svého a velmi často tak, jak se jim hodí, aby sami pro sebe vytvořili iluzi konzistentní komunikace. Veškeré činění pana Drábka a spol je neškodné, jde o svéráznou lidovou zábavu a zároveň o naplňování přirozené lidské potřeby po nějaké formě duchovního života. Osobně ji vnímám jako modifikovanou formu starého dobrého spiritismu, o němž s oblibou psával Antal Stašek, rozdíl je jen v používaných rekvizitách – stolky, kyvadla a spiritistické tabulky nahradila elektronická zařízení. Jediným problémem mohou být klamavá či vyloženě nepravdivá tvrzení, jichž se lovci duchů dopouští, a která mají potenciál mást veřejnost. Na mysli mám konkrétně prohlášení, že na Polomu personál týral své svěřence. O něčem takovém totiž neexistuje žádný písemný důkaz, lovci duchů se opírají pouze o tvrzení nekonkrétní osoby, jíž někdo řekl, že má kamaráda, který…. No znáte to.
Závěrem je určité vhodné zmínit, že Jaroslav Drábek, který duchy sice vymítá zcela nezištně, začal letos na jaře provozovat tzv. Ghost Hunters Academy. Přihláška na jednodenní kurz stojí 2420 Kč. Kurz se podařilo infiltrovat mému kolegovi z časopisu Instinkt, Davidu Lanczovi. Dle Davidova popisu jsem nabyl dojmu, že kurz nabízí v podstatě totéž, co přineslo moje dobrodružství na Polomu…
