V současnosti jsou veřejnoprávní média průměrným Evropanem vnímána (nevím, jestli právem či neprávem) jako nástroj části mocenských elit – jedinec jim důvěřuje pouze bodově, vždy v tom případě, kdy informace, kterou mu zprostředkovaly, nějakým způsobem podporuje jeho osobní přesvědčení o nějaké konkrétní věci, jevu, atd…
Drtivou většinu informací o svém okolí dnes přijímáme ze sociálních sítí, zejména z Facebooku (pro zajímavost: V současnosti je na Facebooku už víc jak 4,5 milionu Čechů, což odpovídá cca 75% veškerých českých uživatelů připojených k internetu). Jedna z vlastností sociálních sítí je možnost přizpůsobit si “tu malou část našeho virtuálního vesmíru, který jsme si pracně vykolíkovali,” k obrazu svému. Na sociálních sítí se zcela přirozeně obklopujeme zejména takovými lidmi, kteří víceméně smýšlí jako my, jsou na podobné sociální úrovni jako my a – což je nejdůležitější – mají podobné až stejné názory jako my. Pokud se v našem modrém FB světě objeví někdo, jehož názory (nutno pochopitelně předpokládat, že si je dotyčný nenechává pro sebe) jsou v rozporu s těmi našimi, dochází k pnutí. Okamžitě se dostavuje pocit, že takového člověka nechci vídat, nechci se jeho názory zabývat, je mi protivný, nemůžu ho vystát. Je zcela normální, že jedince z názory v přímém rozporu s našimi vlastními názory odstraňujeme z naší “blízkosti.” V reálném světě názorové oponenty obvykle likvidovat nemůžeme, sociální sítě ale umožňují jejich velmi elegantní umlčení formou unfriendingu nebo blokování.
Vysledoval jsem, že k unfriendingu dochází hlavně v případech slepě končících diskuzí, kdy jsou argumentační schopnosti diskutérů víceméně na stejné úrovni. Jde o přátelský rozchod po skončení šachového duelu završeného patem. Ovšem v případě, kdy jsme konfrontováni s někým, jehož argumenty jsou silné a ohrožují náš názorový model, pak máme tendenci takového člověka rovnou zablokovat, abychom minimalizovali šanci, že na něj někde později narazíme mimo vlastní profil. Rozbití názorového modelu v nás vyvolává pocit diskomfortu a zvláštního druhu ohrožení. Proč se tak děje je nejspíš otázkou lidské evoluční biologie, odpovědět by patrně dokázal John. D. Barrow nebo R. Dawkins.
Výsledkem tohoto ladění našeho virtuálního hřiště je postupné uzavírání se do názorových bublin disponujících určitým druhem “imunitního systému,” který eliminuje veškeré nepožadované vstupy. Tyto bubliny jsou co do způsobu uvažování jednotlivých členů velice homogenní – pokud diskutujeme, ze všech stran jako kdyby k nám doléhal náš vlastní hlas, náš vlastní názor. Toto je fenomén Echo Chamber – komory ozvěn.
V případě prezidentských voleb v USA byla většina uživatelů Facebooku (a teď nemluvím jen o Češích) již dlouhou dobu předem rozdělena v různě velkých, od “nevhodných jedinců” vyčištěných echo komorách, mezi kterými docházelo jen k minimálnímu toku informací. Všechny komory (jak pro Clintonovské tak i pro Trumpovské) se selekcí informačních vstupů (sebeklamný mechanismus na principu přání otcem myšlenky) udržovaly ve stavu informační deprivace.
Když pak došlo na lámání chleba, totiž pardon, když bochník explodoval, těch co byli díky své pracně vybudované iluzi vnější nevirtuální reality přesvědčeni o tom, že Clintonová drtivě porazí Trumpa, se zmocnila hrůza. Nechápali, jak se něco takového mohlo stát. Vždyť kolem sebe neměli téměř nikoho, kdo by Trumpa podporoval, celý jejich virtuální svět byl striktně proti němu, tak jak se tomhle, u čerta, mohlo stát? A tohle nechápání přetrvává, protože zdi echo komory drží i nadále, echo komory jsou totiž velice stabilní, v podstatě téměř nekolabují, a čas je jen a jen utvrzuje. Jejich nejhorší vlastností je ovšem neviditelnost. Obyvatelé echo komor si svou informační deprivaci vůbec nepřipouští.
Vtip je v tom, že druhá strana barikády, obyvatelé “pro Trumpovských” echo komor, se naopak nediví vůbec. Jejich model reality, v němž neexistovala jiná možnost, než že Trump zvítězí, se potvrdil.
Pomalu ale jistě se blíží prezidentské volby v Čechách. Je téměř jisté, že pokud bude opět kandidovat Miloš Zeman, dojde k jeho vítězství. Na sociálních sítích se bude dít naprosto totéž, co se dělo v roce 2013: Část lidí bude opět na okamžik vyvržena ze své pohodlné fabrikované reality, nebude chápat, jak je možné to, co se stalo, přičemž kolem sebe “neuvidí” ani jednoho jediného Zemanova voliče.
Co dodat závěrem? Asi to, že i když se vám názory ostatních nemusí líbit, naslouchejte jim, ačkoliv máte pohodlnou možnost neslyšet je. Dělejte to nenápadně, pěkně s odstupem, po vzoru Miloše Kopeckého v Tajemství hradu v Karpatech (scéna poslouchání za dveřmi a následné Dočolmanského: “Barone, vy jste poslouchal za dveřmi?!” a Kopeckého: “Samozřejmě. Je to velmi praktické.” ).
Není nic horšího než sebeklam.
