Koitem doposud nepropojení milenci, gymnazisté Matěj s Veronikou, se loudali ze školy.
“Bude to dobrý, uvidíš,” řekla dívka.
“Ne, nebude,” odpověděl mladík. “Bude to katastrofa jako každej rok. Mám chuť vůbec se nevracet domů a zůstat přes noc někde pod mostem.”
“Myslím si, že to přeháníš,” uklidňovala Veronika Matěje. “Vaši jsou hrozně fajn, všechno ti dovolí, nestaraj se o to, s kým co a kde děláš, nehlídaj tě, co já bych za tohle dala. “
Matěj zavrtěl hlavou. “Dnes je mi osmnáct. Z jejich pohledu jde o něco výjimečnýho, o významnej okamžik v mým životě. Chápej, ujížděj na numerologii, Ájurvédě, krmí se jenom tím, co neprošlo varem, a v ložnici jim nad postelí visí obrovská papundeklová pyramida. Vždycky, když to spolu dělaj, tak ji na sebe spustí a myslí si, že se jim díky tomu už nikdy nenarodí žádný další postižený dítě.”
“No jo, to už jsi mi říkal několikrát,” zasmála se Veronika. “Ale vždyť tohle všechno je celkem milý a nikomu to neubližuje.”
“Na dnešek něco chystají,” zavrtěl Matěj hlavou. “Něco, co tady ještě nebylo. Nějaký ohromný překvapení. Kdybys viděla ty jejich výrazy, když jsem ráno odcházel do školy…”
K loňským narozeninám dostal od rodičů mimo jiné i dárek v podobě nedobrovolného klystýru vodou nabranou z horské bystřiny. V ledové tekutině, která Matějovi doslova zmrazila tlusté střevo, plavaly maličké mřenky, jejichž úkolem bylo vyzobat z mladíkových útrob veškeré případné parazity. Matěj, svázaný na rákosové rohoži do polohy halasana, dobré dvě hodiny úpěl v bolestných křečích a úpěnlivě prosil rodiče, aby proceduru ukončili a dovolili mu ze sebe vodu s rybkami vypustit. Bylo to marné. Zatímco matka kolem svého syna chodila v kruzích, odříkávala jakousi bizarní mantru a ťukala na ozvučná dřívka, otec k sobě ze všech sil tiskl potomkovy hýždě a bránil předčasnému vypuzení léčiva, pro které osobně dojel až do Lužických hor a bandaskou nabral z koryta řeky Kamenice. “Vydrž, synu, vydrž,” opakoval neustále. “Je to pro tvé dobro! Až kolem tebe budou vrstevníci umírat na rakovinu konečníku, zatímco ty se budeš těšit pevnému řitnímu zdraví, tak mi ještě poděkuješ!”
O tomto hrůzném zážitku hraničícím se znásilněním chtěl Matěj své přítelkyni říct už celý rok, ale byl přesvědčený, že by ji tím ztratil. Věřil, že její pohled na něj by prodělal velmi dramatickou změnu a to, co mezi dvěma mladými lidmi doposud existovalo, by bylo ohroženo.
“Když se tak bojíš, tak já k vám půjdu s tebou, co ty na to?” Řekla dívka a vytrhla Matěje ze vzpomínek na loňský narozeninový den.
Matějovi přejel mráz po zádech. “To ne, proboha!” Skoro vykřikl, když si uvědomil, čeho všeho by Veronika u nich doma mohla být svědkem. “Musím to zvládnout sám. Tohle je jen mezi mnou a rodičema, pochop.”
Veronika si povzdechla. Oba dva došli k herně Brazilia, políbili se cudně na rozloučenou a každý z nich se vydal ke svému domovu…
Sotva Matěj otevřel dveře bytu, na jeho čichové buňky zaútočila štiplavá vůně vánočních františků. Mladík tu vůni nenáviděl. Měl ji spojenou s bizarními rituály svých zploditelů a moc dobře věděl, že nezvěstuje nic dobrého. Pocítil chuť na místě se otočit a zmizet, ale z nějakého nepochopitelného důvodu, nejspíš veden puzením iracionální složky své psýchy, nakonec práh rodného hnízda překročil.
Na koberci v obývacím pokoji se kroutil Matějův uslintaný osmiletý bratr Hugo. To nebohé lidské stvoření trpělo anencefalií. Horní část jeho hlavy byla plochá jak děj amerického akčního filmu, a to, co se nacházelo uvnitř, představovalo jen pouhou okleštěnou verzi plnohodnotného lidského mozku. Hugova existence byla dílem zatvrzelosti rodičů. Když lékař lidskému páru oznámil, že se jejich syn narodí se závažnou vývojovou vadou a doporučil okamžité přerušení těhotenství, oba dva se na nebohého muže v bílém plášti sesypali a zmlátili ho chilskou dešťovou holí. O pár měsíců později spatřila slunce světa bezduchá zrůdička, na kterou měli v současnosti spadeno ředitelé snad všech českých cirkusů.
Matěj Huga nenáviděl. Na rozdíl od rodičů si uvědomoval, že bratr je jen pouhou hříčkou přírody, loutkou z masa a kostí neschopnou přijímat, natož opětovat emoce, které do něho byly investovány. Nesnášel, když byl jako malý nucen pózovat s bratrem na rodinných fotkách, držet ho na klíně a zírat shora na jeho ploché temeno.
Znechuceně sourozence překročil a zamířil do kuchyně. Zde spatřil své rodiče oděné do slavnostních batikovaných suknic. Oba dva se točili kolem sporáku a vařili, což vzhledem k tomu, že šlo o zaryté vitariány, bylo zvláštní a docela nečekané. Možná ještě o něco zvláštnější byla přítomnost kamery a stativu, ale Matěje z nějakého důvodu v tuhle chvíli nenapadlo se nad věcí zastavit.
“Vítej doma, oslavenče!” Vykřikl otec. “Jakpak to šlo dnes ve škole?”
“Jo, všechno v pohodě,” odpověděl Matěj. “Co to tady provádíte?”
“Připravujeme ti narozeninový oběd,” řekla matka. “V den osmnáctých narozenin se má člověk přeci hlavně pořádně najíst.”
“To voní jako maso,” řekl Matěj. “Konkrétně pečený maso. Nechápu. Myslel jsem, že jste vitariáni. Stalo se něco, o čem bych mě vědět?”
“Dnešek, jak jistě víš, je velmi významné datum,” pohlédl otec hrdě na svého syna a položil mu ruku na rameno. “V den svých osmnáctých narozenin se člověk kvantově naladí na jemnohmotné vesmírné vibrace a otevře se mu třetí oko. V takto významný den je proto třeba dopřát tělu porci kvantově vyvážené stravy.”
“Trochu se bojím toho, co mě čeká,” přiznal popravdě Matěj. “Nejde zase o nějakou levárnu, jako když jste mi tenkrát řekli, že pojedeme do zoo, a já nakonec skončil na týden zavřenej v pyramidě na strejdově zahradě?”
“Žádný strach,” řekl otec. “Máš mé slovo, že k žádné levárně nedojde.”
Ani ne o deset minut později už celá rodina seděla u jídelního stolu. Ve stojáncích žhnuly vonné tyčinky, z reproduktorů přehrávače zněly modlitby tibetských mnichů, postižený bratr upevněný do dětské stoličky slintal tak, jako kdyby neměl přijít zítřek. Uprostřed slavnostně upravené tabule se nacházel kovový jídelní poklop a pod ním to, co představovalo Matějův dárek k osmnáctým narozeninám.
Rodiče se nejprve pomodlili k Vyššímu principu, poté kovový poklop přisunuli před Matěje a pokynuli mu, aby ho nadzdvihl.
Matěj si oddychl. V míse pod poklopem se nacházela hromádka docela obyčejných masových karbanátků. “Jsou sojové?” Řekl celkem šťastně, protože očekával něco mnohem, mnohem horšího.
“No, ony sojové asi tak úplně nebudou,” usmála se na Matěje matka, “ale zdravé jsou rozhodně, o tom žádná! No tak, na co čekáš? Vždyť ti to vystydne!”
Matěj napíchl na vidličku první karbanátek, přemístil ho na svůj talíř a opatrně ochutnal. Bylo to maso. Skutečné maso, tedy žádná jeho vegetariánská náhražka. Zdálo se šťavnaté a tučné, sem tam sice trochu tužší, ale jinak dobré. Oslavenec se pustil do jídla. Maso bylo doma vzácností, rodiče ho kupovali jen velmi výjimečně pro své potomky, takže Matěj, který byl nucen stravovat se místo ve školní jídelně doma, trpěl značným deficitem živočišných aminokyselin. Když měl před sebou maso v takovém neobvyklém množství, téměř se nedokázal ovládat.
Rodiče svého zuřivě se krmícího syna spokojeně sledovali, sem tam si mezi sebou vyměnili spiklenecký pohled, sami se ale k jídlu vůbec neměli.
Tuto skutečnost si Matěj uvědomil až když už měl v sobě celé tři karbanátky. “Vy nejíte?” Zarazil se? “Proč nejíte?”
“Protože tohle všechno je jen pro tebe,” řekla matka. “Papej, synáčku.”
Matěje v předtuše něčeho strašného bodlo u srdce. “Co je s tím jídlem?” Odstrčil od sebe talíř. “Co jste do něj dali?”
“Nic jsme do něj nedali,” odpověděl otec. “Jez dál.”
“Hovno!” Vykřikl mladík. “Co je s tím jídlem? Okamžitě mi to řekněte!”
“To jídlo je naprosto v pořádku. Je kvantově i látkově vyvážené,” řekl otec.
“Už nepozřu ani sousto!” Křičel Matěj. “Koukejte mi říct, co jsem to právě teď pozřel, nebo přísahám, že to půjdu vyhodit na záchod!”
“To ne!” Zvýšil polekaně otec hlas. “To nesmíš! Tím by sis strašlivě ublížil!”
Matka vstala ze židle a jala se otce uklidňovat. “Už toho snědl dost. Mělo by to stačit. Ukážeme mu to, ano?”
Otec mlčky přikývl. Odešel do kuchyně, přinesl kameru, připojil ji k televizi a spustil video. Byl to reverzní záznam toho, co se před příchodem Matěje domů dělo v kuchyni. Na pánvi v oleji světlaly karbanátky. Hnědá barva se pozvolna měnila v červenou, z koulí masa se stávala čerstvá masová směs. Když byly koule dokonale syrové, vytáhly je matčiny ruce z olejové lázně, zmuchlaly do porcelánové mísy a tu umístily pod mlýnek na maso. Směs začala vzápětí do mlýnku šplhat jak ve filmu Šílení Jana Švankmajera. Otec točil pozpátku klikou a matka ze stroje vytahovala něco hrozného. Něco, co vypadalo jako obří žilnatý kravinec, od jehož středu se táhla světlá vazivová trubice. Když bylo toto organické něco kompletně vytaženo z mlýnku, ve zrychleném střihu to zmrzlo a světlalo. Nakonec to bylo vloženo do černého igelitového pytle, vsunuto až úplně dozadu do mrazáku a zarovnáno krabicemi se zeleninou.
Matěj ucítil, jak ho někdo něžně pohladil po hlavě. Byla to matka. “Placenta, víš?” Pronesla ta dobrá žena měkce. “Když jsi se narodil, tak jsme si ji v porodnici odnesli z patologie, doma zmrazili a počkali na den tvých osmnácti narozenin, abys ji mohl obřadně pojíst.”
“Osmnáct let jsme ji měli v mrazáku a schovávali ji před tebou, abychom ti ji dnes mohli věnovat,” řekl otec. “Věř mi, že hezčí dárek od svých rodičů ještě nikdo nikdy nedostal. Playstationy, mobilní telefony, počítače, motorky nebo drony! Pche! Co jsou tyhle krámy ve srovnání s mateřskou placenou? Vím, že ti to nejspíš tak nepřipadá, ale díky tomu, že jsi ji snědl, došlo k tvému jemnohmotnému naladění na vyšší vesmírné vibrace. Nyní jsi celistvá lidská bytost jako já a maminka.” V očích muže v batikované suknici se třpytily slzy dojetí a hrdosti.
Matějovi bylo tak nějak úplně jedno, co otec vykládá. Točila se mu hlava, žaludek měl jako na vodě. Přejel si jazykem po vnitřní straně zubů, cítil, že v mezerách mezi nimi jsou stále drobné kousky vaziva placenty. Chytil se za okraj stolu a začal zvracet.
“Ty neuctivý dobytku! Ty zvíře!” Běsnil otec a rval si afektovaně dredy. “Co to děláš? Jak si můžeš dovolit blít takovou vzácnost?”
Matka propukla v pláč, odběhla do ložnice a tam na sebe spustila papundeklovou domácí pyramidu, aby ji její temnota zbavila pohledu na potomka, který zklamal. Postižený ploskolebec Hugo v dětské stoličce se začal dávit vlastními hleny a jeho tvář nabývala zlověstně fialového nádechu.
Matějovi bylo tohle všechno jedno. Zvracel a zvracel tak dlouho, dokud z jeho útrob nevycházely jen čiré trávicí tekutiny. Pak se odpotácel do koupelny a začal si vyplachovat ústa vodou. Nebýt vyleštěného chromovaného kohoutku, v němž se zrcadlil interiér koupelny, mohla se mu tato činnost stát osudnou. V poslední chvíli na konkávní ploše kohoutku totiž zahlédl blížící se otcovu vzteky rudou tvář.
Uskočil a umyvadlo jen o zlomek vteřiny roztříštil úder těla masivního didgeridoo, které otec třímal coby neandrtálský bojovník svůj kyj. Z trubky ve zdi začala přímo do mužovy tváře tryskat vařící voda. Otec zaúpěl, odhodil primitivní hudební nástroj a chytil se za obličej. Matěj okamžitě využil příležitosti, prosmekl se kolem rodiče a utíkal pryč z bytu.
“Už se nikdy nevracej, ty povznesení nehodný zmetku!” Nesl se k němu z dálky otcův křik. “Zříkáme se tě, dobytku! Zříkáme! Rozumíš mi?”
Rozuměl mu. A byl šťastný. Vyběhl z činžáku do ztichlé podvečerní ulice. Plnoletý.
Ach!
