Astrid se vrátila z města, do rohu svého pokoje odhodila dřevěný transparent s nápisem “Smrt konzumentům vepřového” a padla do své postele vlastnoručně stlučené z vyřazených lešeňářských podlážek, tudíž stoprocentně ekologické. Bylo teprve půl osmé večer a za okny ještě světlo jako v poledne, jenže Astrid ničila únava. Tělo živené zásadově směsicí syrové strouhané mrkve s kousky zázvoru, brokolicovým džusem a podobnými veganskými specialitami toho mnoho nevydrželo. I malá fyzická zátěž během dne vedla k tomu, že si žena k večeru připadala jako dělník po šichtě v uranovém dolu. A té zátěže bylo dnes opravdu požehnaně.
Ležela na svém DIY loži odhodlaná usnout, aniž by před tím navštívila koupelnu a provedla základní hygienické úkony, jenže v tom jí v kapse tepláků zavibroval iPhone. S námahou ho vytáhla a zaostřila na něj svůj malátný pohled. Messenger hlásil jednu nepřečtenou zprávu. Astrid mobil odemkla a pustila se do čtení.
“Ahoj, Astrid. Nevím, jestli si na mě vzpomínáš, jsem Chantal Libovická, chodily jsme spolu na základku. Dneska jsem Tě viděla v televizi na veganské demonstraci před masokombinátem v Kamenci u Poličky. Snad z toho, co se tam odehrálo, nebudeš mít nějaké opletačky s policií. Toho chlapa jsi tam zřídila opravdu poctivě. Super! Asi se divíš, proč Ti píšu. Věc se má asi takhle. Po promoci na VŠCHT, jsem zkoušela štěstí na poli kryptoměn a vydělala relativně dost peněz. Napadlo mě, že bych peníze mohla investovat znovu, ovšem tentokrát do něčeho všeobecně prospěšného. Založila jsem proto soukromý výzkumný ústav potravinářských technologií, zaměstnala pár spolužáků z vysoké školy, načež jsme se dlouho věnovali vývoji alternativních potravin. Takových, které by splňovaly přísná kriteria veganské diety. Chutných, zdravých, výživných ale svou výrobou zároveň nepůsobících jakoukoliv újmu živým tvorům. Po letech usilovné práce máme konečně určité výsledky a v souvislosti s tím otevíráme přímo v areálu našeho ústavu čistě veganskou restauraci. Před zahájením ostrého provozu bych ale nejprve ráda uskutečnila něco na způsob kulinářského betatestu a prověřila, jestli naše produkty splňují představy i těch nejnáročnějších veganů. Ano, přesně tak! Tímto si Tě, Astrid, dovoluji pozvat na VIP prohlídku podniku spojenou, jak jinak, s ochutnávkou vybraných produktů. Sděl mi, kdy by se Ti to hodilo, ráda se přizpůsobím Tvým časovým možnostem. Chantal Libovická”
Astrid si na Chantal vzpomínala velmi dobře. Neměla tu malou brýlatou holčičku zrovna v lásce. Byla to pitomá, nezajímavá, přechytralá šprtka. Slušňačka. Jednou, když Astrid dostala z písemné práce z fyziky kouli a Chantal jako jediná z celé třídy vyfasovala jedničku, v šatně brýlaté šprtce naflusala do plátěného pytlíku na přezůvky a cigaretou propálila kapuci od šusťákové bundy.
Pozvání v ní nejprve vyvolalo překvapení, následně jakousi neurčitou výčitku s náznak studnu ze sebe samé, tohle všechno ale záhy zastřelo tupé nadšení. Popadla telefon a okamžitě někdejší spolužačce odepsala.
“Ahoj, zlatíčko, vzpomínám si na tebe moc dobře. Tvýho pozvání si strašně mocinky moc vážím a samozřejmě přijímám. Jsem momentálně na úřadu práce, takže můžu kdykoliv. Klidně hned zejtra. Hodilo by se ti to?”
A protože Chantal se to hodilo, domluvily si setkání na zítřejší druhou hodinu odpolední.
^_^
Soukromý ústav potravinářských technologií se nacházel v Klecanech u Prahy, shodou okolností jen pár stovek metrů od Národního ústavu duševního zdraví. Architektonický projev altruismu Chantal Libovické vypadal vedle proslulého blázince, který se o jakési moderní vzezření pouze snažil, coby pohlednice ze světa vzdálené budoucnosti. Výzkumné zařízení budova nepřipomínala ani v nejmenším. Nepřipomínala vlastně vůbec nic, s čím se kdy Astrid ve svém životě setkala. Když vystoupila z autobusu městské hromadné dopravy a pomalu se k ní šinula po příjezdové cestě, začalo se jí svírat hrdlo. Dívala se na oranžové a modré ventilační věže, stříbrolesklé střešní dómy a zvláštní fasádu ze slídových fasetek, bylo zvláštní, že něco takového měla na svědomí ta malá brýlatá chudinka, kterou kdysi zcela otevřeně opovrhovala.
A ano, občas ji dokonce škádlila víc, než by si bývala zasloužila. Ale to přeci dělali všichni. Smáli se jí, volali na ni pizizubko, držko, vždy o přestávce se kolem ní postavili do kruhu, strkali do ní, občas si někdo i kopl. Chantal vždy akorát tekly slzy, nikdy nebrečela. Zvláštní. Bože, jak je to už dávno, co jsme jako děti takhle zlobili, pomyslela si Astrid.
Když vešla do vestibulu Výzkumného potravinářského ústavu, spatřila před sebou vysokou, mladou a štíhlou ženu. To, že jde o Chantal, jí došlo teprve poté, co dotyčné zblízka pohlédla do obličeje. Pod uhlazenými rysy ztělesnění ženského sebevědomí zahlédla časem a make-upem překrytý kus onoho lidského exempláře, které její prepubertální já tak rádo trápilo.
“Vítej u nás doma,” řekla Chantal a mile, bez stopy falše, se na Astrid usmála. “To je úžasné. Ty vypadáš pořád jako před patnácti lety!”
“To už je patnáct let?” Vysoukala ze staženého hrdla Astrid. “To je děs, jak to letí, viď?”
“Doufám, že jsi dnes nesnídala ani neobědvala,” řekla Chantal. “Tady tě čekají hotové veganské orgie. Pojď, nebudeme to zdržovat, ze všeho nejdřív tě vezmu do laboratoře, nemůžu se dočkat, až všechno uvidíš.”
Chantal zavedla Astrid do výtahu, kabina se dala do pohybu, aniž by se kdokoliv dotkl jakéhokoliv tlačítka. Jestli stoupala vzhůru nebo se propadala někam do podzemí, to nešlo poznat. “Včera jsi na mě v televizi udělala opravdu dojem,” řekla Chantal. “Mám ráda akční lidi, co se nebojí nahlas ozvat a bojovat za lepší a spravedlivější svět. Jakmile jsem viděla, s jakou razancí dokážeš obhajovat svoje veganské ideály, bylo mi jasné, že si zasloužíš vidět to, s čím se veřejnost oficiálně seznámí až za několik měsíců.”
Astrid hlavou zarezonovala akustická vzpomínka na křupnutí nosní přepážky toho mamlase, kterého včera přetáhla přes obličej svým transparentem. Nikdy by to sice nikomu nepřiznala, ale to, jak padl na zem, kňučel bolestí a skrápěl krví obrubník, jí udělalo dobře. Byl to hajzl, zaměstnanec poličského masokombinátu, zmrd. Zasloužil by si mnohem víc ran.
“Bez falešné skromnosti můžu prohlásit, že se nám s kolegy podařilo přijít na něco, co vyvolá naprostý poprask napříč živočišnou výrobou celé Evropy,” usmívala se Chantal na Astrid reflexně přes zrcadlovou stěnu výtahové kabiny. “Přišli jsme na způsob, jak zajistit… Ne, nebudu předbíhat, to prostě musíš vidět sama.”
Astrid se na Chantal taky pokusila usmát, ale výsledkem byl jen jakýsi tragikomický zkrut rtů. Aktivistka očima přeskakovala ze svého odrazu na odraz Chantal. Vedle úspěšné, stejně staré bývalé spolužačky, si začínala připadat poněkud nepatřičně. Doma se navlékla do svých oblíbených vlastnoručně ušitých patchworkových tepláků, protože dle jejího názoru byly dostatečně “eko-stylové” a působily “organicko-rustikálně.” Zdálo se, že pro dnešní příležitost neexistuje lepší volba. Teď si v nich ale vedle vkusně oděné vědkyně a podnikatelky v jedné osobě připadala coby strašák do zelí. Jejímu vzezření navíc rozhodně nepřidávaly ani ručně pletené rákosové láptě a vesta z vlny ovcí přirozeně zemřelých věkem.
Výtah konečně zastavil, dveře se s tichým zahučením otevřely a vpustily obě ženy do velkého sálu bez oken. Světlo polovodičových lamp zde ozařovalo desítky velikých prosklených boxů, kolem nichž se motali laboranti v bílých hazmatech. Astrid byla překvapená a zklamaná zároveň. Čekala totiž něco na způsob podzemní hydroponické farmy, jenže tohle bylo na první pohled cosi zcela jiného.
“Tak pojď, neboj se,” pobídla veganku Chantal. “Půjdeme blíž.”
Došli k nejbližšímu z boxů. Ukázalo se, že je plný čiré tekutiny, v níž volně plaval shluk čehosi organického, co bylo ke dnu nádrže přichyceno tenkým vazivovým provazcem. “Jistě tě zajímá, na co se díváš, viď?” Řekla Chantal. “Máš před sebou naším ústavem vyvinuté kultivační zařízení, které umožňuje prenatální vývoj libovolného savčího organismu v podmínkách in vitro. V tomhle konkrétním boxu se nachází klonované embryo tura domácího ve stáří přibližně tří týdnů.”
Astrid cítila, jak se jí v žilách začíná vařit krev. “Na tomhle přece není veganskýho vůbec nic, tohle je naprostá prasárna! Je přeci úplně jedno, jestli se zvířata roděj nebo vyráběj uměle v nějaký laboratoři, výsledek je úplně stejnej!”
“Nepředbíhej a pojď za mnou,” odvětila jí naprosto klidně Chantal a odvedla rudnoucí aktivistku k dalšímu boxu. “Tady je plod tura starý něco přes čtyři měsíce. Dobře se na něj podívej a řekni mi, co vidíš.”
Astrid zírala do boxu. Byla v něm věc, ve které by i naprostý laik rozeznal malé tele. Měla čtyři nohy, trup, ocas, krk, postrádala ovšem hlavu.
“Slyšela jsi někdy o anancephali?” Řekla Chantal. “Jedná se stav, kdy se savci během prenatálního vývoje v místě, kde by měla později vzniknout hlava, z nějakého důvodu neuzavře nervová trubice. To vede k tomu, že se zvíře narodí bez koncového mozku. U nás v laboratoři jsme přišli na způsob, jak genetickou výbavu běžných masných zvířat zamíchat takovým způsobem, aby se v našich kultivačních boxech vyvíjela kompletně bez hlavy. Chápeš?”
“Vyrábíte zvířata, která nejsou schopná myslet a cítit…”
Chantal přikývla. “Přesně tak. Vytváříme tvory, kteří jsou sice živí, ale jinak naprosto bezduší. Nemohou vnímat bolest, netrápí se, neradují, neuvědomují si, co se s nimi děje. Jejich mentální schopnosti jsou zhruba na úrovni růžičkové kapusty. Výroba takovýchto tvorů a následná konzumace jejich masa je tudíž naprosto v souladu s veganskou filosofií. Během produkce nikdo nestrádá, nikdo netrpí, není omezován nebo ponižován. Porážka zvířete, jež přišlo na svět bez hlavy? Akt o nic děsivější než utržení jablka. Zkrátka maso bez morální poskvrny.”
Přesunuly se k dalšímu z boxů. V něm se nacházelo již velké tele připravené na vytelení. “Jíst jenom telecí nebo selečí samozřejmě není pro každého. Mnoho lidí vyžaduje maso dospělých kusů, pořádný rumpsteak z hubeného telátka prostě neuděláš. Problém je v tom, že jakmile naše bezhlavá zvířátka vyjmeme z kultivačních boxů, do několika minut jsou mrtvá. Nebije jim srdce, nefungují plíce. Živá jsou zkrátka jen na buněčné úrovni, jejich tělo postrádá jakoukoliv formu centrálního řízení.”
Chantal na Astrid spiklenecky mrkla. “Nicméně tenhle problém se nám podařilo vyřešit. Kájo, mohl bys na moment sem?”
Jeden z laborantů, který nedaleko bušil do klávesnice počítačového terminálu ihned všeho nechal a několika chvatnými kroky přispěchal k boxu s teletem. “Přejete si, paní ředitelko?”
“Tenhle kus už je zralý na nasazení čepičky a vypuštění ven. Byl bys tak laskav? Ráda bych, aby tady můj host viděl, jak to funguje.”
“Samozřejmě, paní ředitelko,” řekl laborant, přistoupil k ovládacímu pultíku na kraji boxu a pustil se do práce. Ze stropu laboratoře se spustilo hydraulické rameno, vnořilo se do boxu a teleti začalo na konec krku připevňovat něco, co vypadalo jako kovová polokoule s krátkou anténou. Když byla věc pevně přichycená a přišroubovaná k telecí páteři, box se otevřel a jeho tekutý obsah vyšplouchl ven. Astrid šokovaně zírala na bezhlavé tele, které nejprve nehybně leželo na dně nádrže, načež se zdvihlo na své tenké nožky, mrštně seskočilo na podlahu, otřepalo se a odcupitalo do stinného koridoru na konci sálu.
“Čepička je ve skutečnosti přijímač WiFi signálu našeho centrálního počítače,” vysvětlovala Chantal. “Signál překládá v elektrické impulzy a ty stimulují pahýl prodloužené míchy. Zařízení kromě toho do těla dodává syntetické hormony chybějící hypofýzy a šišinky. Počítač může prostřednictvím čepičky tělo zvířete dálkově řídit a plně suplovat mozek. Ha, koukám, jak se tváříš. Vím, že tohle všechno v tobě nejspíš vyvolává lehce smíšené pocity, nicméně tě mohu ubezpečit, že čepička na situaci vůbec nic nemění. Zvíře se díky ní sice pohybuje, působí jako kdyby disponovalo nějakou formou vlastní vůle a bylo při vědomí, ale to je jenom iluze. Jde ale čistě o práci našeho Geppetta.”
“Geppetta?”
“Geppetto. Mistr Geppetto, otec Pinocchia. Tak počítači říkáme. Trefné, že? Ale tady už jsme byly dost dlouho, pojď, podíváme se do tělocvičny.”
^_^
Chantal vedla Astrid stinným koridorem, v němž před pár okamžiky zmizelo bezhlavé novorozené tele. Slovo tělocvična rezonovalo Astrid v lebce a nakonec z nevědomí vytáhlo zasutou vzpomínku. Jednou při tělocviku během florbalu Astrid Chantal úmyslně podrazila nohy tak, že spadla obličejem na litinový radiátor ústředního topení a dost zle si rozsekla horní ret. Celá třída se tenkrát mohla potrhat smíchy. Chantal ale musela tělocvikářka odvézt do nemocnice, kde jí zranění sešili. Kvůli stehům na obličeji se jí pak dalších deset dní všichni smáli…
To, co Chantal nazvala tělocvičnou, byla chlórem páchnoucí hala, v níž se na umělém trávníku volně pohybovalo množství bezhlavých kravských těl. Některá těla usilovně klusala na veterinární obdobě běžeckých pásů, další čekala v dlouhé řadě na to, až je skrz pryžovou chlopeň na spodní straně polokulovitého WiFi přijímače zřízenec v hazmatu nakrmí z kanystru speciální výživnou směsí.
“Tak tady naše kravičky bez hlavičky dospívají a co je nejdůležitější, náležitě se osvalují,” řekla Chantal a jedno z kolemjdoucích zvířat poplácala po hřbetu. “Geppetto jim dává pořádně do těla a zároveň se stará o jejich hygienu. V kravínech je skot nucen kálet pod sebe a následně po tom šlapat tak dlouho, dokud se někdo neuráčí, aby mu vykydal. Tady máme v podlaze otvor o průměru třicet centimetrů. Když počítač usoudí, že je třeba některé zvíře vyprázdnit, dojde s ním k díře, nadzvedne mu ocas a provede náležitý úkon. Žádné přešlapování v hnoji, zápach ani mouchy. Není to úžasné?”
Bylo to úžasné, bylo to přelomové, pochopitelně šokují a jen těžko uvěřitelné. Astrid ovšem skřípala zuby. Na systému, jenž jí Chantal Libovická představila, se ze zásady snažila najít nějakou závadu. Nedařilo se jí to. Systém utrpení živých tvorů nesnižoval, on ho přímo anuloval. Na jeho výstupu stálo sice hovězí maso, to ovšem dokonale naplňovalo představu veganů o dokonalé potravě. “Je to neetický,” vysoukala ze sebe Astrid nakonec, protože jí prostě nic lepšího nenapadlo.
“Proč by to mělo být neetické?” Neopouštěl tvář Chantal přívětivý úsměv. “Možná ti to tak na první dobrou přijde, ale na celé věci není neetické absolutně nic. Opakuji. Všechna naše zvířata jsou geneticky upravené klony. Rodí se de facto ve stavu mozkové smrti a z podstaty věci nemohou ani na zlomek vteřiny svého umělého života zakusit nějakou formu nepohodlí. A teď už pojď, čeká Tě ochutnávka.”
Výtahem se vrátily do vestibulu ústavu. Astrid se chvěla, byla zmatená. To, co viděla, nedokázala nijak zpracovat a přetavit v nějakou konstruktivní myšlenku. Zmatek se tak pomalu a jistě začal přetavovat v iracionální nenávist. Cíl této nenávisti byl již dlouhé minuty pevně vytyčen.
Je to ona, je to pořád ta zabedněná přechytralá šprtka, promlouvala k sobě v duchu aktivistka. Na co si to tady zkouší hrát? To, co mi ukázala, jsou naprostá zvěrstva. Humus! A já? Proč tu jsem? Pozvala si mě, aby se mi tady vysmívala do obličeje.
^_^
Chantal zavedla spolužačku do restaurace, která se nacházela na nádvoří mezi bloky futuristických budov. Usadila ji ke stolu a luskla prsty. Z kuchyně vyšel elegantní číšník, na stříbrném podnosu nesl haldu čerstvých telecích řízků. Položil je před strnulou Astrid a popřál jí dobré chuti…
Žena šokovaně hleděla na chutně vypadající maso. Začalo se ozývat její staré nepozérské já, které s konzumací živočišných produktů nemělo sebemenší problém. Slinné žlázy jí počaly produkovat sliny s takovou intenzitou, až z toho Astrid rozbolely tváře.
“Tohle je jenom začátek,” řekla vědkyně. “Chceme vybudovat mlékárnu, v níž budou bezhlavé klony krav dojit dokonale veganské mléko. V plánu je i vepřín, slepičárna a husí farma. Třešničkou na dortu pak bude naše kožešinová farma. Kluci v laboratoři už si hrají s genomem polární lišky. Víš, chceme vytvořit takový organismus, který by byl schopný rychlé regenerace kůže, takže by ho bylo možné opakovaně stáhnout zaživa.”
To už bylo na Astrid příliš. Popadla řízek, zahryzla se do něj, utrhla si pořádné sousto masa a s plnými ústy se na Chantal vrhla. Tloukla do ní pěstmi, škrábala a kopala. Chtěla i křičet a nadávat děvko, kurvo, špíno, smradlavá flundro, ale to s plnými ústy masa našlo. Místo řevu prostě jen žvýkala a žvýkala, její chuťové pohárky zažívaly po letech konzumace fádní rostlinné stravy hotový orgasmus. Nebylo možné se tomu bránit. A nebylo možné bránit se ani onomu naprosto zbytečnému a ubohému vzteku.
Útok netrval dlouho. K ženám přiběhli členové ochranky, Astrid zpacifikovali a přitiskli k zemi. Chantal si urovnala kostýmek, kapesníkem utřela krvácející nos. Usmívala se. Pořád se usmívala. “Ty jsi prostě pořád ty, Astrid,” řekla. “Vůbec jsi se nezměnila. Když jsem tě včera viděla v televizi, nejdřív jsem tě nepoznala. Přišla jsi mi sice trochu povědomá, ale nic víc. Pak jsi ale přímo před kamerami projevila svou povahu a já si uvědomila, na koho se to dívám. Malý uzlíček násilí, který si svoje mindráky odjakživa rád léčí na slabých a zranitelných. Holčička, která mi v dětství dělala ze života peklo. Ten zaměstnanec masokombinátu, kterého jsi tak surově zmlátila, víš vůbec, kdo to je? Pracuje na balící lince. Je to obyčejný chudák, řadový zaměstnanec, na krku má tři děti. Nikomu nikdy nic neudělal, jen měl prostě smůlu, že se octl v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Posloužil ti jako boxovací pytel. To je přesně tvůj styl, Astrid. Využiješ každou příležitost, aby sis mohla uhodit do bezbranného člověka. O nic jiného ti v životě nikdy nešlo.”
Astrid konečně dožvýkala své sousto a polkla. “Děvko,” zachrčela.
“Děláš ze sebe vegana, ale to je jenom jeden z mnoha tvých způsobů, jak ospravedlnit bezdůvodnou agresi vůči okolí,” ignorovala urážku Chantal. “Jsi zlá frustrovaná bytost, ohavná kreatura. Po letech tě znovu vidět mi oživilo všechny ty vzpomínky z dětství, všechna příkoří, která jsi se na mě, ale nejen na mě, dopustila. Rozhodla jsem se, že s tebou srovnám účty. Pánové, chloroform, ano?”
Astrid ucítila, jak jí někdo k obličeji přitiskl hadr páchnoucí jakousi chemikálií a svět kolem se zastřel.
^_^
První co spatřila, když znovu přišla k sobě, byla opět Chantal. Analyticky si Astrid prohlížela a poprvé za celou dobu se neusmívala. Astrid se pokusila promluvit, jenže to nešlo. Ucítila jen, jak se jí pohnuly rty, to bylo všechno. Uvědomila si, že je ponořená v nějaké tekutině. Dostala potřebu podívat se na své ruce, jenže horní končetiny jako kdyby jí vypověděly službu, odmítaly se přiblížit k obličeji. Zdálo se, že cosi je velmi v nepořádku.
“Dlouho jsem přemýšlela,” řekla Chantal, “co s tebou provedu. Napadaly mě takové věci, až jsem se sebe regulérně děsila. Toužila jsem být stejně tak krutá, jako bys byla ty, kdybys měla moje možnosti a zdroje. Přála jsem si tě mučit a týrat. Pak jsem si ale řekla, že tím bych jenom klesla na tvou úroveň. Proto jsem se rozhodla, že tě jednoduše zakonzervuji a svět nechám, aby na tebe zapomněl. Jistou menší úpravu jsem si ale i tak neodpustila. Podívej.”
Po těch slovech Chantal od Astrid ustoupila a uvolnila jí výhled na kohosi třetího. Ten někdo měl na sobě patchworkové tepláky, rákosové láptě a vestu z vlny ovcí přirozeně zemřelých věkem. Pospíchal směrem k ženě, ale přitom zůstával na místě. Utíkal totiž po elektrickém běžeckém pásu. Místo hlavy měl na krku přimontovaný malý polokulovitý předmět s krátkou anténou.
“Zbytek svého života strávíš coby hlava zavřená v kultivačním boxu a až do okamžiku smrti zírající na své vlastní dekapitované tělo, kterého nejsi hodna,” řekla Chantal. “Tak příjemnou zábavu, musím jít, čeká mě dnes ještě spousta práce.”
Astrid začala řvát hrůzou, ale její ústa mlčela.
