Když se člověk probírá internetovými diskuzemi, jedno jestli Facebooku, portálu Aktuálně, či Novinkách, všimne si po chvíli poměrně zajímavého jevu. Odkazování. Lidi, jak je vidět, postupně přišli na to, že mnohem snadnější, než rozvinout a rozepsat svou vlastní myšlenku, nebo vyjádřit osobní postoj, je nalezení vhodného textu, odpovídajícího našemu názoru na daný problém, a jeho předložení ostatním diskutérům. Je to rychlé a účinné.
Internet je – mimo jiné – obrovskou kolekcí nejrozmanitějších myšlenek všeho druhu, na které je možné poukázat a ztotožnit se s nimi. Částečně se vlastně víceméně jedná o elektronický analog k Durkheimovu kolektivního lidského vědomí. Je možné neomezeně z něj čerpat informace libovolného druhu a používat je ke svému osobnímu prospěchu. Jenže problém je v tom, že internet je otevřený systém, do něhož může přispívat prakticky každý, a tedy zdaleka ne všechno z toho, co je do něj “vneseno”, je neposkvrněnou pravdou. Neexistuje nic, co by informace na síti ověřovalo a označovalo je nálepkami „true“ a „false“. Není technicky možné vybudovat natolik sofistikovaný systém, který by byl něčeho takového schopen. Pravda jako taková je extrémně relativní pojem, a pravda na internetu bývá v mnoha případech pouze stokrát zopakovaná lež.
Dovolím si přesun do poněkud osobnější roviny: Nemusím ty jedince, kteří si myslí, bůh ví jak mě uzemní, když svoje vlastní chatrné názorové konstrukty podloží odkazem na jakousi nesmyslnou internetovou stránku, jejíž obsah já z výše uvedených logických důvodů nemohu pokládat za relevantní. V současnosti je značná část uživatelů internetu vyloženě líná slovně formulovat své vlastní myšlenky ,a polemiku s ostatními si zjednodušuje citováním vyřčeného (napsaného) někým jiným. Tohle je jen prvotním náznakem toho, co brzo přijde.
Troufám si tvrdit, že do deseti let bude spousta lidí na internetu závislá nejen jakožto na socializačním substituentu, jak je tomu dnes, ale i jako na informační databance. Prakticky ničím neomezované připojení k internetu povede k tomu, že člověk prostě a jednoduše nebude mít důvod si toho příliš mnoho pamatovat. Nabude mylného dojmu, že informace jsou neustále po ruce a není problém se k nim kdykoliv dostat, vždycky mu bude stačit znát těch několik klíčových slov, která fungují jako klíč od pokladnice zdánlivého vědění. „Proč investovat energii do toho, abych se něco naučil, když mi stačí vědět, kde a na základě čeho můžu vždycky najít to, co potřebuju?“
O lidském mozku se říká, že je jako sval. Když ho neprocvičujeme, začne atrofovat. Bez permanentního připojení k síti bude brzo kde kdo blbec neschopný odpovědět na tu nejjednodušší otázku. Už teď má spousta lidí pocit, že se z jakéhosi záhadného důvodu dokáže mnohem lépe vyjadřovat spíš ve světě virtuálním, než v tom reálném. To je pouze začátek.
Internet nás degeneruje víc, než si vůbec dokážeme připustit. Uplácí nás vykonstruovanými pravdami, a nutí nás myslet si, že jsme mnohem chytřejší, než jak je tomu doopravdy. Nejhorší je, že vymanit se z jeho spárů je teď, kdy se dostal velmi blízko k centru všeho společenského dění, už jen velmi obtížné a utéct bez toho, aniž by nás to nepoškozovalo, není možné. Je všudypřítomný. Nosíme si ho s sebou v mobilech, v tabletech, v hudebních přehrávačích. Připojujeme se k němu dokonce už i přes televize. Život s ním je zdánlivě tak snadný. Všechno zjednodušuje. Práci, komunikaci, nakupování, zábavu. Je úžasně jednoduché začít ho používat, ale přestat? Jde to vlastně vůbec?
Na závěr si schválně zkuste odpovědět na pár jednoduchých otázek:
1) Za jak dlouho po probuzení obvykle zapnete počítač a připojíte se k internetu?
2) Dokázali byste bez internetu vydržet alespoň tři týdny?
3) Přistihli jste se někdy, že se k internetu připojujete, ačkoliv pro to vlastně nemáte žádný důvod?
4) S kolika lidmi, s nimiž udržujete virtuální kontakt, jste se alespoň jednou v životě setkali takříkajíc „v reálu“ ?
5) Jak frekventovaně požíváte služby google a wikipedie?
6) Kolik z toho, co jste kdy vyčetli z googlu či wikipedie, jste si doopravdy zapamatovali?
