My lidé jsme zvláštním živočišným druhem. Od ostatních tvorů nás odlišují spousty velmi specifických vlastností, se kterými není možné setkat se u žádných jiných organismů. Jednou z těchto vlastností je i absurdní chování, spočívající v projevech solidarity vůči méně pokročilým živočichům. Přemýšleli jste někdy, proč nám kočky, psi, papoušci, morčata, křečci, andulky, pískomilové a jim podobná stvoření připadají ve většině případů roztomilá? Proč máme tendence držet je v zajetí, ačkoliv z toho pro nás neplyne žádný zjevný užitek?
Každý jev má svou logickou příčinu. Vysvětlení je v tomto případě banálnější, než by se mohlo zdát. Lidé jsou sociálními organismy. To znamená, že se evolučně vyvinuli tak, že nejlépe prosperují ve skupinách, které se řídí nepsaným pravidlem „jednou já tobě, podruhé ty mně.“ Vzájemná výpomoc mezi příslušníky kolektivu a společné táhnutí za jeden příslovečný provaz je zárukou úspěšného přežití lidské skupiny jakožto celku. K takovémuto chování jsme geneticky predisponováni, ale zodpovídá za něj přirozeně i socializační a kulturní tlak.
Naprosto typickým příkladem lidské solidarity je péče o cizí nezaopatřené potomstvo. Všimněte si, že jen naprosté minimum osiřelých dětí zůstává nezaopatřeno – plačící batole na ulici zkrátka nenecháme. Možná nám to přijde jako něco naprosto samozřejmého, ale z biologického hlediska to zas až tak samozřejmé není. Našim předkům byl solidární přístup k cizímu potomstvu vlastní už v dobách, kdy ještě nebyli schopni úplné sebereflexe – toto chování mělo zcela instinktivní ráz, podobně jako je tomu v případě současných slonů nebo lvů, jejichž matky si také navzájem „vypomáhají“ s péčí o potomstvo a v případě nutnosti mohou adoptovat osiřelé mládě.
Evoluce naše předky postupně vybavila podvědomým kognitivním mechanismem, pomocí kterého bylo možné rozeznat nedospělého jedince svého druhu od dospělého, a umožnit tak odlišný přístup, spočívající v poskytování potravy a bezpečí. Tento mechanismus jsme po našich dávných prarodičích podědili. Díky němu podle typických vizuálních znaků (kulaté oči velké v poměru k hlavě) a behaviorálních vlastností (neobratný, kolébavý pohyb) dovedeme zcela instinktivně rozpoznat dítě. Přítomnost objektu, který je vyhodnocen jako dítě, v nás aktivuje ochranitelský instinkt. Samotný příjemný pocit „roztomilosti z něčeho“, jenž sepnutí tohoto instinktu doprovází, je jenom druh sebeúplatné zpětné vazby, kterou naše tělo odmění samo sebe za odvedení služby druhé bytosti.
Vtip je v tom, že zmiňovaný mechanismus dokáže jako objekt hodný ochrany vyhodnotit nejen lidské dítě. Vezměte si třeba takovou kočku. Je malá, má kulatou hlavu, na které se nacházejí výrazné kruhové oči, vydává zvuky připomínající dětský pláč, její chování některými rysy mírně připomíná chování hrajícího si dítěte. Kočka je typickým příkladem věci, která nevědomě mate náš ochranitelský instinkt. Na podvědomé bázi ji vnímáme jako svého nedospělého soukmenovce, což vede k tomu, že nám připadá velmi „roztomilá“ a my ve valném procentu případů zakoušíme iracionální nutkání začít ji chránit, odnést si ji domů a tam o ni dbát, ačkoliv to zvíře ve skutečnosti nepotřebuje. Skutečně v tom není nic důmyslnějšího, ať už to kohokoliv mrzí sebevíc. Existence drtivé většiny takzvaných domácích mazlíčků je důsledkem ne zcela korektně fungujícího mechanismu jednoho z mnoha instinktů, jimž podléháme. Co z tohoto vyplývá, si už každý může odpovědět sám.
