Za pár dnů začne listopad, tak se nám na Lukov zase už trousí ty hejna lidí, co z dálky vypadají jako ospalí krkavci v kabátech politými rozvařeným klihem. V pazourách mají tu věnce, tu koše nacpané tisovými větvičkami, umělé kytky z vosku, po kapsách kahánky, sirky, plastové lahvičky s petrolejem a spoustu dalšího. Obcházejí hroby a obkládají je tím, co přinesli, rozsvěcejí světla, a tváří se zadumaně, protože vědí, že dřív nebo později taky skončí pod drnem. Těch lidí jsou teď mraky a mraky a mraky, a to nám komplikuje práci, to je jasné, před nimi prostě jen tak začít pracovat nemůžu. Musím se schovávat a čekat, až se udělá úplná tma, pan Rozsival zamkne bránu, a udělá se klid. Teprve pak můžu začít hrabat.
Nekrotéka
Je dobře, že ještě nemrzne. Když začne mrznout, tak hlína na povrchu ztvrdne a hrabání jde mnohem pomaleji. Nemám rád mráz a sníh. A nemám rád ani léto, to je zase země vyprahlá a práší. Ale na podzim, když prší, to je jiná! Hlína je krásně promáčená a měkká jako piškot namočený do mléka. Jak ji odhrnuji a dostávám se níž a níž, tak déšť máčí i tu suchou hlínu vespod, takže jsem dole u truhly hrozně rychle.
A pak už to jde ráz na ráz. Prorazím víko, vlezu dovnitř a začnu si hryzat do konečků prstů, aby se rozsvítily. Psi a kočky se mi smějí, že ty moje pazoury vypadají směšně, že prý mám prstíky jako kuřecí párečky. V jednom kuse od nich slyším: „A můžu si kousnout? Můžu? Mňam! Prsk! Dej sem to maso, skrčku!“ Mají pravdu, ty moje pazoury jsou k smíchu. Když se mi chechtají, tak je hned strkám do kapes, ale myslím si „Jen kdybyste věděli, jaká je to paráda, když si je v podzemí rozsvítím, abych viděl na práci!“
Pardon. Nechci si teď stěžovat na psy a kočky. O tom až později. Chci psát o své práci a jak je skvělá a zábavná. Takže: Rozsvítím prsty, a pustím se do těla. Od Drhadra mám papír a na papíru je seznam, co všechno si půjčit tentokrát. Víte, s Drhadrem tomu říkáme půjčování, ale ve skutečnosti to je prachobyčejné kradení. Nejsem zas tak hloupý, jak vypadám. Pokud si od někoho něco bez zeptání vezmu a pak to nedám zpátky, tak to je krádež. Jenže ptát se někoho, kdo je mrtvý a v očích, puse, uších a kakací dírce neboli konečníku se mu konají výroční sjezdy všech možných druhů ponrav, to prostě nemá moc smysl. Tělo otevřu a podle seznamu v něm najdu všechno, co Drhadr potřebuje. Jednou to je třeba krejčovský sval a dvanácterník, jindy chodidla, srdce, jazyk nebo třeba jenom prachsprostá jazylka a levá krční mandle. Různé kombinace toho, co v sobě máte. Vyřežu a odřežu to, vytáhnu ven, zabalím do igelitových pytlíků, dám do ruksaku a je to. Pak zhasnu prsty, vylezu ze země, zaházím po sobě díru tak, aby si nikdo ničeho nevšiml, a utíkám domů.
Domů se jde skrz mauzoleum s kamenným erbem, co je na něm krahujec a pět šípů. To mauzoleum patří Drhadrovi. Nikdo k němu nechodí, aby zapálil svíčky. Všichni ho obcházejí. Bojí se. Dveře mauzolea jsou z dubových fošen, vypadají omšele a roste na nich spousta lišejníku. Když se ale odemknou, objeví se další dveře, mnohem krásnější než ty první, barevné a ozdobené spoustou živých očí. Ty dveře vrní, předou, hýbají se, a jejich oči se koulí a mrkají. Jakmile se druhými dveřmi projde, tak to bleskne, zavoní vanilkou, a pak už je člověk doma, v teple a suchu.
Nejdřív jdu za Drhadrem do dílny. Tam on je většinu času. Hrabe se v něčem na stole, a zpívá si o své práci, to znamená o šití, spojování, leptání, loužení a chemikáliích. Řeknu mu: „Tak už jsem doma.“ On obvykle odpoví: „No tak na co čekáš, jelimane, naházej všechno do kádí a běž si hrát nebo si dělej, co chceš, já nemám čas na volovinky.“
Vytahám z pytlíků to, co jsem přinesl, a z dálky to házím do sudů. Šplouchá to a stříká a Drhadr se někdy zlobí a nadává, že sviním. Jindy je mu to ale úplně jedno, dál si zpívá a dělá, jako kdybych nebyl. Jakmile je všechno v kádích, umyji si pořádně pazoury, a zpod nehtů vyšťourám všechno maso, aby mi tam nezačalo zahnívat.
A pak jdu za Sárou.
Sára je hrozně krásná. Nikdy jsem neviděl nikoho krásnějšího, živého ani mrtvého. Je mnohem vyšší než já, má dlouhé tmavé vlasy, a světlou kůži. Ta její kůže je úplně hlaďoučká, nejsou na ní vůbec žádné puchýřky, žlázky ani jizvičky. Ty mám u nás doma jenom já. Když mě Sára uvidí, tak se mě zeptá: „Jak to dneska šlo, šmoulo?“ A já jí začnu vypravovat o všem, co jsem toho dne venku viděl. O bábách s kahánky, o tom, jak mi nešla přeříznout hrudní kost jednoho scvrklouše, jak hrobníkovy děti přivázaly Máše k noze rezavý hrnek, o letadle, co letělo hrozně nízko, a za ním vlál dlouhý kus látky s nápisem Pilsner Urquell, o člověku, co si v křoví vpíchl do těla jehlu injekční stříkačky, a dělal sám na sobě experiment tak, jako to Drhadr dělá na cizích.
Sára poslouchá a svítí jí oči. Ona se totiž ven z našeho domova nedostane, Drhadr ji nepouští. Já ale vím, že by se hrozně moc chtěla podívat ven, že by taky chtěla vidět Lukov a kahánkové báby, všechny ty kočky a psy, co si s nimi povídám, letadla, ptáky, světla, domy, hroby, brouky, červy, barevné bobule, divná živá hovínka a hlavně ještěrky. Ty, co milují slunce, a tak se v létě celé dny vystavují jeho paprskům, a když je chcete zvednout, jen se mihnou, a frnk, jsou pryč.
Sáru mám moc rád a trochu mi vadí, že jsem vedle ní takový strašný zákrsek. Dokonce se před ní za sebe tak trochu stydím. Nejraději si spolu hrajeme na schovávanou, běháme po všech našich sklepeních, balkonech, temných terasách, smějeme se a radujeme. Já mám při schovávání výhodu. Jak jsem malý a měkký, tak se snadno schovám tam, kam by se Sára nikdy nevmáčkla. A taky hrozně moc dobře vidím. Sáru rozeznám i v úplné tmě, a pranic mi nevadí, že má na sobě černé šaty. Ty šaty jsou totiž prošité zlatými nitkami, a ty nitky, ty se, prosím pěkně, krásně třpytí. Ale i když Sáru vidím i ve tmě jako na dlani, tak dělám, že ji nevidím, a naopak sám se schovávám jen tak napůl, aby mě vždycky lehce našla.
Já myslím, že Sára mě má ráda stejně jako já mám rád ji. Nebo alespoň hodně podobně. To ona mě přivedla na nápad, že si začnu psát tenhle deník. Řekla mi: „Teta Belinda mi kdysi dala takovou knížku. Vlastně to nebyla knížka ale deník, který si psal modrooký kocour. Jako. Ve skutečnosti ho psal člověk, protože kočky, ať dělají, co dělají, neudrží v packách pero, to oba dva dobře víme. Kočky, když se lidi nekoukají, můžou skoro všechno. Tancovat, mluvit, procházet zdmi, ale psát to ani náhodou. Ta knížka byla moc hezká. Četla jsem ji pořád dokola a taky o ní neustále mluvila, až to Drhadrovi se Smrtničkou začalo lézt na nervy. Knížku sebrali a někam ji schovali.“
Já nad tím přemýšlel a rozhodl se, že pro Sáru napíšu svou vlastní knížku. To jí totiž udělá hroznou radost. Sebral jsem v dílně tlustý sešit s pevnými deskami, vytrhl z něj tři první listy, co už Drhadr stačil pokreslit vnitřkem srdce a nějakými rovnicemi, a u sebe v pokoji do těch desek vyškrábal: „Knížka pro Tebe, Sáro.“
A teď budu každý večer, až doma všichni usnou, psát o tom, co dělám a jak to dělám, co zažívám a co si myslím. A až celý ten sešit popíšu, tak ho zabalím jako dárek a dám ho Sáře. Páni, ta se zblázní!
Tohle je konec prvního… čeho? Kapitoly? Zápisu? Prostě prvního kousku. Ty světle hnědé kaňky, co jsou na okraji papíru, to není šťáva z žádné mrtvoly, žádný strach, to je docela obyčejná papriková omáčka, co byla dnes k večeři. Z mrtvoly je jen ta skvrna někde uprostřed, on si to tam Drhadr bůvíproč založil něčím uchem.
Jo a mimochodem, mně říkají Lusk.
