Je tomu už něco přes týden. Mládež u Chvaletické tepelné elektrárny demonstrovala proti rozhodnutí Pardubického kraje udělit zařízení výjimku na emisní limity oxidů dusíku a rtuti. Skandovalo se “Kapitalismus planetu nespasí,” a když demonstrující eko-bolševické mládeži došla šťáva v jejich dozajista very nature friendly mobilních telefonech, vtrhlo se do areálu elektrárny a tam zběsile slídilo po elektrických zásuvkách. Tento incident mě přinutil poněkud pozměnit můj starý koncept zážitkového tábora pro mladé, ekologicky orientované aktivisty…
Původní představa byla zhruba takováto: Hluboký les o rozloze sto hektarů obehnaný vysokou betonovou zdí s ostnatým drátem. Areálem protéká horská bystřina. V srdci lesa, mezi mokřady a vřesovišti, kemp. Ale ne ledasjaký kemp. Ekokemp! Několik tuctů drnových chýší, v každé z nich pěkná hliněná podlaha, kavalec z rákosí, ďolík, kamenná miska s tloukem na drcení obilnin a ďolík na vykonávání tělesných potřeb během urputných lijáků. Vše pěkně ve stylu středního paleolitu. Ke společnému užívání je táborníkům dáno políčko na pěstování zeleniny, společná sýpka, stádo koz, nějaká ta slípka, kachna, jeden čuník, odpadková jáma. A tečka. Nebudeme to přehánět, nedostatek je přeci romantický. Žádná elektřina, žádné ověřené zdroje pitné vody, žádná pohotová lékařská pomoc, nic. “Táborníci” u vchodu odevzdají veškeré oblečení a předměty osobní potřeby. Vyfasují pazourkový nůž, klubko konopného provázku a rákosovou sukýnku, načež budou po dobu minimálně tří měsíců zakoušet život v stoprocentně ekologickém světě, tedy takový život, po kterém ve skrytu své idealistické duše touží, ale jehož dopad na svou maličkost si ani v nejmenším nedovedou představit.
Vylepšený koncept přináší několik zajímavých obohacení. První z nich představují pravidelné noční nájezdy. Každou středu ve dvě hodiny v noci vtrhne do kempu skupina několika desítek barbarů vybavených těžkými kyji a pochodněmi. Zapálí pár domů, znásilní všechno, co má nějaký vhodný tělesný otvor, odcizí dvě třetiny pracně nashromážděných potravin, nasere táborníkům na kavalce a nakonec z nich vybere jednoho dobrovolníka, kterého si před zraky ostatních upeče na rožni a sežere. S přílohou v podobě zeleniny, kterou dobrovolník pomáhal vypěstovat.
Druhým obohacením je systém táborových her. Organizátoři atrakce mohou v případě vypuknutí nudy inicializovat, pochopitelně z bezpečí vzdáleného řídícího střediska, některý z mnoha zábavních protokolů. Například protokol “Potkali se u Kolína” (do areálu je vpuštěn pár vyhladovělých medvědů kodiaků), “Tanec s vlky” (nevyžaduje vysvětlení), “Pějme píseň dohola” (táborníci jsou pomocí dronů posypáni směsí živých blech, vší a zákožky svrabové) nebo “Hledá se Nemo” (umělé zvýšení hladiny bystřiny a zaplavení tábora do výšky padesáti centimetrů).
Poslední a třetí vylepšení je ze všech nejkrutější a spočívá ve využití závislosti táborníků na mobilních technologiích. Aktivistům budou k jejich vlastnímu překvapení ponechány veškeré mobilní telefony a tablety, ty ale zároveň nebude možné v areálu dobíjet. Po třech dnech se většina z přístrojů změní v bezcenný kus kovu, skla a plastu. Protože ale mobilní zařízení zůstanou táborníkům pěkně po ruce, budou násobit sílu abstinenčních příznaků podobně jako to v případě alkoholiků dělá čaj ochucený rumovou trestí. Opaření umožní mládeži uvědomit si hloubku své závislosti na mobilních technologiích a něco s ní dělat. Pokud tedy pobyt v přírodě přežijí.
Tenhle vylepšený koncept eko-tábora se mi zamlouvá natolik, že reálně zvažuji startup. Prvních sto investorů si pochopitelně bude moct zdarma vyzkoušet roli nájezdníka a obdrží dárkovou sadu tvořenou masivním kyjem ručně vyřezávaným z japonského dubu, africkou kmenovou maskou a krabičkou kvalitních prezervativů. Řekněte sami, nešli byste do něčeho takového?
Nebo by se vám spíš líbila role táborníků?
