Prázdný byt paní Cufalové, 23:31
Tma a ticho. Do lavoru v předsíní každých dvacet vteřin dopadá kapka vody z prosakujícího odpadu. Lavor je skoro plný. O osmnáct minut později začne přetékat. Z kuchyně se ozývá tichý šelest. Nejspíš to budou myši. Hodiny v obývacím pokoji už sedmým dnem stojí, není nikoho, kdo by dbal o jejich chod. Listy aloe na květinovém stolku začínají žloutnout. Na stropě nad neustlanou postelí leze černá štěnice, šero dokonale maskuje její přítomnost. V bytě je chladno, vlhko a zatuchlo. Na okenních tabulkách, skrz které do bytu proniká slabý měsíční svit, kondenzuje vodní pára. Ráno bude mrznout a na oknech se na půl hodiny objeví fantasticky složité fraktály složené z mikroskopických ledových krystalků. Nebude nikoho, kdo by si jich všiml.
Sklenářův zápisník – 17.9.1984
Víkend uprostřed města má svoje kouzlo, ať už si sousedi říkaj, co chtěj. Miluju ty chvíle, kdy se o nedělním poledni rozezní všechny ty gumový zvony na protahování posranejch hajzlů. Vždycky vylezu na balkón, zapálím si cigaretu a poslouchám ten zvuk, to elastický hučení, linoucí se z pootevřenejch oken koupelen a hajzlů celý prokletý Prahy. Někdy se mi z toho udělá tak strašně blbě od žaludku, že se pobliju. Chytím se za zábradlí balkónu a zvracím dolů a pozvracím fasádu a sousedi, když se večer začnou stahovat z chat a chalup zpátky domů, tak běsněj, bušej mi na dveře a Ty starej alkoholiku, začni se léčit, koukni, cos to zase proved, barák poblitej odshora dolů. A přestaň se cpát těma zatracenejma kolínkama s rajskou vomáčkou a nakládanou červenou řepou, aby to na tom bílým štuku nebylo doprdele příště tak vidět. A já se na ně směju skrz dveře, jsou mi u prdele, co taky jinýho s nima, se soudruhama. Víkendy a zvlášť neděle uprostřed města jsou fajn, ale musíte umět nedělat si nic z blbů. A to je asi tak všechno, co jsem vám chtěl říct.
Hospoda U střelce 20:37
„Tak si Kájo představ, co ti moji parchanti zase provedli. Náš dědek měl nahoře ve skříni starou Anču, vyměnil ji tenkrát s rusákama za dva rozsekaný budíky, víš, voni byli ty blbci z těchhle mechanickejch hovadinek vždycky úplně jak na kudlách, když je viděli, hned davaj, davaj. Děda Anču, hádám, zkusil párkrát ojet ale asi to nebylo nic moc; a vono se ani není čemu divit, viď, bůh ví, z jakýho póvlu to tam v SSSR vyráběj; tak milou Anču zmačkal do koule, převázal motouzem a strčil do almary. Znáš ale ty moje parchanty, viď. Ti vlezou všude. V tejdnu byli s dědkem sami doma. Zatlačili starýho do spížírny, podložili mu kliku židlí a šli rabovat k němu do pokoje. Dědek se uvnitř mohl zbláznit, mlátil do dveří a křičel, že kluky zabije, ale moc mu to nepomohlo. Zmetci mu probrali zásuvky u stolu, všechny ty jeho bedny s věcma ze skládky a nakonec přišla na řadu skříň. Dědek si ji zamyká, ale kluci, jak jsou vlezlý, tak jsou šikovný, odemkli zámek vlásenkou, dostali se dovnitř a Anča se po nějakejch deseti letech podívala na denní světlo.
Teď mi tady nevstávej a poslouchej, co bylo dál, něco takovýho je možný snad jedině u nás v baráku!
Nevím jak to ty mrňavý hajzly mohlo napadnout, ale popadli prostě Anču a šli s ní blbnout na dvůr. Párkrát jsi u nás už byl, tak víš, že dole pod barákem má dílnu Sklenář, je to takovej debílek, nosí rádiovku a silný kulatý brejle, vypadá krapet jak to Dlouhý bidlo z komiksů od Foglara. Von bude asi tak trochu úchylnej, prej ho jednou někdo viděl honit si ho na lavičce před základkou u Palačáku, ale to sem teď tahat nechci. Kluci Anču na dvoře rozbalili, blbnuli s ní, zkoušeli ji nafouknout, hovno věděli, co je ten krám zač, no, a on je u toho ten Kokot sklenář zmerčil. Když jsem pak kluky řezal, abych zjistil, jak se to všechno semlelo, tak mi řekli, že prej strejda Mikeš – voni tak děcka z baráku Sklenářovi říkaj – vylezl z dílny, začal se hrozně řehtat a že prej jestli s tím nafukováním nechtěj pomoct. Kluci samo souhlasili, tak starej zapadl zpátky do toho svýho smradlavýho kutlochu, za chvíli se vrátil s acetylenovou bombou na sváření a naplnil Anču plynem. Zmetci byli, jak jinak, celý posraný z toho, že jim Anča lítá, tahali ji po dvoře sem a tam, nikdo je naštěstí neviděl, díky bohu za to, jinak nevím, co by teď bylo.
Parchanti si teda na dvorku pinkali nafukovací Ančou jako balónem, Sklenář na to koukal a řehtal se, jenže pak se prej zvednul vítr, nabral Anču a zanesl ji pěkně přímo na pavlač k bytě Cufalky, naší domovnice. A teď si to zkus sám představit.
Cufalka poslouchá dráťák, chlastá kafe a tahá z cigára, když jí najednou do okna tý její staropanenský cimry strčí ksicht fotrova zpuchřelá nafukovačka.
Bába prej fest zařvala, musela se leknout, každej by se leknul, to je jasný, ale hned to byla zase ta záštiplná stará rašple s kaktusem na prdeli. Zakřičela do dvora, Vidím vás vy malý šmejdi, ale neviděla nikoho, protože Sklenář, když viděl, jak Anča stoupá k pavlači a že bude průser, zatáhl kluky k sobě do dílny.
Bába teda vylezla z bytu, popadla Anču kolem pasu, byla nasraná, že si z ní zase dělaj prdel a jak byla nasraná, tak vzala to retko, ze kterýho se jí věčně kouřilo u huby a píchla s ním do Anči.
Chlapče, tu ránu prej slyšela moje ségra až u Nuseláku. Cufalka se ještě neprobrala. Vona má mrcha tuhej kořínek, já ji znám. Za pár tejdnů bude zas dobrá a začne znova prudit lidi v baráku. Pro sklenáře si minulej pátek přijeli švestky, v pondělí ho vrátili, ale jinak se nic neřešilo. Kluky jsem seřezal jak koně, to víš, nejsem na tyhle stresy ani za mák stavěnej. Nejhůř to celý nese náš dědek. Jak to totiž bouchlo, kluci se hrozně vyděsili, utekli z baráku a fotr zůstal ve spižírně zavřenej až do noci. Spíže se teď bojí jako čert kříže, když jde okolo, tak pouští moč, ale řeknu ti, všechno zlý je pro něco dobrý, teď mám alespoň jistotu, že mi tam po nocích nebude chodit ožírat vysočinu.“
Prázdný byt paní Cufalové, 23:49
Lavor v předsíni začíná přetékat. V plechovce od sterilovaného hrášku dojde k samovznícení několik týdnů starých nedopalků. O necelou vteřinu později neznámá síla shrne v zavřené šatní skříni k jedné straně všechna ramínka. Ve stejnou chvíli praskne stěna v předsíni, objeví se černý otvor. Předsíň sousedí se zazděnou místností. Nikdo o tom neví a nikdo se to nikdy nedozví. Pár okamžiků se nic neděje. Poté se z otvoru ozve příšerný nelidský výkřik.
„Maminko!“
Otvor následně znovu mizí, nezůstává po něm sebemenší stopa.
Paní Cufalová, tou dobou hospitalizovaná na interním oddělení nemocnice Na Bulovce, umírá na celkové selhání organismu.
