Chovatelé pavouků, mezi které se počítám, se v jedné věci velice podobají pěstitelům kaktusů: je jen otázkou času, než od prostého pěstování (chovu) přejdou k budování rozsáhlé živé sbírky. Proč se tak děje, to je dáno dvěma fakty. Jednak tím, že jak pavouci, tak i kaktusy vyžadují relativně málo prostoru, takže se jich i na malou polici vejde překvapivě velké množství, a jednak značnou druhovou pestrostí. Jakmile je něco skladné a je toho mnoho variant, má to předpoklady stát se sběratelským fetišem. Chovatelé pavouků to ovšem mají ve srovnání s kaktusáři o něco komplikovanější. Každý z nich prochází zvláštním vývojem, který si dnes pěkně probereme!
Na počátku vývoje stojí obvykle docela povrchní zájem o relativně běžné sklípkany. Ano, sklípkany. Chovatelé pavouků totiž v 99,9% začínají se sklípkany, kteří jsou velcí a barevní jako logo LGBT komunity. Obvykle se nechají ohromit pruhovanou krásou brachypelmy hamori (dříve smithi), kterou náhodou spatří ve zverimexu za rohem. Pořídí si ji a jsou šťastní. Chvíli. Jeden pavouk totiž rychle vede k druhému. A třetímu. A tak dále… V tomto ohledu se dosti podobají kočkám. Brachypelmy a podobní chovatelsky primordiální sklípkani se však záhy ukážou jako poměrně nudní a hlavně sběratelsky nedostatečně exkluzivní – chová je zkrátka každý druhý Jarda. Začínající pavoukář se proto začne rozhlížet po něčem atraktivnějším. Přejde k lasiodorám, aviculáriím, psalmopeům a dalším zajímavějším, většinou poměrně svižně se pohybujícím, druhům. Tímto vstoupí do druhé fáze, jenže to je vlastně teprve pořád začátek.
Fáze tři znamená přechod ke sklípkanům adrenalinovým. Jedná se zpravidla o Poecilotherie, Haplopelmy, Pterinochily, Chilobrachyse a Stromatopelmy, pavouky zpravidla agresivní, silné a rychlejší nežli vynalézavý důchodce, jenž do Tesca na výprodej másla pospíchá obut do tryskových pantoflí s kolečky odmontovanými ze skateboardu svého vnuka. Takoví pavouci již chovatele nutí k určitým formám podivínství, například k zavírání se s nimi do sprchového koutu. Tuto konkrétní libůstku může osoba nezasvěcená vnímat jako projev čirého šílenství. Chovatel však jen využívá toho, že sprchový kout umožňuje dokonalou izolaci od okolního světa a zabraňuje tak tomu, aby rychlí členovci při přepouštění z terária do terária lidově řečeno vzali roha. Případný uprchlík nemá obvykle šanci z hermeticky uzavřeného vybavení koupelny upláchnou a vzmůže se maximálně na zmatené běhání po stěnách, dveřích a chovatelově obličeji. Své miláčky si arachnomaniak už dávno nepořizuje ve zverimexu za rohem. Pravidelně se vydává na nejrůznějších obskurní tera-burzy. Činí tak obvykle několikrát do měsíce a kvůli maličkému mláděti vytouženého sklípkana je schopen projet napříč celou republikou. Na burzách se setkává se sobě rovnými a jde o jeho nejmilejší společenské akce vůbec. Koncert Jarka Nohavici nebo grilovačka se starými kamarády hadr. Co se zevnějšku chovatele týká, ten se ve třetím stadiu obvykle začíná měnit. Dotyčný má tendence preferovat čím dál usedlejší ošacení, postupně zaroste vousem, vlasy zmetamorfují v dredy, případně bezúdržbový vlasový spečenec evokující pavoučí zadeček připojený stopkou k majitelově hlavě.
Poslední stadium, do něhož se chovatel pavouků dostává, je stadium vystoupení ze světa ortognátů a přesunu do světa labidognátů, což je říše pavouků “pravých,” mezi něž se počítají i drobní osminozí obyvatelé místnosti, v níž se právě teď nacházíte. A pokud máte pocit, že jste sami, tak opravdu nejste. Pavoukář ve čtvrtém stadiu svého vývoje pochopitelně nejeví zájem o běžné pokoutníky, šestiočky nebo třesavky. Pozornost obrací k zajímavým tropickým druhům, zejména k palovčíkům, lovčíkům, snovačkám a ke spoustě dalších čeledí, pro které v češtině neexistuje synonymum. V této chvíli se již stává nebezpečný, nicméně pouze sám sobě, neboť fáze čtyři obvykle vylučuje soužití s kýmkoliv dalším v jedné domácnosti. Na vině překvapivě nejsou samotní nebezpeční pavouci ale totální ztráta zájmu o tělesnou hygienu. Obydlí arachnologa ve čtvrtém vývojovém stadiu je místo dosti ponuré, zatuchlé a hlavně přetékající ohromným množstvím terárií a plastových krabiček všech tvarů a velikostí. Nábytek pokrývá silná vrstva prachu a veškeré příhodné dutiny slouží jako útočiště uprchlých chovanců. Ti se v interiéru vzájemně požírají a samozřejmě, pokud k tomu mají podmínky, i rozmnožují. Jejich potomstvo stoupačkovou šachtou a puklinami ve zdech expanduje mimo tento stinný mikrosvět.
Existuje však ještě neoficiální pátá fáze vývoje. Té se říká fáze splynutí a není toho o ní příliš známo. Pavoukáři, kteří se dostali do této fáze, jsou totiž dosti nekomunikativní. A taky rádi útočí pomocí zubů. Sice neotráví, ale dlouho nečištěný chrup může přivodit lokální odúmrť tkáně. Kolují dokonce i zvěsti o tom, že chovatelům v páté fázi obyčejné bradavky metamorfují v bradavky snovací, nicméně tyto zvěsti jsou zatím nepotvrzené.
Tak to byla pohlednice ze světa chovatelů pavouků a schválně tipněte, v jakém stadiu se právě nacházím já.
