Ze všeho nejdřív si představte, že před vámi stojí dvě objemné nádrže. Jedna z nich obsahuje slizovitou látku modré barvy, druhá slizovitou látku hnědé barvy. Vy musíte do jedné z kádí skočit. Musíte! Kterou si vyberete? Žlutou? Modrou?
Každý z nás se něčeho štítí. Já, například, se poměrně dost štítím zvratek a kdykoliv se při chůzi městem před nějakou místní nálevnou střetnu s louží vyvržené tráveniny, připomínající rozkládající se vlašský salát, moje tvář se odvrátí zhnusením. Proč tomu tak je? Přemýšleli jste někdy, proč v nás některé věci vyvolávají znechucení, zatímco jiné dokážeme takříkajíc ustát bez jakéhokoliv pocitu nevolnosti?
Nejdřív je nutné vymezit si pojem fobie. Rovnou říkám, že fobie jako taková se „štítěním“ souvisí jen okrajově, ale definovat ji je nutné, pokud chceme tyto dva na první pohled podobné jevy umět odlišit. Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná patologickým a zdánlivě zcela bezdůvodným strachem z konkrétních věcí nebo situací. Postižený si absurdnost své fobie uvědomuje, ale není schopen ji vlastní vůlí potlačit. Fobie má vždy svůj objekt, na který je vázána a podle nějž se taky jmenuje. V mnoha případech ji vyvolává traumatizující zážitek v dětství. Když například malé dítě pokouše pes, může se stát, že dotyčné s velkou pravděpodobností nepříjemnou vzpomínku vytlačí z vědomé paměti a „přestěhuje“ ji do podvědomí, kde se stane zdrojem zdánlivě zcela iracionálního strachu ze psů, který ho bude provázet po celý zbytek života. Pokud přirozeně nezakročí nějaký šikovný psychoterapeut.
„Štítění se“ je ovšem něco jiného než fobie a tyto dvě věci je důležité navzájem neslučovat. Když se štítíme, nepociťujeme strach jako v případě fobie. Štítit se pavouků a mít fobii z pavouků jsou dvě odlišné věci. Když se štítíme, pociťujeme odpor. Zvedá se nám žaludek. Naskakuje husí kůže. Máme nutkání hledět kamkoliv jinam než na objekt svého znechucení a když se vymaníme z jeho bezprostřední blízkosti, ještě nějakou dobu poté můžeme trpět nechutí k jídlu. Zamyslete se nad tím, které věci nám obecně přijdou odporné. U většiny z nás to bude krev, výkaly, hleny, veškeré tělesné tekutiny, boláky na těle, rozkládající se mrtvoly, umírající zvířata a také skupiny určitých organismů, například pijavice, škrkavky, hadi a již zmínění pavouci.
Co mají tyto věci společného? Je to jednoduché. Všechno to jsou buď zdroje možné infekce, nebo věci ohrožující naši tělesnou integritu. Za to, že nám přijdou odporné, může naše evoluční nastavení. Zcela banálně řečeno – jsme potomci dávných lidí, kteří si při střetu s hromadou podezřele vypadajícího šedozeleného rosolu zachovali patřičný odstup a …neochutnali. Díky statisícům našich předků, kteří byli při konfrontaci se zdraví ohrožujícími substancemi zdrženliví, disponujeme dnes my, jejich prapotomkové, podvědomým seznamem vlastností, vykazovaných život ohrožujícími jsoucny. S jeho pomocí dokážeme instinktivně detekovat nebezpečí, jež ona jsoucna představují. Potenciálně nebezpečnou látku ve většině případů poznáme už jen podle zápachu – závadné věci, třeba výkaly, nám zapáchají. Specifický pach, který uvolňují, je ve své podstatě zcela neutrální, ale naše tělo ho správně vyhodnocuje jako vlastnost nebezpečné látky a my reagujeme nelibým pocitem. Podvědomí nám de facto říká: od této věci se drž dál a ne abys to dával do pusy!
Nedostatkem tohoto podvědomého sebeobranného mechanismu je ale to, že se můžeme štítit i věcí, o kterých bezpečně víme, že nám nemohou nijak ublížit. Zcela neškodný objekt vnímáme na podvědomé bázi díky jednomu jedinému znaku jako nebezpečný. Osobně znám člověka, který se velice štítí žížal, tedy zcela bezbranných organismů, neschopných jakkoliv komukoliv ublížit. Příčinou tohoto odporu je skutečnost, že žížaly tento dotyčný na základě vnější morfologie (podlouhlý tvar těla, článkování, specifická barva) podvědomě vyhodnocuje jako organismy spadající do poněkud odlišné kategorie – do pijavic, které se mu rovněž hnusí. I když velmi dobře ví, že žížala ho nemůže nijak ohrozit, averze vůči žížalám je silnější než veškeré racionalizování tohoto problému.
Nyní již nejspíš rozumíte mému úvodnímu dotazu. Drtivá většina z Vás si vybrala nádrž s modrou substancí. Žlutou substanci totiž vnímáme jako mnohem pravděpodobnější zdroj nebezpečí – žlutý je hnis, vytékající z rány. Modrou barvu máme spjatou převážně nebem, tedy něčím, co nás nemůže ohrozit.
