Už jako malé dítě, navštěvující mateřskou školu, mě mnohem víc než zevnějšky zajímaly vnitřky věcí. Byl jsem doslova posedlý zjišťováním, jak fungují předměty a zařízení, se kterými jsem každý den přicházel do styku. Moji drazí rodičové rychle dospěli k tomu, že nemá valného smyslu kupovat mi jakékoliv hračky, které by mohly vzbudit zájem o bližší prozkoumání svých útrob. Autíčka, letadýlka, roboti, všechno, co bylo na baterky nebo poháněné pružinou, jsem do několika dní od nabytí rozebral na kousky a změnil na nefunkční vrak.
Místo hraček jsem tedy dostával různé vysloužilé stroje, které se náhodou podařilo splašit například tátovi v zaměstnání. Většinou se jednalo o staré mechatronické kalkulačky, cyklostyly, diktafony a rádia. S neskutečnou radostí jsem se kladívkem a šroubovákem pouštěl do těch kovových vraků, které byly přirozeně mnohem zajímavější než prostá autíčka z autodráhy. Můj dětský pokoj se rychle plnil železným šrotem, smotky drátů a gumovými hadicemi. Rychle přibývající odpadní materiál bylo logicky nutné recyklovat, jinak by postupně zaplnil celý byt. To však bylo nutné provádět tajně a po malých dávkách, abych o tom nevěděl, protože já svou pokojovou železnou skládku zbožňoval.
Jedna z mých nejoblíbenějších kovových hraček byl karburátor, vytažený ze smeťáku u nás na chalupě. Vzpomínám si, že mi z nějakého důvodu připomínal malého slona a s nesmírnou radostí jsem si ho s sebou brával na noc do postele. Úchylné, že? Rodičové karburátor nenáviděli, byl rezavý a jeho útroby i po důkladné očistě neustále vydávaly kousky mastných sazí. Není divu, že karburátor jednoho dne záhadně zmizel, na což jsem – jak si každý dovede přestavit – reagoval výbuchem žalu.
Zapovězené ovoce, něco, čeho jsem měl zakázáno se dotknout a změnit to na hromadu součástek, byla věc, kterou většina z vás jistě velmi dobře zná. Nacházela se v prostoru mezi okny a vypadala jako malá perníková chaloupka. Šlo o takzvaný “domeček na počasí”. Ve své podstatě to byl barometr, který reagoval na změny tlaku vzduchu, a ze dvou dvířek vysunoval pár loutek v závislosti na tom, jak mělo být. Panenku, když mělo svítit slunce a panáčka, pokud hrozily srážky.
Ten malý dřevěný předmět mě přitahoval jako nic jiného. Za žádnou cenu jsem si nedokázal představit, na jakém principu může, sakra, fungovat. Trvalo dlouho, než se naskytla vhodná příležitost, já zůstal doma bez dozoru a zároveň se větralo právě tím oknem, za nímž se záhadný předmět nalézal. Neváhal jsem ani chvíli. Zmocnil jsem se domečku, odnesl ho do pokoje a okamžitě začal s demontáží…
Vrazil jsem šroubovák mezi spáry překližkových stěn a zabral. Domeček byl velmi chatrné konstrukce a okamžitě se rozpukl na kousky. Očekával jsem sofistikovaný mechanismus, kovové převody, nějakou složitou a důmyslnou konstrukci. Jenže uvnitř nebylo vlastně skoro nic. Jen pohyblivé dřívko s loutkami, k jehož středu se upínalo několik centimetrů vlákna, smršťujícího se v závislosti na změnách vzdušné vlhkosti.
Byl jsem nesmírně zklamán. Cítil jsem se ošizen. Zlikvidoval jsem veškeré stopy, kousky domečku zahrabal až úplně na dno odpadkového koše a když se rodiče vrátili domů, tvářil jsem se, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Absence domečku byla zjištěna až po několika dnech a viník byl jasný. Potrestán jsem nebyl, mně totiž rodiče milovali. Bylo mi dopřáno krátké kázání o hodnotě věcí, ale já jsem neposlouchal, cítil jsem nesmírnou křivdu, kterou se na mě svět dopustil tím, že umožnil vzniknout něčemu tak pitomě jednoduchému, jako je domeček na počasí. Byl jsem zkrátka dítě milující složitost a komplexitu, jednoduchá řešení mě znechucovaly. K čertu s pitomými smršťujícími se vlasci.
S odstupem času vnímám toto technické zklamání jako erotické zklamání většiny mladých hochů, z první konfrontace s ženským pohlavním orgánem. Mladý hoch si zákonitě představuje ženský genitál jako něco fascinujícího a magického, jenže realita je ale poněkud organičtější, pokud je její nedokonalá krása odhalena na čirém denním světle. Jenže to už se dostávám někam úplně jinam a mám dojem, že jsem vytažením vulvy zcela zhatil celkový náboj tohoto krátkého textu.
Tak už budu mlčet.
Raději.
