Podle studie amerického fyzika Paula Aebersolda (1910 – 1967) (Paul C. Aebersold, Radioisotopes — New keys to knowledge, str. 219) dojde během jednoho roku k obměně 98% veškerých atomů, jimiž je tvořeno lidské tělo. Tento jev je důsledkem jednak postupného nahrazování starších buněk buňkami novými a jednak buněčného metabolismu, během nějž dochází k výměně materiálu v rámci samotných jednotlivých buněk. Včetně těch dlouhověkých, jako jsou neurony.
Pozvolné nahrazování materiálu tvořícího lidský organismus, je zajímavé z hlediska kontinuity našeho jáství. Navzdory tomu, že u člověka během několika let dojde k látkové obměně v podstatě celého organismu, dotyčný se pořád cítí být sám sebou. Zároveň se dokáže identifikovat se svým bývalým já, ale tato identifikace je vlastně jen iluze, kdy si aktuální já spojuje samo sebe s bývalým já prostřednictvím vzpomínek fyzicky přítomných v mozku (zapsaných ve struktuře patřičných neurálních sítí).
Ovšem nezávisle na tom se zdá, že naše já coby produkt mozku jako takové není nijak zvlášť závislé přímo na svém materiálním fundamentu, tedy na hmotě formující centrální nervový systém. Tato hmota je s postupem času odplavována a zpětně nahrazována, přičemž tento děj nemá na kontinuitu našeho jáství dopad: Víme, že v tuto chvíli jsme sami sebou a nepochybujeme, že sami sebou budeme i v následující vteřině a ano, o chvíli později se nám toto očekávání potvrdí. Stejně tak budeme sami sebou i zítra, za rok nebo za dva (pochopitelně pokud kmotra nemáchne kosou). Já očividně emerguje až ze složitějších biologických struktur a je úplně jedno, jak moc tyto struktury změníme na nižších příčkách jejich komplexity, tedy na úrovni atomů nebo molekul. Nezávisle na tom, kolik své hmoty v rámci tělo přirozenou cestou nahradí, my jsme prostě pořád my a ne někdo jiný, kdo pouze disponuje naší pamětí. Tohoto faktu jsme si velmi dobře vědomi a jen těžko by nám ho někdo vyvracel. Pokud tedy netrpíme nějakou disociativní poruchou osobnosti, to by pak byl ale trochu jiný příběh.
Nyní si představte, že existuje fantastické zařízení, které dokáže v lidském těle veškeré atomové částice vyměnit skokově, aniž by jakkoliv poznamenalo nebo pozměnilo vyšší struktury. Toto zařízení by v podstatě zmnohonásobilo rychlost pozvolné přirozené obměny atomů organismu. Vše výše uvedené nasvědčuje tomu, že osoba, které bychom prostřednictvím takového zařízení provedli celotělovou výměnu atomů, by z hlediska kontinuity prožívání vlastního já zřejmě nezaznamenala žádný problém. Zůstala by “sama sebou,” protože co do složení by u ní nedošlo vůbec k žádné změně.
Co by se ale stalo, pokud bychom funkci našeho hypotetického zařízení vylepšili tak, aby nejprve vytvořilo dokonalou “atomární mapu pokusné osoby,” pak tuto osobu zlikvidovalo, a následně na základě mapy vytvořilo kopii osoby? Jednalo by se vlastně o úplně stejný proces s tím rozdílem, že bychom mezi zánikem starého těla a částicové rekonstituce těla nového vytvořili krátkou časovou prodlevu. Jak by celá věc vypadala z pohledu pokusné osoby nyní? Došlo by k provázání původního jáství s jáství novým, nebo by pokusná osoba jednoduše zemřela a její místo nahradila pouhá rovnocenná replika?
Jestliže připustíme, že jáství coby produkt mozku není nutně vázané na svůj hmotný fundament, pak se zdá, že by platila spíš první možnost – tedy to, že osoba by vlastně jen prodělala takovou krátkou cestu časem.
Celý tento myšlenkový experiment lze ještě výrazně zkomplikovat. Představte si, že naše klonovací zařízení nevytvoří kopii jednu ale dvě, tři nebo více. V tuto chvíli nastává problém – pokud v předchozím případě došlo k provázání identity originálu a kopie, co se stane teď? S kterou z kopií se originál bude z hlediska kontinuity jáství identifikovat? A co zbylé kopie? Ty se stanou “pouhými” klony? Nebo z nich snad vznikne něco na způsob filosofických zombie?
Je zřejmé, že můžeme zůstat klidu, protože popisované zařízení nejspíš nikdy nebude v lidských silách zkonstruovat. Ve hře je dokonce možná i nějaký druh fyzikálního nebo biologického “filtru,” který veškeré pokusy o replikování živých entit činí extrémně složitým nebo je rovnou zcela vylučuje, podobně jako nastavení světa vylučuje hmotným objektům pohybovat se rychleji než je rychlost světla. Buď jak buď, problém má ještě jeden zajímavý rozměr. Není-li naše jáství přímo závislé na substrátu, tak by to teoreticky umožňovalo určitou formu “reinkarnace ” (ten pojem se příliš nelíbí, ale nedaří se mi najít vhodný ekvivalent). Jak to?
Za předpokladu, že vesmír bude prostorově dostatečně velký a zároveň bude trvat dostatečně dlouho, není úplně nepravděpodobné, že zcela přirozenou cestou dojde někdy někde ke vzniku organické formace, která umožní re-emergenci jáství již jednou zemřelého tvora. V případě, že by byl vesmír buď nekonečný (což není), byla by tato re-emergence ze statistického hlediska stoprocentně pravděpodobná.
Vážení a milí moji! Berte, prosím, celý tento text s velkou rezervou a spíš jen jako řetězec letmo se navzájem dotýkajících myšlenek. Jeho účelem bylo vlastně pouhé mé soukromé vypořádání se s danou problematikou a nutnost nějak ji uchopit. Moje předpoklady jsou určitě špatné, a tak textu raději nepřisuzujte žádnou váhu.
