Jako kdybych to už teď viděl. Mnozí mě budou proklínat, jiní na mě budou vystrkovat obnažené hýždě. Občas je to totiž jediná obrana vůči nám, zlým lidem, kteří s oblibou odhalujeme věci, které by oni rádi nechali nerozrýpané a zahalené rouškou mystična.
O co půjde dnes?
O to, že Altruismus neexistuje. Je to jen pojem. Vše živoucí je prosyceno čirým egoismem, jednobuněčnými řasami počínaje, pánem tvorstva konče. Všechno, co děláme, děláme jen pro vlastní prospěch, ačkoliv to na první pohled nemusí být ani trochu patrné. Ve vlastní prospěch dokonce dáváme peníze na charitu, ve vlastní prospěch se obětujeme pro potomstvo, ve vlastní prospěch věnujeme svému bližnímu jaterní štěp. Nevěříte mi? Pokusím se to co nejjednodušeji vysvětlit.
Je třeba se oprostit od naivního lidského pohledu na svět a prohlédnout skrz povrch věcí. Z biologického hlediska nejsme nic jiného než mechanismy poskládané podle schématu uloženého v jaderném materiálu každé naší buňky. Dokonale spadáme pod nadvládu vlastních genů, pro které představujeme pouhopouhý vektor a prostředek zajišťující expanzi. Naše funkce je prostá – rozmnožit se, předat naše geny co největšímu množství potomků a pak vyklidit pole, nejlépe bídně zhynout. Nejde totiž o nás samotné, ale jen a pouze o geny, které nás definují. Vždy, když jakkoliv jednáme, jednáme v zájmu genů. Jsme jim zcela podřízeni a „posloucháme“ otrocky jejich příkazy.
Příčinou veškeré rivality, násilností a egoismu ve známém vesmíru je jediná věc – limitované množství zdrojů potřebných k existenci. Pod pojmem zdroj je třeba rozumět nejen hmotný materiál (proteiny, voda, kyslík, vitamíny, minerálie, atd.), ale i životní prostor a jeho specifika. Omezené množství zdrojů funguje coby nejsilnější selekční činitel a zvýhodňuje právě ty geny, které nám propůjčují agresivní vlastnosti, dravost, vypočítavost a schopnost brát si vždy ten největší díl pomyslného koláče. Toto je fakt, o němž není třeba pochybovat.
Konkurenční boj funguje na několika úrovních, přičemž o jeho intenzitě rozhoduje míra příbuznosti genů konkurujících si organismů.
První z nich je úroveň mezidruhová. Zde jsou si organismy (a jejich geny) zcela nepříbuzné. Je zcela nepravděpodobné, že by mezi dvěma zástupci dvou rozdílných živočišných nebo rostlinných druhů mohla existovat nějaká příbuzenská vazba a razance, se kterou boj probíhá je extrémní. Jako extrémní příklad si vezměme člověka a jakýkoliv živočišný druh, který je označován za takzvaného škůdce. Potkan, bělásek zelný, liška, kuna, mandelinka bramborová, veš, blecha. Tyto organismy člověka přímo materiálně ohrožují a jsou jím nemilosrdně a bez výčitek likvidovány. V přírodě v žádném případě nejsme jediným druhem, který takto systematicky likviduje určitou skupinu konkurenčních organismů. Velmi běžné jsou války mravenišť, například druhů mravence žahavého a mravence drnového, během nichž jedna kolonie dokonale vyhladí druhou. Z vlastních pozorování vím, že pokud mravenec drnový nemá několikanásobnou přesilu, jeho šance na vítězství je mizivá.
Druhá je úroveň vnitrodruhová. Pravděpodobnost příbuznosti dvou náhodně vybraných jedinců spadajících do jedné populace je malá, ale rozhodně ne nezanedbatelná. Konkurenční boj probíhá za normálních okolností mnohem méně destruktivně než v prvním případě, ale probíhá. Je založen na usurpování si dílů zdrojů nutných k sebezáchově na úkor jedinců stejného druhu, k přímé fyzické likvidaci se ale zachází jen zřídkavě. Velice zajímavý příklad vnitrodruhového konkurenčního boje můžeme vidět při krmení hejna drůbeže. Ptáci sobecky odhání jeden druhého, snaží se pro sebe získat co největší díl potravy a dokonce neváhají použít zobáků k odehnání dotěrného soukmenovce.
Třetí úroveň je úrovní příbuzenskou. Zde je míra příbuznosti vysoká. Potomek v sobě nese polovinu genů svého rodiče, čtvrtinu genů prarodiče, osminu genů praprarodiče, atd. Sourozenci jsou si navzájem příbuzní jednou polovinou genů (až na vzácné výjimky, které představuje blanokřídlý, rovnokřídlý a polokřídlý hmyz. U nich je koeficient příbuznosti 3/4). Zájem o příbuzné je dán podílem společných genů. Funguje zde přímá úměra.
I v rámci „rodinných“ uskupení hoří konkurenční boj, na němž mají zásadní podíl progresivní sebezáchovné geny. Projevuje se i mezi sourozenci, přičemž modelovým příkladem může být skupina ptačích holátek ve společném hnízdě. Holata spolu soupeří o přízeň rodičů, z níž vyplývá pravidelný přísun potravy. Každé z mláďat se instinktivně snaží svým křikem upoutat pozornost rodičů a získat od nich co největší díl potravy na úkor svých sourozenců. Méně progresivní jedinci, neschopní stejně hlasitého křiku jako jejich bratři a sestry, jsou znevýhodněni, dostávají méně jídla. V krajních případech může tato nedostatečná průbojnost dojít až k úhynu holátka. Tímto se eliminuje gen zodpovědný za nedostatečnou hlasitost křiku, což je pozitivní z hlediska přírodního výběru, ovšem je zde menší problém…
Jak už bylo řečeno, polovinu genetické výbavy mají sourozenci totožnou. Z genetického hlediska je proto úplně stejně výhodné pomoci dvěma vlastním sourozencům ke zplození potomka, jako pořízení si vlastní ratolesti! Z toho dále vyplývá, že ačkoliv si sourozenci vzájemně konkurují, měli by mít zájem o své vzájemné přežití. Geny, jimž slouží jako vektory, jsou si ekvivalentní – jde o rovnocenné kopie. Racionální je tedy pouze eliminace nejslabších jedinců, kteří představují nesmyslně vynaložené investice – pokud rodič krmí mládě, které nemá šanci přežít a rozmnožit se, je to jen hloupé plýtvání. Mláďata mnoha živočišných druhů s oblibou likviduje své slabé bratry a sestry. Dokladem tohoto chování je většina mrtvých ptáčat, která naleznete shozená v hlubině pod rodným hnízdem.
Když se nad tím zamyslíte, je jasné, proč značná část organismů – pokud jí to okolnosti umožňují – napomáhá materiálně svým příbuzným a chrání je i jejich potomky. Není v tom ani špetka altruismu, ačkoliv nezasvěcená bytost v tomto činění nic jiného, než altruismus, nevidí.
Jednoduše by se dalo říct: „Tvoje geny jsou moje geny, proto mi záleží na tom, abys byl v pořádku a dokázal se dál rozmnožovat. Ekvivalence našich genů z nás dělá jednu jedinou bytost, fungujeme jako buňky společného těla.“
V přírodě nic živého nikdy nejedná tak, aniž by z jeho činění nevzešel nějaký užitek. To přirozeně platí i pro druh Homo Sapiens. Na začátku jsem zmínil, že dokonce i tak extrémně „altruistický“ čin, jako je vynaložení určitého finančního obnosu na charitativní účely, je ve skutečnosti činem prospěchářským. Nevěříte? Pojďme si to rozebrat.
Nejprve je důležité uvědomit si, že drtivá většina lidí, kteří věnují peníze na dobročinné účely, se vždy vzdá jen tak velké částky, kterou může postrádat. Jinými slovy – daruje část materiálního nadbytku, pro který nemá bezprostřední využití. V případě, že někdo bez rozmyslu daruje tak velkou částku, že ho tento výdaj nějakým způsobem na určitou dobu omezí, bude činu litovat – přinejmenším podvědomě. Z každého konkrétního dobročinného aktu plyne pro jedince druhu homo sapiens konkrétní užitek.
V první řadě se jedná o pocit libosti, pramenící z ukojení primitivního zaopatřovatelského pudu, který je vlastní většině lidí – vědomí toho, že jsme „někomu pomohli“ je zkrátka velmi příjemné. Při „dobročinném jednání“ jsou nám do krve vylučovány endorfiny, které, jak známo, mají antistresový účinek. To mluví za vše. Někdo by sice mohl namítnout, že „zisk“ plynoucí z aktu dobročinnosti je ve srovnání s „obětí“ v ohromném nepoměru, ale nebude mít pravdu. Jak už jsem řekl, zdroje, kterých se zříkáme, pocházejí z nadbytku, nemajícího aktuální využití, kdežto endorfinový „impulz“ je okamžitý pozitivní stimul. Sníží aktuální úroveň stresu a nepatrně prodlouží život. Z lidského pohledu jde možná o zanedbatelný až nicotný výdělek, je třeba si ale uvědomit, na jakých principech fungují biologické struktury. I nepatrná výhoda může znamenat vítězství v konkurenčním nebo evolučním boji. Přirozeně to funguje i naopak. Dovolím si parafrázovat Richarda Dawkinse – i jedno procento křídla je lepší než křídlo žádné.
Akt dobročinnosti může rovněž představovat společensky-manipulativní gesto. Jsou to hlavně muži, kteří velmi rádi dávají najevo svou velkorysost. Ta je totiž jednou z věcí, které velmi přitahují potenciální partnerky. Akt velkorysosti je důkazem, že dotyčný sameček nebude šetřit jak na své samičce, tak na případných mláďatech.
Pokusil jsem se vám zprostředkovat genocentrický pohled na určité aspekty chování živých organismů včetně člověka. Správně uchopen, může fungovat jako univerální klíč k odhalení pravé příčiny různých skutečností, včetně lidského „rasistického“ nebo „xenofobního“ chování, aktu pozření mláděte vlastní matkou či manželského kanibalismu.
