Na otázky typu “píšeš teď něco?” odpovídám “Ale jo. Já furt něco píšu.”
A nelžu! Práce na třetí (ve skutečnosti však třetí a půlté) knize pokračuje a dá-li pámbu, či co to tam nad námi na nebi za vousy visí, bude do konce roku hotovo. Rukopis, v současnosti o rozsahu čtyř set dvaceti normostran, začíná pomalu ožívat vlastním životem, finálního produktu se stejně tak děsím, jako se ho nemohu dočkat! Zde po dlouhatánské době předkládám oku případného čtenáře miniaturní kousek textu coby vnadidlo! Bez vnadidel to totiž dneska už vlastně ani nejde!
Procházím se halou. Organické zdi pulzují, za průhlednou membránou je místy vidět pohyb svalů, šlach a tepen. Při okrajích haly leží trubice silná skoro jako moje stehno. Svíjí se a nepokojně převaluje coby zrůdná anakonda v posledním tažení. Je to obří svazek nervových vláken, pomocí kterého je Alicin domácí neuropočítač připojen k centrální tyfské axonové síti. Bloudí celým domem a sem tam z něj raší slabší vodiče živící informacemi a myšlenkami některé z divných tumorových zařízení, jejichž význam mi zcela uniká. Na nepohybujících se segmentech zdí visí olejomalby, reprodukce prastarých popartových děl. Roy Lichtenstein, Andy Warhol, zbytek obrazů mi vůbec nic neříká. Dojdu k vitríně, v níž má Alice vyrovnanou svou sbírku replik carských vajíček a cínových vojáčků. Nahlédnu za sklo a postřehnu, že mezi artefakty je i několik rámečků s černobílými fotografiemi. Prohlížím si je a chviličku mi trvá, než si uvědomím, že to je Alice ještě jako úplně malá holka. Jsou to nejspíš fotky z nějakého školního výletu.
„Co tam studuješ?“
Otočím se. Alice drží v dlaních skříňku potaženou červeným sametem. Je to pouzdro pro něco hodně drahého a neobvyklého.
„Prohlížel jsem si fotky.”
„Snímky z tábora. Bylo mi jedenáct let. Všechny ostatní jsem musela zničit kvůli Týně.“
„To je to slíbený překvapení?“ zaklepu ukazováčkem na skříňku. Vypadá starožitně, samet je na mnoha místech prokousaný larvami molů.
„Pojď ke stolu,“ řekne Alice. Tam položí skříňku na konferenční stolek před křeslem a pobídne mě, abych ji otevřel. Opatrně povolím mosazné závlačky a odklopím víko. Uvnitř je něco, co nejprve nedokážu nikam zařadit…
