Alvínino děložní svalstvo prodělalo další stah. Žena zařvala bolestí, vzepjala se do oblouku a snad už po sté proklela svého přítele. „Hajzle jeden hnusnej! Já pro tebe dělám všechno, uklízím, vyvářím co si poroučíš, v jednom kuse rodím a co děláš ty? Totálně na mě sereš! Tohle je ale naposled, pamatuj si to dobře!“
Theo neodpověděl. Ukazováčky rukou rozvíral její vulvu a trpělivě čekal.
„Parchante,“ zařvala ještě jednou a pak znovu ze všech sil zatlačila. Vlhce to zapraskalo, vulva roztažená tak, až se zdálo, že se roztrhne, se rozevřela ještě o pár posledních nepochopitelných centimetrů. Nato z ní vytrysklo pár litrů vazké nažloutlé tekutiny, následovaných několik desítek centimetrů dlouhou slizkou věcí. Byl to jeden z šesti kraniálních úponů.
Theo ho nedočkavě uchopil do dlaní a začal tahat. Příšerně to klouzalo. Úponek byl pokrytý lepkavým sekretem, na dotek hřál jako čelo dítěte stiženého zánětem mozkových blan. Aby to, co chtěl získat, dostal ven, musel si úponek ovázat a utáhnout kolem zápěstí, vzepřít se jednou nohou o desku operačního ponku a pověsit se na něj celou svou vahou.
„Ty parchante!“ Proklela ho Alvína je ještě jednou. „Naposled, nebudu to opakovat, naposled…“ Její hlas se zlomil ve finální explozi mučivé bolesti, jež projela jejím tělem coby obří, doběla rozžhavený nůž.
„Mám ho, mám!“ Vykřikl Theo. „Alvi, jsi poklad!“ V náruči držel svíjející se klubko živé hmoty, ze kterého k podlaze volně viselo půl tuctu obří dešťovky připomínajících kraniálních úponků.
„Závisláku jeden,“ oddechovala Alvína unaveně. „Kdybych tě tak nemilovala, tak se na tebe vykašlu, víš to?“
S náručí plnou kroutící se živé tkáně se k ní sklonil a políbil ji na stehno. „Jsi moje všechno, víš to?“
Povzdechla si a uhnula pohledem. „Běž si to osprchovat do koupelny, jo? A ne že budeš připojenej zase až do večera.“
Ještě jednou ji políbil. Tentokrát na rty. Byly ještě o stupeň žhavější než věc v jeho rukách. Pak odešel do koupelny a zabouchnul za sebou dveře.
„Tak pojď, zlatíčko.“ Položil rytmicky se stahující slizkou hroudu opatrně na dno umyvadla, nastavil na termostatu vodovodní baterie teplotu sedmatřicet stupňů celsia a otočil kohoutem. Klubko tkání ze sebe vydalo hlasité zapištění. Jeden z kraniálních úponů se vztyčil do vzduchu a pokusil se mu omotat kolem krku. Něžně ho odstrčil stranou.
„Ale no tak, no tak, vydrž přece ještě chvilku, vždyť jsi jako čuník.“ Oplachoval věc vodou, smýval z ní zbytky sekretu a kousky odumřelé tkáně, přičemž dával bedlivý pozor, aby se pod hladinu nedostala její hlavní dýchací trubice, protože to by znamenalo okamžitý konec. Když usoudil, že už je dostatečně čistá, vytáhnul ji z umyvadla a položil na svrchní desku pračky na prádlo, na níž předem rozprostřel velkou tmavozelenou osušku. Důkladně hroudu osušil, zapudroval dětským zásypem, pak si přes hlavu přetáhnul bílé triko poznamenané Alvíninými tělesnými tekutinami a hodil ho do pootevřeného chřtánu pračky. Tlama sklapla, zařízení ihned začalo plnit to, k čemu bylo stvořeno. Na špinavý hadr se snesly poloprůhledné čisticí panožky, drobné exokrinní žlázy na vnitřní stěně pracího vaku začaly slintat napěněnou směs detergentů. Uvnitř stroje se rozehrál koncert komplikovaných čisticí procesů.
Theo si u levé bradavky nahmatal podkožní tlakový biosenzor, stisknul ho a aktivoval laktaci. Věc trůnící na vrcholku pračky instinktivně vycítila, co se bude dít. Přibližně v jejím středu se začal topořit sací chobot. Muž ho uchopil do ruky, ohrnul ochrannou předkožku, zamezující vniku cizorodých částic, a přiložil si chobot k prsu. Věc začala lačně pít. Vtahovala do sebe Theovo mléko jako nenasytný kojenec a plnila si jím trávicí láčku. Theo spokojeně mhouřil oči. Bylo to příjemné. Připomínalo mu to tu thajskou orální masáž, kterou si jednou dopřál na služební cestě do Ázerbajdžánu. Dvě snědé prostitutky ho připoutaly k nemocničnímu lůžku, lehly po jeho bocích a každá mu sála jednu bradavku. Tenkrát ho to přivedlo k mohutnému orgasmu. Křičel a vzpínal se ve svých poutech, z penisu mu v explozivních pulsech vystřelovaly chuchvalce spermatu a s mlaskáním dopadaly na břicho zkamenělé slastnou křečí. Když bylo po všem, prostitutky se s ním ještě dlouho mazlily, roztíraly mu po těle jeho vlastní chám a celou dobu se lascivně chichotaly. Byl to neopakovatelný zážitek. Dlouho nechápal jak se něco takového dívkám podařilo, pak se ale dozvěděl, že v tamních bordelech se s velkou oblibou používají synaptické preparáty, které v mozku dočasně přepnou specifické nervové dráhy a enormně zvýší citlivost některých tělesných partií, takže se stanou plnohodnotnými erotogenními zónami.
Theo vzpomínal na exotický nevěstinec a zasněně hladil láčku nalévající se mlékem. „Bumbej, miláčku, jen hezky bumbej,“ šeptal. Kdyby Alvína viděla, že projevuje něhu k téhle bezduchosti, že se k ní chová skoro jako k dítěti, nejspíš by udělala takový cirkus, že by se sousedi chodili dívat, co se děje. Moc dobře věděl, jak moc jí tohle chování vadí, ale nemohl si pomoct. Stával se otrokem své závislosti.
Jakmile byla trávicí láčka plná výživné bílé substance, deaktivoval Theo laktaci, slíznul krůpěj vlahého mléka, která ulpěla na konci sacího chobotu, stáhnul si paruku a kolíčkem ji připevnil na prádelní šňůru. Pak si na holé temeno vytlačil z tuby trochu psiokonduktivního gelu a pečlivě ho rozetřel po celé ploše lebky.
„To bude sakra jízda,“ pochvaloval si. „Alvi se tentokrát fakt překonala!“ Odložil tubu na polici nad umyvadlem, zvednul klubko chapadel z osušky a zblízka si ho prohlížel ve světle luciferinové stropní lampy. Kraniální úpony mu nedočkavě šplhaly po pažích, snažily se dostat k obličeji.
„Jsi vážně kousek,“ řekl Theo a opatrně si věc přiložil k hlavě. Přisála se mu k ní skoro až s morbidní chutí. Vzdychnul. Napůl slastně, napůl bolestně. Kraniální úpony přilnuly k jeho lebce, obmotaly celou její svrchní část, obtočily ji jako chobotnice svou kořist.
Thea v poslední chvíli napadlo, že se měl jít připojit k sobě do pracovny, kde by měl mnohem víc klidu, tady na něj za chvíli Alvi přijde avytrhne ho a určitě bude mít jako vždycky fůru poznámek k jeho chování. „ležíš si tady jen tak na podlaze v kaluži vody, ty ubožáku, já se z tebe snad jednou pominu!“ Už už chtěl přerušit probíhající připojování k psio-infrastruktuře, ale na poslední chvíli nad vším mávnul rukou – vše kromě věci na jeho hlavě a světa, do kterého představovala bránu, jako by přestalo mít váhu, stalo se něčím vzdáleným a zcela nepotřebným.
Před očima mu chvíli tancovaly neuspořádané barevné kruhy – trochu se z toho zvedal žaludek – ale pak se všechno srovnalo, nabylo to řádu a pochopitelnosti.
„Máte sedmnáct nových zpráv,“ oznámil mu milý ženský hlas. Vstoupil do emailové schránky a zkontroloval její obsah. Polovina nové pošty byly spamy, reklamy na nové kosmetické přípravky s nanozooidy, antivirové programy a dětské plíny, zbytek představovaly dokumenty od kolegů z práce. Znechuceně znovu emailovou schránku zavřel a vstoupil do psio-klienta.
„Zduř, Kámo!“ vizualizovala se Theovi před očima téměř okamžitě trudovitá tvář přítele Marka. „No ne, koukám, že sameček tak dlouho loudil, až ze samičky vyloudil novej počítač. Kurva, řekni mi, jak ty to jenom s tou svou děláš!“
„Nijak, prostě mě zbožňuje nadevšechno, chápeš?“ odpověděl Theo. „Stejně jako já nadevšechno zbožňuju ji.“
„Nekecej, ty zbožňuješ jen všechny tyhle slizký odpornosti, tyhle rádoby výdobytky moderní doby,“ smál se Markus a cenil přitom svoje zkažené zuby. „Já bych si nikdy na palici tuhle hrůzu nedal ani náhodou, to ti povím, já jsem věrnej Zenonu s kvantovým multijádrem a héliovým chlazením. Nesere mě, že když jdu do hospy, tak na mě chlapi volaj hele lidi, jde neandrtálec, zdravíme neandrtálce, já prostě vyznávám starý hodnoty, železný hranatý bedny s fóliovou obrazovkou, klasický fára na benzín a bez těch neuronesmyslů na palubní desce, ženský neupravovaný, všechny ty nanozooidy na kůži a senzory pod kůží, z toho se mi chce normálně blejt.“
„Kdybys všechny prachy necpal do chlastu, tak teď mluvíš úplně jinak,“ zasmál se Theo.
„Asi jo,“ ušklíbnul se Markus. „Každopádně vím jedno. I kdybych si mohl koupit Neurorga, myslíš, že by mi Klára dovolila, abych si ho vypěstoval v její děloze? Hovno! A víš co ti řeknu?“
„Že ji máš zase jako z praku, co?“
„Jo,“ kývnul. „A víš co ti teda řeknu? Používat ženskou jako nějakej zatracenej inkubátor, chtít po ní aby ti v sobě vypěstovala posranej počítač, to je fakt hnus, já bych něco takovýho po svý babě nikdy nechtěl. S ženskou se má šukat, ne ji používat jako hromadu substrátu, do kterýho si vesele sázíš fazole a pak je sklízíš a žereš a sázíš další. Kdybych byl ta tvoje a tys s tímhle za mnou přišel, tak se ti vysměju do ksichtu a řeknu milej zlatej, s tímhle na mě nechoď, vypěstuj si ten bazmek třeba klidně ve svý prdeli!“
Theo vypnul klienta, Markova tvář zmizela. „Idiot,“ ušklíbl se, pustil si oblíbené The festers a jal se probírat svou sbírkou pornografie…“
* * *
Alvína pozorovala, jak se činí nanozooidy v jejím těle. Břicho zdeformované přítomností věci, kterou měl právě v tuhle chvíli její přítel přicucnutou k hlavě, se pozvolna zplošťovalo, roztrhaná vulva se hojila, tkáně regenerovaly lidskému organismu zcela nepřirozenou rychlostí. Když se proces rekonstrukce dobral ke konci, slezla unaveně z operačního ponku a zhodnotila stav kuchyňského zařízení. Téměř na všem v okolí dvou metrů se leskly zasychající krůpěje plodové vody.
„Nedovede ani uklidit,“ povzdechla si utrápeně a dvakrát hlasitě tleskla. Z kruhového otvoru pod kuchyňskou linkou začaly vylézat slizké, lesním plzákům nápadně podobné věci. Asanační biodroidi. Rozptýlili se po celé zaneřáděné ploše a začali systematicky požírat všechny nečistoty, na které přišli.
Natočila si plnou sklenici studené vody, celou ji do sebe doslova obrátila, pak si natočila ještě jednu a s ní si sedla do tonetky u jídelního stolu. Po porodu měla vždycky trýznivou žízeň. Pomalu srkala, sledována krví podlitou oční bulvou na ovládacím pultu mikrovlnné trouby. Plzáci chroustali špínu, skrz umaštěné okno doléhal do hukot železničních souprav, dovážející do místních hutí ocelovou rudu.
Alvína vypila druhou sklenici, pak si z keramické mističky na stole vzala hrst kandovaného ananasu a došla k oknu. Zamyšleně jedla kousky sladké dužiny a pozorovala dění za skleněnou deskou. Ulicí pospíchali chodci v dlouhých kabátech, na tvářích respirátory, v rukou černé kožené kufry, nad hlavami jim zářily nechutně barevné neonové poutače barů a bordelů, fóliové reklamní displeje a objektivy holoprojektorů. Pro všudypřítomný olejovitý smog nebylo ten den prakticky vidět ani na krok, slunce za masivními mraky vypadalo jako přízrak stříbrné mince. Světlo místo něj dodávaly světu sodíkové výbojky na vysokých železných stožárech. Bylo jedenáct hodin dopoledne a ještě pořád zářily. Vzhledem k těžké smogové situaci se zdálo, že dnes si neodpočinou ani na hodinu.
„To je hnus,“ zavrčela otráveně Alvína a schovala depresivní scenérii pod látku růžové záclony. Pak došla ke dřezu, narovnala do něj použité nádobí, talíře ušpiněné zbytky jídel, podšálky se sedlinou, přihodila zahnívající slupku od banánu a stiskla biosenzor. Z žilnatých bradavek na okraji dřezu začaly prýštit trávicí enzymy.
Náhle se ozval oznamovací tón videotelefonu.
„Spojit,“ řekla Alvína. Na protější stěně, v obdélníku veliké ploché obrazovky, se objevil podmračený obličej plešaté ženy.
„Ahoj, Anet,“ pozdravila Alvína.
„Nazdar, holka moje, jak se máš?“
„Ale jde to.“
„Zašla bych dneska do fitka, co ty na to?“
Alvína si k obrazovce přitáhla židli a posadila. „Dnes asi ne, Anet,“ řekla.
Aneta se zachmuřila. „Copak?“
„Theo potřeboval novej počítač.“
Anetino zachmuření přešlo v nepředstíranou zlost. „To si ale už snad vážně děláš srandu, ne? Holka moje, já tě fakt nechápu!“
„Hele, ty víš, co pro mě tenhle člověk znamená…“
„Kdyby to bylo jednou za dva měsíce, tak neřeknu,“ prskala Aneta, „ale vždyť ty to máš každej tejden, je tohle normální? Takhle se tejrat, bože můj.“
„Potřeboval novej model.“
„Ale prd potřeboval! Tenhle chlap potřebuje jediný. Víš co?“
„Podívej se, já -“
„Pořádně nakopat do zadku, aby se vzpamatoval, tohle ten tvůj potřebuje,“ křičela Aneta. „Koukej s váma dvěma už konečně začít něco dělat, protože takhle to dál nejde!“
„Hele, jestli mi voláš jen proto, abys na mě takhle řvala, tak si to příště raději odpusť, jo?“
Aneta zavrtěla hlavou. „Ale ne, ty moje trápení, vždyť se ti snažím pomoct.“
Alvína mlčela. „Já vím,“ řekla konečně po dlouhé chvíli. „Já vím.“
„Asi se na to fitko asi vykašlu, jak se tak na tebe koukám,“ povzdechla si Aneta.
„Zajdeme zejtra, jo?“ Pokusila se Alvína znovu o úsměv, ale i tentokrát se jí podařilo než jen vyčarovat jakousi pochroumanou parodii veselí.
„Dobře. Ale určitě, jo?“
„Jasně.“
„Tak jdi regenerovat, zlato. Měj se!“
Obrazovka zhasla. Alvína cítila, jako by se jí v hrudníku vytvářelo vakuum.Věděla, že by se teď měla na několik hodin natáhnout do postele, na spánek ale neměla ani pomyšlení. Došla ke dřezu. Nádobí se pořád ještě mylo, tuk mizel působením lipáz, bílkoviny braly za své pod příbojem proteinázy. Tekutina ve dřezu připomínala vroucí napěněné sliny a páchla jako zvratky. Zapnula digestoř a šla se podívat za Theem.
Dle předpokladů byl pořád ještě zavřený v koupelně. Oblečený jen v trenýrkách, které měl stažené až ke kotníkům, seděl na zemi. Hlavu mu obmotávala šestice masivních chapadel, jeho tvář pod nimi nebyla vůbec vidět. Oběma rukama masturboval.
Alvína vycouvala z koupelny, prudce bouchla dveřmi a pak je znovu otevřela. Hromovou ránu, která otřásla celým domem, Theo vůbec nezaregistroval. Realita pro něj teď neexistovala. Alvína vší silou potlačovala pláč. „Zatracený prase, kdyby se u toho alespoň zamknul!“ V kuchyni si natočila třetí sklenici vody. Stála s ní před ztmavlou obrazovkou videotelefonu, doufala, že se znovu ozve oznamovací tón, ale nedělo se nic. Upila trochu vody, odložila sklenici na kuchyňskou linku a zamířila do Theovy pracovny.
Byla to místnost s kruhovým oknem zataženým pancéřovou irisovou clonou. Vládlo zde šero. Na stole ležel Theův starý odumřelý neurorg. Ještě před čtrnácti dny to byl ten nejrychlejší osobní model, jaký se dal sehnat. Jeho výkon se rovnal osmi stovkám kvantových jader počítače Zenon a snad jen armáda v té době disponovala vyspělejším strojem, než byl tento. Jenže když si Theo předevčírem přinesl domů z laboratoře několik larev „devítistovky,“ původní stroj ztratil jas své výjimečnosti a Theova láska k němu vzala za své. Když se mu podařilo přemluvit Alvínu k tomu, aby spolkla kapsli s larvou devítistovky, přestal staršího neurorga kojit, stroj odumřel a teď se tady pozvolna rozkládal na desce pracovního stolu.
Jen kousek od trsu hnijících kraniálních úponů ležela holografická karta. Alvína ji zvedla a stiskla projekční tlačítko. Nad kartou se objevil trojrozměrný obraz přibližně čtyřletého dítěte. Byla to vizualizace syna, kterého si spolu s Theem před třemi roky navrhli během jedné bouřlivé noci, kdy došlo k výpadku elektřiny, celé město se ponořilo do tmy rušené jen občasnými modrými záblesky elektřiny, a oni dva spolu leželi v temné ložnici nad malým přenosným genetickým editorem a snili o budoucnosti.
Přišlo jí to tak strašlivě dávno. Tenkrát se ještě Theo nestranil lidí a nezavíral se do téhle železné hrobky, čas od času – když to umožňovala smogová situace – si s Alvínou vyšel do botanické zahrady na kraji města nebo do kina. To si ještě dokázali povídat v jednom kuse celé hodiny. O všem.
Do očí se jí opět vloudily slzy. Upustila holografickou kartu do nepořádku na stole, obraz dítěte, o němž věřila, že mu jednou dá život, se rozplynul mezi zmačkanými pivními plechovkami, nefunkčními neuronálními jednotkami a chapadly hnijícího neurorga. Chvíli se dívala, jak tam mezi tím nepořádkem leží, pak ji znovu zvedla a sevřela v ruce.
Vrátila se do kuchyně, znovu se položila na operační ponk, který byl tou dobou díky biodroidům opět dokonale čistý. Rozhlédla se po místnosti. Sporák, lednice, toastovač, fritéza, mikrovlnná trouba, mixér. Směšné formální názvy. Tyhle věci už své dávné kovové předchůdce nepřipomínaly vůbec v ničem. Alvína chvíli uvažovala, který spotřebič v tuhle chvíli poslouží nejlépe. Nejdřív uvažovala o mikrovlnné troubě, jejíž obrovské lidské oko ji vždycky připadalo jako něco vyloženě nepatřičného a do kuchyně se nehodícího. Pak ale spočinul její zrak na mixéru. To bude přesně ono, pomyslela si.
„Mixér – extrakce dělohy,“ zavelela ostře. Spotřebič se ošil jako někdo, komu přejede mráz po zádech, zívnul, naprázdno několikrát cvaknul čelistmi a uvolnil se ze svého polokulovitého lože z nerezové oceli, v němž roky tiše dřímal na kraji kuchyňské linky. Alvína pozorovala, jak se k ní blíží, jak rozvíjí manipulační chapadla, ovíjí je kolem jejích stehen, roztahuje nohy, přisává se na vulvu a začíná hryzat. Na rozdíl od porodu neurorga to ani trochu nebolelo. Mixér se plně přizpůsobil své nové funkci, stal se z něj plnohodnotný biomechanický chirurg. Alvína v duchu poprvé ocenila něco z téhle šílené položivé – polomrtvé domácnosti, do posledního detailu navržené Theem.
Když byla děloha extrahována, rozkousána, strávena, nanozooidy zacelily přeťaté cévy a vazy, zůstala Alvína ještě chvíli ležet na stole. Ve skrytu duše doufala, že se otevřou dveře koupelny a objeví se Theo. Měla dojem, že mu toho chce najednou strašně moc sdělit, spoustu rozhodně ne příjemných věcí, ale Theo nepřicházel. Byl zavřený ve vlhké vykachlíčkované cele s hlavou obmotanou kraniálními úpony pijavice citů.
Alvína tedy vstala z ponku, oblékla se a zavolala Anetě.
„Tak jsem si to rozmyslela. Jdeme do fitka,“ oznámila jí.
„A neříkala jsi mi náhodou před necelou hoďkou, jak jsi strašně unavená?“
„Říkala,“ přisvědčila Alvína. „Taky jsem. Ale to rozběháme, ne?“
Než odešla, položila před dveře koupelny holografickou kartu a kus papíru. Stálo na něm: Překonaný model.
