Dobrý den, vážené dámy, dobrý den, vážení pánové.
Před začátkem komentované prohlídky, bych vás rád všechny upozornil, že zábradlí našeho levitoria má občas tendenci uštědřovat hostům rány statické elektřiny, proto můžete-li, nedotýkejte se ho. Sáčky na zvracení vám v případě potřeby poskytne stevardka. Pokud vám nedělají dobře výšky, snažte se během stoupání nekřičet.
Nuže startujeme!
Vítám vás v Semilech, v nejzachovalejším z poststředověkých měst, které byly na jaře roku 2018 pohřbeny sopečným materiálem během známé Kozákovské lapálie. Pokud patříte k těm méně vzdělaným, tak speciálně pro vás, Kozákovskou lapálií je historiky označována nečekaná exploze zdánlivě vyhaslé sopky, vzdálené od nás přibližně šest kilometrů. K doposud činnému vulkánu zavítáme na konci prohlídky. Podle legendy přivedl spící sopku k bdělosti zcela neodborně vedený hloubkový vrt, pomocí kterého tehdejší obyvatelé zamýšleli pohánět jakousi předpotopní verzi toho, čemu dnes říkáme geotermální elektrárna. Společně se Semilami byl zničen i Turnov, Železný brod, Malá skála, Lomnice nad Popelkou a veškeré vesnice v okruhu dvaceti kilometrů od sopky. Semily jako jediné nebyly vystaveny neblahým účinkům tekutého magmatu, místo toho je pokryla mnohametrová vrstva žhavého popílku. Ano, na všem, co teď před sebou vidíte, ležely miliony tun popela. Popílek sice připravil o život více než deset tisíc Semilanů, ale nebýt jej a jeho úžasných konzervačních vlastností, my tu teď spolu nejsme, neprohlížíme si tento dvanáctý div poststředověkého světa, ale místo toho sedíme u televize a cpeme se syntetickými larvami s vepřovou příchutí.
Město objevil roku 3687 profesor Ků. Po několika letech archeologického průzkumu byly Semily částečně zpřístupněny veřejnosti. Nutno poznamenat, že o záhadné České civilizaci, která tuto oblast před patnácti stoletími obývala, toho mnoho nevíme a veškeré informace o ní jsou často výsledkem spekulací.
A naše levitorium se už pomalu přibližuje k prvnímu zajímavému místu. Jedná se o muzeum pilníků. Z původní dřevěné stavby, jak ráčíte vidět, se zachovaly pouze kamenné základy a několik zuhelnatělých trámů. Přítomnost muzea, zaměřeného na takto specifický předmět, je dokladem toho, že pilníky se v Semilech těšily velké oblibě. To, co představoval pro Nepálského bojovníka nůž Kukri, tím byl pravděpodobně pro semilského muže pilník. Čím větší pilník, tím vyšší společenské postavení. Pilníky patřily k životu Semilanů stejně tak neodmyslitelně jako pokrm zvaný kyselo. Sloužily k přípravě jídla, obrábění stavebního materiálu, osobní hygieně a rovněž mučení zajatců ze znepřáteleného Turnova. V této vitríně si můžete prohlédnout různé typy pilníků a rašplí. Všechny byly vyzvednuty z trosek muzea a zrestaurovány. Násadky přirozeně nejsou původní.
Od muzea se pomalu přesunujeme ulicí nazývanou Rasinka k takzvanému kostelu. Tato výhrůžně působící budova byla místem uctívání temného křesťanského boha Hospodina, požírače nekřtěných. Kostel byl zasvěcen dvěma entitám, pravděpodobně démonům, Petrovi a Pavlovi. Vždy na přelomu června a července, se v Semilech konal veliký festival nazývaný Pouť, jehož účelem bylo usmíření si obou démonů. Pověrčiví Semilané se během pouti oddávali mnohým barbarským radovánkám, popíjení takzvaného piva, koprolálii, a zcela jistě docházelo i ke kanibalismu.
Husovou ulicí nyní pozvolna směřujeme k náměstí. Čtyři žulové sloupy v dálce před námi jsou pozůstatkem bankovní instituce zvané česká spořitelna. Napravo od sloupů vidíme zachovalé sousoší vousatého krkonošského strašidla Rýbrcoula a neznámé folklorní bytosti. Vysoká stavba po pravoboku levitoria se jmenovala Obecní dům. Nenechte se zmást názvem, jednalo se nejspíš o dům veřejný.
Na konci ulice se nachází rodný dům záhadného umělce Ivana. Žhavý popílek bohužel roztavil plaketu, nesoucí celé umělcovo jméno, a my se tak můžeme pouze dohadovat, o koho přesně šlo. Z výzkumu profesora Ků vyplývá, že by se teoreticky mohlo jednat o legendárního českého trubadůra Ivana Mládka. Ivanův rodný dům, vyhledávané poutní místo, plnil paradoxně úlohu odkladiště nepotřebných věcí. Množství z nich zůstalo jako zázrakem zachováno v bezvadném stavu. Mimo dřevěný tkalcovský stav, několika kolovratů, množství nábytku a obrazů, byly nalezeny i tři sobě navzájem podobné kolekce malých dřevěných figurek. Prohlédnout si je můžete v těchto prosklených boxech. Jedna ze sestav obsahuje primitivní mechanismus, který uváděl figurky do pohybu. Zařízení je bohužel nefunkční a nefunkční bylo zcela jistě už před katastrofou. Účel kolekcí není znám, patrně však jde o nějaké rituální předměty, související s kultem temného boha Hospodina.
No a konečně se dostáváme na náměstí, uprostřed kterého vidíme žárem značně poškozenou pitoreskní bronzovou sochu. Mohlo by se jednat o uctívanou semilskou vědmu a kulturní buditelku Danu Dlabolovou, o které se zmiňuje množství pramenů. Jisté to ale není. Jediné, co se o soše s určitostí víme, je to, že v sedmdesátých letech dvacátého století jí někdo nasadil na záda červený ruksak.
Vedle sochy je vystaveno několik sádrových odlitků obětí popílkového spadu. Odlitku úplně vpravo říkáme Korpulentní zlá dáma se dvěma psy, prostřednímu hrbatý muž s dlouhými vlasy a ešusem, poslednímu strašidelná postarší hubená žena s jedním psem.
Přes poststředověkou agoru se právě posouváme k patrně nejdůležitějšímu a nejproslulejšímu místu ve městě. Je jím takzvaná Farského veřejná lázeň. Jedná se o zařízení vybudované na začátku jedenadvacátého století, v době, kdy v Semilech dle historiků došlo k drastickému zhoršení hygienické situace a rozvoji epidemií svrabu a čmelíků. Služeb lázní mohl zdarma využívat kterýkoliv občan bez ohledu na společenské postavení. Součástí lázní byla zřejmě i odvšivovací jednotka, ta se ale bohužel nedochovala. Občané po dokončení koupele dosychali na těchto dřevěných lavicích, ze kterých měli velmi dobrý výhled na slavnou semilskou mozaiku. Perlík, břitký srp a vrhací hvězdice vyjadřují sebevědomí, ráznost a odhodlanost obyvatelů města.
Ještě bych se rád pozastavil nad tímto zvláštním objektem. Čtveřice těžkých kovových obdélníků zapuštěných do dlažby, dlouho vrtala odborníkům v hlavách. Původní názor, že se jednalo o úvaziště dobytka, rozptýlila nedávná analýza doktora Čivavy. Podle něj jde o pranýř, u nějž byly svazkem březového proutí lískány nevěrné manželky.
Nyní nad takzvanou stezkou smrti směřujeme k naší poslední zastávce, proslulé semilské lávce. Pohybujeme se po zcela stejné trase, po které se před více než patnácti stoletím ubíraly popravčí průvody. Napravo od nás se nalézá vyschlé koryto řeky Jizery, nalevo si můžete všimnout ruin semilského zámku.
A konečně jsme dospěli k lávce. Z této kovové konstrukce se v proutěných koších spouštěli do řeky ti, kteří propadli svým hrdlem. Smrt, obzvlášť časně z jara nebo pozdě na podzim, musela být velice nepříjemná. Nyní naše levitorium dosedá na zemský povrch, a vy budete mít během půlhodinové přednášky možnost zakoupit si ve stánku již zmíněné kyselo, tradiční pokrm starých Semilanů. Krom toho je vám k dispozici prodejna suvenýrů, zrovna dnes nám přišly gobelíny se semilskou mozaikou, sošky Rýbrcoula a plastové atrapy pilníků. Po přestávce zavítáme ještě do místního krematoria a poté se již vypravíme k vulkánu Kozákov.
