V tohle roční období jsou ulice po šesté hodině jako vymetené. Jdu po Náměstí bratří Čapkových a potkávám pouze shrbené podlidi v dlouhých špinavých pláštích, spěchající s nákupními taškami plnými jídla do domovů svých majitelů. Z kanálů stoupá pára, žulová dlažba se slizce leskne v záři neonových reklam. Nad supergotickými domy pomalu plují sazové tankery a vulgárně prozpěvující reklamní kostky, které jednu chvíli do nebe vychvalují tablety na čištění zubních protéz, aby se vzápětí vytasily s revolučním čističem ucpaných výlevek nebo gumovými medvídky herbivor.
Ve stínu potemnělé trafiky zahlédnu siluetu štíhlého kočičího těla. Zvíře zaslechne moje kroky, otočí se mým směrem, tmou zableskne pár zeleně zářících očí. Chvilku si hledíme z tváře do tváře, pak se kočka vymrští a rozplyne se v křoví za kontejnerem na odpadky.
Pár metrů a jsem u Olověné ústřice. Nad železnými vraty svítí fóliový displej, na něm vidím mladou Asiatku tančit s ohromnou sépií. Zpoza vrat slyším dunět decibely industriálního techna.
Vstoupím.
Ústřice je plná kouře. Připomíná peklo, jemuž přestaly táhnout sopouchy. V pološeru, které se marně snaží rozřezat na kusy několik paprsků zelených laserů, vidím svítit desítky konců hořících cigaret. Okamžitě dostávám chuť na tabák a taky si zapálím. V Ústřici nenajdete nekuřáka. Mají sem totiž zakázaný vstup. Je to značně výhodné jak pro ně, tak pro milovníky dehtu a nikotinu.
Prodírám se horkou masou lidských těl a postupně se propracovávám k salonku číslo pět, kde máme dnes se Sárou domluvenou rezervaci. U jeho dveří stojí drobná japonská stařenka s ohromným doutníkem mezi dokonale bílými umělými zuby.
„Pánešek šíslo?“ zaskřehotá jako skřet z večerníčku O lidožravém tulipánu.
„Šest set třináct,“ odpovím a vtisknu jí do studené dlaně pět tyfských marek. Stařena otevře skleněné dveře a s úlisným šklebem na tváři mi pokyne, abych vstoupil dovnitř.
Sára sedí na polštářku v rohu stinného salonku. Je krásná, až z toho bodá u srdce a plicím se chce přestat dýchat. Opatrně se vedle ní posadím.
„Jdeš pozdě,“ řekne a odklepne popel z cigarety, kterou má usazenou ve stříbrné špičce. Chci říct, že se omlouvám, ale přiloží mi na rty prst a políbí mě. Vzápětí uhne pohledem a strčí mi před oči želví krunýř připevněný k bronzovému podstavci. „Mají tu hrozně krásný popelníky, co?“ usměje se.
„A taky tu mají krásný šero,“ povídám jí. „Šero a všude ten kouř. Nic není vidět a ty si musíš skoro všechno jenom představovat.“
Sára se usmívá a nic neříká. Pohladím ji po jejích světlých vlasech, jejichž konečky se dnes pohybují, jako kdyby je pročesával neviditelný hřeben. „Koupila jsem si takovej novej lak. Jsou v něm nějaký speciální nanočástice, víš? Líbí se ti to?“ vysvětluje, očividně šťastná, že mi neunikl její nový kosmetický objev.
„Je to, jako kdybys byla ponořená pod vodou.“
Sára se usměje a odklepne do krunýře popel z cigarety. „Dáme si dneska chobotničky?“
„Dáme si všechno, na co budeme mít chuť,“ odpovím.
Za deset minut nám čtyři japonské liliputky přináší jídelní servis, skleněný stolek, luxusní chirurgické příbory z dokonale průzračného horského křišťálu a talíře z nefritu. Sedneme si se Sárou proti sobě a obsluha před nás postaví akvárium plné malinkých albinotických chobotnic.
Chutnají skvěle, jsou dokonale čerstvé. Kousíčky chapadel se pohybují ještě několik desítek vteřin po spolknutí, příjemně to lechtá a já se musím přemáhat, abych se přiblble nesmál. K pití si objednáme saké. Netrápí nás, že se k tradičnímu živému sashimi příliš nehodí.
Po jídle si spolu ještě dlouho povídáme. Řešíme vesměs blbosti, protože ničím jiným nemá smysl se v Ústřici zabývat. Ústřice je místo povrchnosti, šera, luxusu, bizarnosti a plýtvání. Splní všechna vaše přání, ukojí všechny zvrhlé choutky a téměř nic si za to nenaúčtuje. Ačkoliv to není bordel, na přání vám dodá ty nejprasáčtější štětky, masochistickou trpaslici s dildem na čele i páchnoucího tlustého imbecila v převleku Včelky Máji. Stačí utrousit půl slova. Nestydět se.
Se Sárou jsme se poznali právě tady. Už to jsou víc jak dva roky. Ne, nepracovala tady jako prostitutka. Chodila sem každou středu v sedm večer na mořské plody. Sama. Sedávala ponořená sama do sebe u stolku pro jednoho a ládovala se pohybujícími se částmi těl mořských živočichů. Jednoho dne jsem to nevydržel a zeptal se, jestli bych se k ní nemohl připojit, že mořské plody chovám v ohromné oblibě, zvlášť když se vám snaží při konzumaci utéct z úst. Chvíli jsme si povídali o astrologii, které ani trochu nerozumím, pak jsem jí zarecitoval pár veršů z Návratu učitele a byla moje. Složitější to není. Jestli ji miluju? Spíš ano než ne. Ona mě miluje hrozně, nikdy mi to vlastně sama neřekla, ale já to vím moc dobře. Je příjemné být milován. Ale příjemnější než sex to není.
„Dnes tu má vystupovat Železný Lotos, víš o tom?“ řekne potichu dívka a vytrhne mě ze zamyšlení. „Znáš ji?“
„Něco jsem o něm zaslechl. Ona je to ženská?“
„Tak napůl.“
„Myslel jsem si, že je to chlap.“
O dvacet minut později už se spolu tísníme v temném davu před podiem v koncertním sálu Ústřice. Vnímám kolem sebe desítky dechů, desítky agonických srdcí. Příjemně se mi motá hlava. Trvá to snad celou věčnost, než se podium zalije oranžovou září propanbutanového ohně, který šlehá ze dvou zamřížovaných otvorů v kamenné podlaze. Do prázdného prostoru je na několika řetězech spuštěna neskutečně obézní žena s ohromnými prsy, jež jí sahají téměř do poloviny stehen. Na hlavě má navlečenou velice realistickou masku prasete, v rukách, připomínajících tlapy medvěda, drží pár velikých železných vějířů. Jejich konce se stříbřitě lesknou. Musí být ostré jako břitva.
Rozezní se třeskutá hudební kakofonie, stroboskopy začnou řezat oslepující bílou záři. Několik lidí v kotli se okamžitě zhroutí v křečích epileptického záchvatu. Nikdo si jich nevšímá…
Lotos začíná tančit.
Pot stříká, tukové záhyby se vlní, otevírají a zavírají jako vulkány, pod vrstvami sádla se stahují svaly. Není mi dost dobře jasné, jak se může něco takového vůbec udržet na nohou. Žena hroch, žena prasnice. Bůh vulgárnosti a obezity.
Všechno se třese, lidi řvou, ale je to jenom vidět, slyšet to nejde, obrovské reproduktory to prostě nedovolí. Ohromné vějíře se míhají vzduchem, jejich zvuk připomíná svistot katan v archaických filmech, výkřiky mučených duší v očistci.
Sára mi podá sklenici hořícího absintu. Netuším, kde ji vzala, nepřemýšlím nad tím, pomalu piju a ohřívám tou jedovatou sračkou svůj zažívací trakt. Lotos ještě chvíli předvádí svoje odulé tělo, ten zdánlivý strašlivý omyl Podsvětí, pak se objeví dvě shrbené liliputky. Nesou nejméně dvacetikilového, čerstvě zabitého tuňáka. S námahou ho vyhodí na podium. Mastně to mlaskne. Lidská prasnice si rybu prohlíží očima dokonale ukrytýma pod latexovou maskou, pak ji jedinou rukou zvedne ze země a vyhodí do vzduchu. V tu chvíli se čas zpomalí a protáhne jako kapka, co se právě oddělila od hubice netěsnícího vodovodního kohoutku. Tuňák pluje vzduchem, od jeho ploutví odletují krůpěje slizu, povrch těla odráží zpomalené záblesky stroboskopů. Ryba se obrátí břichem vzhůru a zvolna klesne mezi čepele dvou ohromných vějířů. Železný Lotos mění rybu na stejně velké filety. S každým mávnutím těch půlměsíčitých břitev se z těla tuňáka oddělí kus masa, snese se na podlahu, ze které je odkopnut vepřovou nohou mezi lidi v kotli.
Trvá to zdánlivě celá století, než je ryba rozporcovaná a Lotosu zůstane na jednom z vějířů její stoická, trpělivě působící hlava. Publikum šílí. Rve se o filety a rybí vnitřnosti jako smečka hladových psů. Je mi zle. Všechno to, co jsem snědl, ve mně kyne. Chce to ven.
Lotos zasekne vějíře do kamenného pódia, rozdrtí dlaněmi rybí hlavu, vyrve z ní krvavé žábry a nacpe si je do chřtánu pod latexovou maskou.
Chci pryč.
„Je ti špatně?“ slyším Sářin hlas. Realita se propadá sama do sebe, svět kolem mě se rozpouští, jako kdyby byl z vosku a někdo ho strčil do elektrické trouby. Kontury věcí se rozpíjejí, ze světel stroboskopů je ohavná galaktická mlha. Všechno mizí a znovu vzniká. Je to nesnesitelné.
„Jdeme domů, pojď,“ říká Sára. V hlavě mi hučí.
Vidím, jak zvracím na černé kočičí hlavy, vnímám Sáru, která se mě snaží podpírat, abych se neskácel na zem. Chvílemi je kolem mě střídavě světlo a naprostá temnota. Zdá se mi, že někdo škodolibě tahá za elektrickou šňůru mého těla. Vytahuje ji ze zdi a zase ji tam vrací. Blik, blik. Žiju, jsem mrtvý a zase žiju. Zasraný absint. Snad to přežiju.
Jedeme tramvají. Je skoro prázdná.
Schodiště našeho domu.
Sára mě klade do postele.
Tma.
