Oslepující záře reflektorů změní na moment místnost v bílé peklo. První půlvteřina atomového výbuchu. Pak k nám začnou do kuchyně ze stroje vyskakovat obrněná ramba. Očekávám, že se na mě ihned sesypou, nehodlám jim klást odpor, po zkušenostech, jež s nimi po všech těch letech mám, vím, že to nemělo sebemenší význam. Ale ramba si mě nevšímají. Připitoměle se rozhlížejí po bytě, očuchávají podlahu a neumyté nádobí ve dřezu.
„Myslel jsem, že je po vás,“ pokouší se něčí hlas přeřvat hučení ohromných křídel. Je to Viktor Šváb.
Ne, tohle ještě není konec, bleskne mi mozkem. Něco je jinak, ale netuším, proč je to jinak. Nebo jsem snad už přišel o veškerou příčetnost?
A pak mi to dojde.
Idiot. Jsem totální idiot. Od začátku jsme s Rigelem hráli Týninu hru. Neudělali jsme jediný krok, o kterém by ona nerozhodla. Všechny profesorovy pokusy o utajení našich plánů byly pro tu chladnou a důmyslnou krávu jen ubohou dětskou hrou. Týna celou dobu rozhodovala o všem. Nevím, co jí k tomu hnalo, nejspíš věřila, že se s Rigelem takhle sami dostaneme dál, než ostatní. Jenže jsme se nedostali nikam.
„Tlusťoch je asi v hajzlu,“ křičím na Viktora, abych přehlušil hukot blanitých křídel hymenoptér. „Před chvílí jsem s ním telefonoval. Něco se tam u něj doma stalo, kurva!“
„Já vím. Všechno jsme slyšeli, napíchli jsme se na váš komunikační kanál, promiň,“ položí mi Viktor ruku na rameno.
Zase ten jeho starostlivě otcovský přístup. Falešný soucit, poloteploušský pohledy. Kdyby jen věděl, jak mi s tím vším pije krev. Mám chuť mu vysadit pěstí z pantů dolní čelist, ale neudělám to. Nikdy to neudělám. Mám toho člověka rád, stejně tak, jako ho z celého srdce nesnáším.
„Někdo by se měl k Tlusťochovi okamžitě vydat!“ řvu.
„Jádro k němu poslalo asi padesát lidí,“ křičí Viktor. „Nevím, co se tam stalo, ale tuším. Ty taky tušíš. Teď odtud ale musíme okamžitě vypadnout! Vezmi si toho svýho malýho kousavýho otravu, holku a dovnitř ke mně! Tady to už pro nikoho z nás není bezpečný!“
S Včeličkou na rameni, se strachem paralyzovanou Sárou doslova přilepenou k vlastnímu organismu, lezu do břišní dutiny hymenoptéry.
Horko a tma, jen v přední části prostoru pableskuje několik fóliových displejů ovládání.
„Mám vás tři bez jakýchkoliv průtahů dostat ke Stainový, to je ti jasný, že,“ řekne Viktor.
„Co se stalo,“ šeptá Sára. „Oni nás chtějí zabít? Tohle je přeci letadlo Jádra.“ Je ponořená sama do sebe, ztrácí se v tom, co se právě odehrálo. Bude potřebovat čas, než pochopí, co všechno bylo mezi námi úplně jinak, než si myslela. Kdybych ji neznal tak dobře, jak ji znám, tak bych věřil tomu, že mě za to všechno začne nenávidět. Nezačne.
Hladím ji po vlasech, jsou úplně mokré, netuším od čeho. „Nic se nám nestane. Myslíš, že bych dovolil, aby se nám něco stalo?“
Jenže už jsem to dovolil. Nejspíš mi teď ale něco dává prostor, abych to napravil. Nebo to, co jsem započal, dotáhl do absolutního extrému.
Rigel je naprosto jistě po smrti. Z toho pomyšlení se mi zvedá žaludek.
Hymenoptéra se řítí nocí k budově Jádra. V oblacích, které vidím přes průhled v těle stroje, se přelévají bouřkové výboje. Blesk střídá blesk, jedna modrá exploze, orámovaná chuchvalci černé buničiny, následuje druhou. Ještě nikdy jsem nezažil takhle divnou bouřku.
Tlumeně hřmí. Město pod námi, město všude kolem nás, nemůže spát. Něco se v něm děje. Něco, co ho možná už brzo změní k nepoznání. Zázrak. Katastrofa. Nebo kombinace obojího.
Potřebuji vidět Alici. Alespoň na jedinou vteřinu.
