Inteligentní design je myšlenkový koncept, snažící se o popření neřízených a nahodilých procesů jakožto prvků formujících povahu vesmíru. Místo nich se pokouší prosazovat prvek „inteligentního designéra“ a nalézá inteligentní příčiny, určitý záměr, který byl vnesen do povahy světa a podílí se na jeho řízení. Nepředstavuje nic jiného než slepou touhu podstatné části moderního křesťanstva, takzvaných kreacionistů, vzepřít se čistě materialistickému pojetí světa, jakožto bezúčelného systému, v zásadě se ale jedná o neobratný útok na Darwinovu evoluční teorii, která je od svého zveřejnění velikým trnem v oku církve, protože člověka „snižuje“ na úroveň zvířete a upírá mu jeho božský původ udávaný Písmem svatým.
Navzdory formální vědeckosti, kterou se koncept inteligentního designu maskuje, se v žádném případě nejedná o regulérní vědeckou teorii. Ve své podstatě je to nepřímé – avšak zcela jasné – prokázání Boží existence. Koncept je založen na dezinterpretaci vědeckých poznatků, vytrhávání věcí ze souvislostí a demagogii.
Inteligentní plán staví na třech základních argumentech. Postupně se je pokusím vysvětlit a pozastavím se nad jejich nedostatky.
1) Nedělitelná komplexnost
Nedělitelná komplexnost je v rámci teorie inteligentního designu definovanán jako„jedinečný systém, skládající se z několika vzájemně spojitých částí, které se podílejí na základní funkci, a jejichž oddělením od celku – oddělením jakékoli z nich – by znamenalo ztrátu funkčnosti celku.“
Jako příklad „jedinečného systému“ je nejčastěji uváděna lidská oční bulva. Je rozebírána na jednotlivé organické podstruktury (sítnice, čočka, sklivec) a tvrdí se, že tyto se sice mohly vyvinout jako samostatné součásti na základě nahodilé mutace, ale je zhola nemožné, aby byl jejich vznik komplementární. Kámen úrazu této myšlenky je naprosto zřejmý každému, kdo se byť jen částečně vyzná v obecných mechanismech evoluce. Uváděný příklad není vlastně nic než nesmyslným slovíčkařením člověka, popírajícího notoricky známá biologická fakta. Je vycházeno z předpokladu, že oko se vyvinulo v přeneseném slova smyslu ze dne na den, takříkajíc z generace na generaci. To je ovšem nesmysl. K vývoji lidského oka vedla dlouhá a trnitá cesta, na jejímž počátku stál pouhopouhý shluk světločivých buněk. Čočka, rohovka, sklivec, víčko, řasy, to všechno jsou evoluční nadstavby oka, kterými evoluce v rámci milionů let tento orgán postupně doplnila. Autor myšlenky předpokládá, že k evolučním změnám dochází skočně, to ale není pravda. Evoluce je postupný přerod jednoho organismu v druhý v horizontu – z lidského pohledu – velice dlouhého období.
Pro přiblížení: Evoluce se uplatňuje prostřednictvím takzvaných pozitivních mutací. 99,9% veškerých mutací je však letálních (negativních) a drtivá většina zbytku nepřináší organismu žádný prospěch (jsou neutrální). Pozitivní mutace jsou velice vzácný jev. Poznatky obecné genetiky říkají, že k pozitivní mutaci v rámci populace dochází přibližně jednou za padesát generací. Pokud bychom to vztáhli na člověka a řekli, že sto let přibližně odpovídá čtyřem lidským generacím, pak k pozitivní mutaci dojde každých 1250 let, přičemž není vůbec jisté, že mutace bude v rámci populace zakonzervována a z její výhody budou moci těžit následující generace. Nutno také podotknout, že jedna mutace rozhodně neznamená zrod nového druhu organismu. Jeden druh se změní v jiný na základě postupného „nasbírání“ dostatečného množství pozitivních mutací, které způsobí pohlavní inkompatibilitu, morfologické a fyziologické změny.
2) Specifická komplexnost
„Argument specifické komplexnosti říká, že je nemožné, aby náhodnými procesy vznikly komplexní vzory.“ Tato věta není nic jiného než popření prosté náhody jakožto příčiny existence biologických struktur. I k tomuto argumentu existuje velmi známý příměr – množství opic bušících do množství psacích strojů po určitou dobu nevyplodí žádný smysluplný text.
Pro běžného člověka je značně komplikované připustit si, že tak složitý útvar jako je například „obyčejná“ lidská buňka vznikl na základě nahodilých chemických reakcí, probíhajících v dávném praoceánu naší planety. Většině lidí chybí schopnost uvažovat ve „velkých rozměrech“ a při řešení komplikovaných otázek se uchyluje ke zjednodušujícímu mytologickému vysvětlení. Sto opic sto let slepě bušících do sta psacích strojů by s nejvyšší pravděpodobností žádný smysluplný text nevyplodilo. Když ale vezmeme opic řekněme sto biliónů a necháme je pracovat sto biliónů let, je nanejvýš pravděpodobné, že se jim podaří napsat spoustu zajímavých literárních děl, včetně jedné bible doplněné Hospodinovým prologem. Je to jen prostá matematika.
Ale teď vážně. Pseudovědečtí zastánci teorie inteligentního designu jsou velmi charakterističtí svou tendencí přirovnávat proces vzniku pozemského života z anorganického materiálu (abiogenezi) k nějakým absurdním dějům jakožto původcům „smysluplných“ jsoucen. Velice často je uváděn příklad tornáda, selhávajícího i při vysokém počtu pokusů v konstrukci letadla z jednotlivých součástek. Podobná srovnání jsou samozřejmě naprosto nesmyslná a nijak nekorespondující s pravou povahou věci. Je vycházeno (podobně jako v příkladu s oční bulvou) z předpokladu, že ke vzniku života došlo náhle a v jednom konkrétním, přesně lokalizovatelném bodě. To je samozřejmě hloupost. Vznik života z neživých anorganických látek je velice zdlouhavý proces, sestávající z mnoha na sebe navazujících fází a probíhající víceméně globálně v zárodečném oceánu. Abiogenezi doslovně rozebírat nehodlám a posloužím odkazem na tyto STRÁNKY, kde je dle mého skromného názoru poměrně obsáhle a srozumitelně vysvětlena.
Dojem nepravděpodobnosti vzniku metabolicky aktivní (živé) hmoty z abiotických sloučenin je zcela na místě ale vychází pouze z násilné aplikace lidské somatické logiky na skutečnosti, které se jí svou složitostí vymykají. Vzniku organického života v prostředí splňujícím vhodné podmínky a bohatém na požadované látky, nebrání krom nedostatku času vůbec nic. Dostatečně velké množství času je příslovečnou esencí života, která dává dostatečný prostor fyzikálnímu, chemickému, biochemickému a posléze i fyziologickému variování výchozích materií. Složitější tuto věc může udělat pouze vnesení jakéhosi „inteligentního designéra“.
Po rozebrání prvních dvou argumentů je zřejmé, že moderní kreacionisté mají problém připustit si, že dostatečně dlouhá doba je neméně důležitý faktor jako vhodné podmínky a přítomnost klíčových prvků. Nemohlo by to být třeba tím, že většina z nich je ještě nyní, ve 21. století, přesvědčena, že svět je starý něco kolem šesti tisíc let?
3) Antropický princip
Argument antropického principu říká, že „svět je člověku připraven na míru a pokud by se některé jeho vlastnosti změnily, pak by se v něm nikdy nemohl vyvinout“.
Vlastnostmi vesmíru jsou nejčastěji rozuměny fyzikální konstanty, přičemž mnohým křesťanským pseudovědcům zcela uniká, co tyto představují – nejedná se o nic jiného než o číselná vyjádření vztahů mezi různými druhy skutečností, které člověku slouží pro lepší orientaci ve světě a pro snazší škatulkování věcí, s nimiž přichází do styku. Matematika je pouhý lidský nástroj, usnadňující chápání světa, žádný univerzální princip, platící za každých okolností – my se bez ní v naší existence neobejdeme, ale svět ano. Svět není matematika. Neobsahuje žádná čísla. Čísla si do věcí projektují pouze lidé.
A co znamená ona změna vlastností vesmíru? Zastánci inteligentního designu velmi často tvrdí, že pokud bychom změnili hmotnost dejme tomu protonu, došlo by k totálnímu kolapsu vesmíru, hmota, jakou známe, by okamžitě přestala existovat a my bychom zanikli společně s ní. V jejich ploché logice tudíž platí, že hmotnost protonu musí být „nastavena“ jakousi inteligentní entitou (Bohem) tak, aby umožnila existenci života. Samozřejmě. Je to pouhý blábol. Proton žádné jiné hmotnosti, než té změřené (938,272 013 MeV/c2) dosáhnout nemůže, ta je pevně daná. Pokud by teoreticky mohl dosáhnout i jiné hmotnosti, tak by ji dosáhl a my bychom si toho byli vědomi. Jakékoliv spekulace o změnách fyzikálních konstant jsou bezvěcné.
Argument antropického principu je typickým příkladem dezinterpretace. Antropický princip jako takový odpovídá na otázku, proč je tedy vesmír takový, tvrzením, že kdyby byl jiný, tak by se v něm nemohl vyvinout život a nebylo by nikoho, kdo by mohl tento dotaz položit. Složitější to zkrátka není. To, že žasneme nad tím, jak neuvěřitelně je složitý a máme dojem, že ho „něco“ muselo naprojektovat, vyplývá z limitovanosti lidského chápní – jednoduše si nedovedeme zdůvodnit, proč se některé věci dějí, což z nich ovšem nečiní věci nadpřirozené. Zároveň platí, že veškerá harmonie, řád a „nastavenost“ je pouhým zdáním, pramenícím z povahy našeho uvažování – násilně polidšťujeme věci, které polidštit nejdou a poté v nich spatřujeme prvky nás samých. Ve skutečnosti se ale nepohybujeme v žádném dokonale fungujícím prostředí, ale ve zcela chaotickém systému, jehož jsme součástí. Vesmír není navržen člověku na míru, to člověk je evolučně přizpůsoben světu.
Na závěr si dovolím ocitovat hodnocení inteligentního designu ze stránek sdružení českých skeptiků:
„ID je neokreacionistický koncept, který má pomocí zdánlivě objektivní kritiky darwinistické evoluční teorie obnovit náboženskou víru v existenci Boha, Tvůrce. ID a jeho masivní propagaci financují americké křesťanské kruhy a prosazují jej autoři bez biologického vzdělání. Ve vědeckém světě, mezi evolučními biology, není o správnosti neodarwinismu sporu a ID je jednoznačně odmítán.“
